Článek
„Táta tu bude za čtvrt hodiny.“ „Tak mu napiš.“ „Co mu mám napsat?“
„Že nejdu.“ Monika se opřela o futro.
Šest let se střídali každý pátek. Filip někdy chtěl zůstat kvůli narozeninám spolužáka nebo fotbalovému zápasu, jednou dokonce tvrdil, že má u ní kvalitnější Wi-Fi, ale ještě nikdy neřekl, že k otci nechce.
„Pohádali jste se?“ „Ne.“ „Tak co se stalo?“
„Nic.“ Na displeji jeho telefonu vyskočila zpráva. Filip ji okamžitě zakryl dlaní.
Monika zahlédla jen jméno Matěj a tři smějící se obličeje. „Někdo tě ve škole štve?“
„Ne.“ Telefon zavibroval znovu. Filip ho vypnul.
„Filipe.“ „Prostě tam nechci.“ Tentokrát v tom nebyla pubertální otrávenost. Hlas měl tichý.
Monika si sedla na kraj postele. „Udělal ti táta něco?“ Filip se na ni konečně podíval.
„Ježiš, mami.“ To prudké pohoršení jí paradoxně ulevilo.
„Dobře. Jen se ptám.“ „Tak se neptej.“ Z chodby se ozvalo zazvonění.
Filip ztuhl. Radek většinou čekal dole v autě. Monika otevřela.
Bývalý manžel stál na chodbě s igelitovou taškou z Lidlu. Na sobě měl starou černou bundu a boty, kterým se na levé špičce začínala odlepovat podrážka.
„Auto mi blokuje nějaký génius, tak jsem šel nahoru.“ Zvedl tašku. „A mám stripsy.“
„Filip nechce jet.“ Úsměv mu zmizel. „Jak nechce?“
„Normálně.“ Radek se podíval přes její rameno. „Fildo?“
Žádná odpověď. Vešel dovnitř, ale boty si nechal na nohou.
To Moniku překvapilo. Dřív jí dokázal vynadat, když někdo přešel po jejich předsíni v ponožkách, které předtím měl v botách.
„Máme dělat ty stripsy,“ zavolal. „Nechci.“
Radek chvíli stál. „Tak něco jinýho.“ „Nechci k tobě.“
Ticho bylo tak dlouhé, že Monika slyšela motor výtahu za stěnou. Radek položil tašku na zem.
„Udělalo se něco minule?“ „Ne.“ „Tak mi pomoz.“
Filip neodpověděl. Radek se na Moniku krátce podíval. „Necháme to dnes.“
„To je všechno?“ „Co chceš, abych dělal?“ „Chci vědět proč.“
„Taky.“ „Tak se ho zeptej.“ Radek si rozepnul bundu a hned ji zase zapnul.
Monika ten pohyb znala. Dělal ho, když chtěl odejít z hádky dřív, než řekne něco, čeho bude litovat.
„Filipe,“ řekla, „pokud se něco děje, musíš nám to říct.“ „Nic se neděje.“
„Tak proč tam nechceš spát?“ Filip střelil očima po otci. Radek to zahlédl.
„Nech ho.“ „Ty něco víš?“ „Ne.“
„Tak proč ho necháváš lhát?“ „Nelže.“ „Řekl, že se nic neděje, a přitom tam odmítá jet.“
„Mami!“ vykřikl Filip. Radek se shýbl pro tašku.
„Zítra mu zavolám.“ „Nech tady aspoň to jídlo.“ Radek se zarazil.
„Máme ho dělat spolu.“ Potom odešel.
Večer Filip snědl tři vidličky špaget. V půl desáté Monika prošla kolem jeho pokoje a zaslechla hlas z telefonu.
„Tak ukaž apartmán.“ Následoval smích. Filip něco řekl příliš tiše.
„Aspoň kuchyň, vole.“ Další smích. Monika zaklepala a otevřela.
Hovor skončil. „Proč chtějí vidět tátovu kuchyň?“ „Nevím.“
„Slyšela jsem je.“ Filip si přitáhl peřinu přes nohy. „Dělají si srandu.“
„Z čeho?“ „Ze všeho.“ „Z táty?“
Mlčel. Monika měla chuť vzít telefon a Matějovi zavolat sama. Pak si představila, jaké by to bylo pro dvanáctiletého kluka, kdyby jeho matka večer obvolávala spolužáky.
„Co jim táta udělal?“ „Nic.“ „Tak proč se mu smějí?“
Filip se otočil ke zdi. „Dobrou.“
V sobotu ráno čekala na kuchyňském stole Radkova zpráva.
Promiň za včerejšek. Nech ho být. Asi vím, o co jde. Vyřeším to.
Monika mu zavolala. Nevzal to. Zavolala znovu.
Pak potřetí. Jsem v práci.
Radek dřív o sobotách nepracoval. Od kdy?
Odpověď nepřišla. Monika položila telefon.
Najednou si vybavila jeho boty. Starou bundu. Superb, který si nechal po skončení leasingu, přestože celé roky tvrdil, že auta starší než pět let jsou kasička na opravy.
Před dvěma měsíci se také přestěhoval. „Je to menší, ale pro Filipa dobrý,“ řekl tehdy.
Nikdy ji nepozval dovnitř. Filip přišel do kuchyně v tričku a teplácích.
„Táta je dnes v práci?“ Zastavil se. „Asi.“
„Pracuje v sobotu často?“ „Nevím.“ „Kde teď vlastně bydlí?“
„Vždyť máš adresu.“ „Ptám se, jak to tam vypadá.“ Filip otevřel lednici.
„Normálně.“ „Máš svůj pokoj?“ Dvířka zůstala otevřená.
„Jo.“ „A táta?“ Filip lednici zavřel.
„Co táta?“ „Kde má pokoj on?“ „Proč tě to zajímá?“
Monice se rozbušilo srdce. „Filipe.“
„Ne.“ „Co ne?“ „Nechoď tam.“
„Proč?“ Filip vypadal, jako by každou chvíli začal křičet.
Místo toho řekl: „Protože pak řekneš, že tam nesmím být.“
Radek bydlel ve čtvrtém patře nového domu na okraji Prahy. Monika čekala omšelou ubytovnu.
To ji později zastydělo. Dům byl čistý. Ve vestibulu byly schránky, kočárky a automat na zásilky. Jen byt za dveřmi číslo 47 byl menší, než čekala.
Mnohem menší. Radek otevřel v pracovním tričku.
Když je uviděl, chvíli nic neřekl. Pak odstoupil. „Tak pojďte.“
Jedna místnost. U okna stála postel s modrým povlečením. Na polici nad ní Filipovy knížky, fotbalový míč a rozestavěné Lego.
Vedle byl psací stůl s jeho monitorem. „Takže pokoj má,“ řekla Monika.
„Říkal jsem, že má.“ Až potom si uvědomila, že žádná druhá postel v místnosti není.
Ani pohovka. Kuchyňská linka, malý jídelní stůl, dvě židle.
Na jedné Radkova košile. Pod ní přepravka s oblečením.
„Kde spíš ty?“ Radek nic neřekl. Filip sklopil hlavu.
Monika otevřela úzkou skříň vedle lednice. Čekala vysavač. Uvnitř byla složená pěnová matrace, polštář a peřina.
„Tady?“ „Večer ji rozložím.“ „Na podlaze.“
„Jo.“ „Vedle kuchyňské linky.“ Radek se podíval kolem sebe.
„Když ji posunu o dvacet centimetrů, jsem technicky v obýváku.“ Monika se nezasmála.
Na parapetu ležela obálka od energetické společnosti. Vedle ní dva letáky s nabídkou víkendových brigád. Jeden byl zakroužkovaný.
„Proto jsi dnes v práci?“ Radek obálku otočil textem dolů. „Občas beru směnu.“
„Od kdy?“ „To není důležitý.“ „Pro mě docela jo.“
„Proto jsem ti to neříkal.“ „Co?“ „Tohle.“
Ukázal kolem sebe. „Protože jsem přesně věděl, co začneš dělat.“
„Co dělám?“ „Kontrolu.“ Filip stále stál u dveří.
Monika si všimla jeho batohu. Měl ho s sebou. Ten modrý, který včera schoval pod stůl.
„Ty jsi chtěl zůstat?“ zeptala se. Filip se na batoh podíval, jako by ho viděl poprvé.
„Nevím.“ Radek si sedl na Filipovu postel. „Řekneš nám to už?“
Chlapec přejel prstem po zipu. „Hráli jsme minulou neděli.“
„Co?“ „S klukama. Online.“ Radek pomalu přikývl.
„A já si chystal spaní.“ Filip měl oči na podlaze. „Matěj viděl přes kameru tu matraci.“
Monice došlo, proč včera chtěli vidět kuchyň. „Udělal screenshot.“
Radek se zamračil. „Mě?“ „Jo.“
„Proč?“ Filip se skoro zasmál. „Protože je debil.“
„To souhlasím. A dál?“ „Dal to do třídní skupiny.“
Radek chvíli mlčel. „Co napsal?“ „Nic.“
„Filipe.“ „Že můj fotr spí v kuchyni.“ Radek sklopil oči.
Monika čekala vztek. Místo něj přišlo něco horšího.
Stud. Na několik vteřin vypadal Radek stejně jako Filip.
„A ostatní?“ „Dělali si srandu.“ „Jak dlouho?“
„Celý týden.“ „Proč jsi mi to neřekl?“ Filip pokrčil rameny.
„Protože.“ „Protože co?“ „Protože by ses cítil blbě.“
Radek se podíval stranou. „A mámě?“ Filip mlčel.
„Protože by řekla, že tady nemůžu spát.“ Monika otevřela ústa.
Pak je zase zavřela. „Neřekla.“
Filip se na ni podíval. Nebylo v tom obvinění. Právě proto ji to zabolelo.
„Nevím,“ opravil se. „Možná bych to řekla.“ Radek zvedl obočí.
„Pokrok.“ „Mlč.“ „To je zase moje bývalá žena.“
Filip se pousmál. Jen nepatrně. Monika přejela pohledem po místnosti.
Postel u okna byla evidentně nová. Matrace ve skříni nebyla.
„Ty jsi mu koupil postel a sám spíš tady?“ „Něco potřeboval.“
„A ty ne?“ „Je mi čtyřicet dva. Přežiju matraci.“
„Proč ses stěhoval sem?“ Radek si promnul dlaně.
„Majitel mi zvedl nájem. Pak jsem změnil práci. Nová firma platí míň, než slibovali.“
„Mohl jsi říct.“ „A tys mi mohla říct, že když budu mít jednou problém, nebudeš mě považovat za neschopnýho.“
Monika neodpověděla. Takovou větu mu totiž nikdy neřekla.
Jen několik velmi podobných. Filip si sedl vedle něj.
„Mně se tady líbí.“ „Tak proč sem nechceš?“ Filip měl oči červené.
„Já nechci v pondělí do školy.“ Teprve teď to Monika pochopila celé.
Nešlo o byt. Ani o tátův týden.
Byl pátek a Filip se snažil udělat něco, co by zabránilo pondělí. Radek položil ruku synovi na zátylek.
„Hele.“ Filip si otřel nos rukávem. „Já se za tebe nestydím.“
„Trochu jo.“ „Za ten byt.“ „To je skoro totéž.“
„Není.“ Radek se chvíli díval na matraci. „Já se za něj taky trochu stydím.“
Filip překvapeně vzhlédl. „Fakt?“
„Jasně. Myslíš, že můj životní plán byl spát metr od trouby?“ Filip se zasmál.
Radek otevřel skříň a vytáhl matraci. Rozložil ji. Její roh skončil před lednicí.
Lehl si. „Ale má to výhody.“ Otevřel spodní dvířka lednice.
„Minibar přímo z postele.“ „To je mrazák,“ řekl Filip.
„Tak prémiový minibar.“ „Jsou tam jen hranolky.“
„Vidíš? All inclusive.“ Monika se přistihla, že se směje také.
Potom si všimla igelitové tašky na lince. „To jsou ty stripsy?“
Radek přikývl. „Včera jsme je nestihli.“ Filip chvíli mlčel.
„Můžeme je udělat dneska.“ Radek se posadil.
„Já myslel, že k tátovi nejdeš.“ „Drž hubu.“
„Výborně. Rodinné vztahy obnoveny.“ Monika sáhla po bundě.
„Večer ti přivezu věci.“ Filip k ní zvedl oči.
„A můžu tady být?“ Podívala se na matraci. Na dvě židle. Na Radkovy ponožky v přepravce.
„Můžeš.“ „I příště?“ „Pokud si táta nepořídí bydlení v prádelně.“
„Pračka je ve sklepě,“ řekl Radek. „To by byl upgrade.“
U dveří se Monika zastavila. „A s Matějem něco uděláme.“
Filip okamžitě ztuhl. „Nevolej jeho mámě.“
„Nebudu.“ „Ani učitelce.“ „Teď ne.“
„Tak co?“ Monika se zamyslela.
„Nejdřív mi ukážeš, co tam napsali.“ Filip zavrtěl hlavou.
„Je to trapný.“ „Jo,“ řekla. „Asi je.“
Radek ze země zvedl ruku. „Vítej v klubu.“
V pondělí ráno přišla Monice fotografie. Filip seděl v tramvaji cestou do školy. Vedle něj batoh. Tvářil se otráveně.
Pod fotografií byla zpráva:
Jestli zavoláš Matějově mámě, změním si příjmení.
Monika napsala: Dobře.
Po chvíli přidala: Ale kdybys dnes chtěl po škole přijet ke mně, můžeš.
Tři tečky se objevily skoro okamžitě.
Je tátův týden.
Monika se na displej chvíli dívala. Pak telefon odložila.
O dvě minuty později přišla ještě jedna zpráva. Fotografie kuřecích stripsů v plastové krabičce.
Táta jich udělal moc.
A pod ní:
Jako vždycky.
