Článek
Marie rukolu nesnášela. „Mami?“ „Tady.“ Jitka zavřela lednici. „Přivezla jsem kuře.“ „Ježiš, zase?“ Marie seděla na podlaze obýváku. V sedmdesáti dvou letech.
Na podlaze. Vedle ní klečela Hana a obě měly před sebou rozložený botník. „Co děláte?“ „Operaci srdce,“ řekla Hana. Marie se rozesmála. „Botník.“
„To vidím.“ Jitka položila tašku. „Proč jste mi nezavolaly?“ „Kvůli čemu?“ „Složila bych vám ho.“ „My ho skládáme.“
„Máte to obráceně.“ Obě ženy se podívaly na konstrukci. „Kde?“ zeptala se Marie. Jitka ukázala. „Tady. Záda jsou obráceně.“ Hana naklonila hlavu.
„Aha.“ „Musíte to rozebrat.“ „Proč?“ „Protože budete mít díry zvenku.“ Hana pokrčila rameny. „Botám je to jedno.“
Marie se rozesmála. Jitka si svlékla bundu. „Tak mi dej ten imbus.“ „Jitko.“ „Co?“ „My to máme.“
„Nemáte.“ „Máme.“ „Mami, vždyť—“ Hana položila ruku na jedno prkno. „Necháme ty díry.“ Jitka se na ni podívala.
„Proč?“ „Abychom si pamatovaly, že jsme to zvládly samy.“ Marie se smála tak, že si musela sundat brýle. Jitka také. Trochu.
Ještě před čtyřmi měsíci byla Marie sama. Její muž Václav zemřel před pěti lety. Jitka první rok volala každý večer. Ve 20:30. „Jedla jsi?“ „Jo.“
„Co?“ „Jitko.“ „Jen se ptám.“ Když matka telefon nevzala, počkala deset minut. Později pět. Jednou ve 20:47 nasedla do auta, protože Marie neodpovídala skoro hodinu.
Našla ji u sousedky. Hrály karty. „Telefon jsem nechala doma.“ Jitka se tehdy rozbrečela. Marie ji objala. „Ježíšmarjá, vždyť jsem tady.“
Jitce bylo pětačtyřicet. Připadala si jako dítě. A současně jako matka vlastní matky. Obojí bylo nepříjemné.
Neděle patřila obědům. Středy větším nákupům. Radek opravoval věci. Adam nastavoval elektroniku. Jitka měla náhradní klíče. Marie jí jednou řekla:
„Kdybych tady umřela, aspoň mě najdeš.“ „Mami.“ „No co.“ „Tohle neříkej.“ „Někdo mě najít musí.“ V té době se Jitce zdálo, že nejhorší na matčině samotě je možnost smrti.
Později pochopila, že možná byla horší obyčejná úterý.
Hana se nastěhovala skoro bez plánu. Znaly se ze zdravotní školy. Padesát tři let. Nejlepší kamarádky nebyly. Nebo alespoň Jitka netušila, že jsou. Hana se objevovala na narozeninách, pohřbech a jednou za několik let na lázeňském pobytu.
Měla hlas, který se nesl přes dvě místnosti. Vždycky se smála dřív, než dokončila vlastní vtip. Její muž Karel zemřel tři roky po Václavovi. Hana zůstala sama v paneláku. Jednoho dne přespala u Marie. Potom podruhé.
Pak týden. V pracovně se objevila její kosmetická taška. Potom svetr. Pak skříň. Jitka jednou přišla a na domovním zvonku bylo propiskou dopsáno: + Šímová
„Co to je?“ Marie se podívala. „Co?“ „Šímová.“ „Hana.“ „To vím.“
„Tak co se ptáš?“ „Ona tady bydlí?“ Marie se zamyslela. „Asi jo.“ Jitka se začala smát. „Jak asi?“
„No spí tady.“ „A její byt?“ „Dala ho vnukovi.“ „Dala?“ „Pronajala.“ „Za kolik?“
Marie se na ni podívala. „Proč?“ „Jen se ptám.“ „Nevím.“ „Ty nevíš, kolik platí vnuk tvojí spolubydlící za byt?“ „Ne.“
„A kolik Hana platí tobě?“ Marie ztichla. „Mami.“ „Co?“ „Vy jste se o tom nebavily?“ „O čem?“
„O penězích.“ „Dává mi půlku energií.“ „A nájem?“ „Jaký nájem?“ „Bydlí u tebe.“ Marie se zamračila.
„Hana není nájemník.“ Jitka nic neřekla. První obava, kterou vůči Haně pocítila, nebyla emocionální. Byla účetní. Za tu se styděla méně.
První měsíc byla nadšená. Vyprávěla o tom kolegyním. „Máma konečně není sama.“ „To je super.“ „Každá mají svůj pokoj.“ „A neprudí se?“
„Znají se padesát let.“ Kolegyně Jana se zasmála. „To právě nemusí být výhoda.“ Jitka se smála také. Tehdy jí ten vtip připadal dobrý.
Kuře dala do lednice. „Krevety jsou na večer,“ řekla Hana. „Jo.“ „Dáš si?“ „Ne.“ „Proč?“
„Nemám je ráda.“ Marie zvedla hlavu. „Vždyť je jíš.“ „Na dovolené.“ „A tam jsou jiný?“ „Ano.“
Hana se zasmála. Jitka už nevěděla, co je na tom vtipného. „Zítra kuře sníte.“ Marie zavrtěla hlavou. „Zítra jsme pryč.“ „Kde?“
„Poděbrady.“ „Co tam?“ „Výlet.“ „V pondělí?“ Marie se podívala na Hanu. Hana řekla:
„V pondělí mají důchodci povolený výlety.“ Jitka se zasmála. „Jak jedete?“ „Vlakem.“ „A v kolik?“ Marie zavřela lednici.
„Nevím.“ „Tak máte lístky?“ „Ne.“ „A co když bude plno?“ Hana se opřela o botník. „Tak pojedeme dalším.“
Pro Jitku byla ta odpověď skoro obscénní. Jako by existoval svět, ve kterém člověk mohl zmeškat vlak a nic dalšího se nestalo.
Ve středu volala ve 20:31. Telefon nikdo nevzal. Ve 20:38 znovu. Ve 20:45 napsala: Všechno ok? Ve 21:02 přišla odpověď.
Jsme v divadle. Jitka napsala: Vždyť jsi nic neříkala. Odpověď: Teď nemůžu. Radek ležel vedle ní na gauči.
„Co je?“ „Máma je v divadle.“ „Dobře.“ „S Hanou.“ „Asi.“ „Nic mi neřekla.“
Radek se na ni podíval. „A?“ „Nic.“ „Tak proč—“ „Já neříkám nic.“ Radek se vrátil k televizi.
Jitka sledovala obrazovku. Nevěděla, o čem pořad je.
Následující neděli odřekly oběd. Marie volala v deset. „My dnes nepřijdeme.“ Jitka už měla maso v troubě. „Jak nepřijdete?“ „Jedeme do Polska.“
„Cože?“ „Na trhy.“ „S kým?“ „S Vlastou.“ „Jakou Vlastou?“ „Haninou sousedkou.“
„Bývalou.“ „Co?“ „Když už tam Hana nebydlí.“ Marie se zasmála. „Jo.“ „A kdy jste se to rozhodly?“
„Včera.“ Jitka se podívala na pekáč. „Já vařím.“ „Tak to budete mít i na zítra.“ „Počítala jsem s váma.“ „Promiň.“
„Tohle se nedělá.“ Ticho. Jitka si uvědomila, že větu vyslovila nahlas. „Co se nedělá?“ zeptala se Marie. „Odříct oběd dvě hodiny předem.“ „Tak jsem ti zavolala.“
„Právě.“ Marie chvíli mlčela. „Tak nemáme jet?“ Otázka Jitku překvapila. V hlase matky bylo něco starého. Něco z doby, kdy se ptala Václava, jestli mu nebude vadit, když půjde s Hanou do kina.
„To jsem neřekla.“ „Tak co říkáš?“ Jitka sevřela utěrku. „Nic. Jeďte.“ „Určitě?“ „Mami, je ti sedmdesát dva.“
Marie se zasmála. „To vím.“ „Nemusíš ode mě mít povolení.“ Na druhé straně bylo ticho. „Tak dobře.“ Když zavěsily, Jitka se rozbrečela.
Jen krátce. Maso bylo potřeba podlít.
První skutečná hádka mezi Marií a Hanou vznikla kvůli fotografii Václava. Stála na komodě v obýváku. Václav seděl na lavičce na Šumavě, opálený, s plechovkou piva. Marie tu fotografii měla ráda. Jednoho dne ji Hana přemístila do pracovny. Na její místo dala lampu.
„Kde je Václav?“ zeptala se Marie. Hana ukázala. „Tam.“ „Proč?“ „Ta lampa tam svítí líp.“ „Tak ji dej jinam.“
„Kam?“ „Je mi to jedno.“ „Marie.“ „Co?“ „Ta fotka může být tady.“ „Nemůže.“
„Proč?“ „Protože byla tam.“ Večer zavolala Jitce. „Ona přestěhovala tátu.“ Jitka chvíli nechápala. „Co?“
„Fotku.“ „Kam?“ „Do pracovny.“ „Proč?“ „Kvůli lampě.“ Jitku zaplavil vztek tak rychle, že jí bylo skoro příjemně.
Konečně něco, u čeho bylo jasné, kdo má pravdu. „To bych jí teda řekla.“ „Řekla jsem.“ „A?“ „Řekla, že je to jen fotka.“ „Cože?“
„No.“ „Tohle není její byt.“ Marie mlčela. Jitka pokračovala: „Promiň, ale není.“ „Já vím.“
„Nemůže ti tam přestavovat věci.“ „Já vím.“ „Já bych—“ „Jitko.“ „Co?“ „Já už jsem jí to řekla.“
„Tak ať ji vrátí.“ „Vrátila.“ Jitka ztichla. „Tak proč mi voláš?“ Marie chvíli nic neříkala. „Protože mě to naštvalo.“
„Aha.“ „Nemusíš všechno řešit.“ Ta věta Jitku urazila. Přestože právě řešila něco, co už bylo vyřešené.
O týden později našla Hanu ve Václavově mikině. Tmavě modré. Na rukávu flek od barvy. „To je tátova.“ Hana se podívala na sebe. „Marie mi ji dala.“
Jitka se otočila k matce. „Tys jí ji dala?“ „Byla jí zima.“ „Má svoje věci.“ Marie se zamračila. „Co je?“
„Nic.“ Hana začala mikinu svlékat. „Nech si ji,“ řekla Jitka. „Jestli ti to vadí—“ „Nevadí.“ Vadilo.
Václav v ní sekal dřevo na chalupě. Měl ji na sobě jednou v nemocnici. Jitka si na to vzpomněla až teď. Mikinu sama nechtěla. Byla příliš velká. Páchla dlouho po skříni a po něčem, co možná už nebyl její otec, ale prací prášek.
Přesto jí připadalo, že Hana udělala s oblečením něco intimnějšího, než kdyby použila jeho hrnek. „Fakt si ji nech,“ řekla. Hana si ji nechala. To Jitku překvapilo ještě víc.
Hanin syn Petr byl z nového bydlení méně nadšený. „Máma u vás nějak zdivočela,“ řekl Jitce na Mariiných narozeninách. „Jak?“ „Nikdy není doma.“ „To je snad dobře.“ „Pro koho?“
Jitka se zasmála. Petr ne. „Ona nám hlídala děti.“ „Vždyť jsou velký.“ „Elišce je devět.“ „Aha.“
„Každý čtvrtek.“ „A už nehlídá?“ „Když má cvičení.“ Jitka nevěděla, co odpovědět. „Tak chodí jindy.“ „To není tak jednoduchý.“
„Proč?“ Petr se na ni podíval. „Protože ve čtvrtek máme oba dlouho.“ „Tak si najděte hlídání.“ Řekla to snadno. Petr se usmál.
„Díky.“ Jitka si uvědomila, že by jí stejná odpověď před několika měsíci připadala necitlivá. „Promiň.“ „Ne. Máš pravdu.“ Nemyslel to tak.
Pak přišla koupelna. Marie volala v 7:14. „Ona tam byla hodinu.“ „Kde?“ „V koupelně.“ „Co dělala?“
„Co asi člověk dělá v koupelně.“ „Tak máte druhý záchod.“ „Já se chtěla sprchovat.“ „Tak jí to řekni.“ „Ona vstává v šest.“ „Tak choď v sedm.“
„Já chodím v půl sedm.“ Jitka si promnula oči. „Mami, já nevím.“ Marie mlčela. „Co chceš, abych udělala?“ „Nic.“
„Tak proč voláš?“ Ticho. Pak Marie řekla: „Nemůžu si ti postěžovat?“ Jitka se zarazila. „Můžeš.“
„Tak si stěžuju.“ „Dobře.“ „Je nemožná.“ „Dobře.“ „A její fén řve.“ „Dobře.“
„A všude má krémy.“ „Dobře.“ Marie se rozesmála. „Ty jsi blbá.“ Jitka taky. „Tak už dobrý?“
„Ne.“ „Výborně.“
Jednou přijela bez ohlášení. Marie nebyla doma. Hana ano. Jedly spolu bábovku. „Tvoje máma mě někdy vytáčí,“ řekla Hana. „Vím.“
„To je dobře.“ „Co?“ „Že to víš.“ „Ty ji taky.“ „To vím.“ Hana měla pořád Václavovu mikinu.
Jitka se snažila nedívat. „Kde je?“ „Kadeřnice.“ „Ona chodí ve středu?“ Hana pokrčila rameny. „Nevím.“
Jitka si uvědomila, že Hana nezná matčin harmonogram zdaleka tak přesně jako ona. Udělalo jí to radost. Hned se za to zastyděla.
Marie přišla s krátkými vlasy. „Co jsi to udělala?“ První věta. „Ostříhala jsem se.“ „To vidím.“ „Tak proč se ptáš?“
Hana se smála. Marie měla vlasy nad uši. Šedé. Bez obvyklé trvalé. Vypadala podivně. A hezky.
„Hana mě ukecala.“ „Já jsem řekla, že máš vlasy jako helmu.“ „Vidíš.“ Jitka se dotkla jednoho pramene. „Je to hezký.“ „Fakt?“
„Jo.“ Marie se usmála. Jitka si uvědomila, že matku už několik měsíců nikdo nepochválil tak, aby se zatvářila právě takhle. Možná dlouho nikdo. Možná ona sama ne.
Velká hádka přišla v červnu. Marie tentokrát nevolala. Volala Hana. „Můžeš přijet?“ Jitka okamžitě vstala. „Co se stalo?“
„Nic zdravotního.“ „Tak co?“ „Přijeď.“ Byla tam za dvacet minut. Marie seděla v kuchyni. Hana stála u okna.
Mezi nimi ležela obálka. „Co je?“ zeptala se Jitka. Nikdo neodpověděl. „Mami?“ Marie ukázala na Hanu. „Ona chce pryč.“
Jitka se podívala na Hanu. „Nechci pryč.“ „Tak co?“ Hana si sedla. „Chci, abychom se domluvily normálně.“ „Na čem?“
„Na penězích.“ Jitka cítila okamžité uspokojení. Tohle říkala od začátku. Neřekla to. „Jakých penězích?“ Marie se zasmála.
„Ona mi chce platit nájem.“ „Protože tady bydlím.“ „Jsi moje kamarádka.“ „Právě.“ „Co právě?“ Hana se podívala na Jitku.
„Vnuk mi platí za můj byt. Já tady dávám půlku energií a nákupu. Ale nic za bydlení.“ „No.“ „A není mi v tom dobře.“ Marie zvedla ruce. „Tak jdi domů.“ Ticho.
Jitka se na matku podívala. „Mami.“ „Co?“ „Tohle nemusíš.“ „Ona začala.“ Hana se zasmála.
„Vidíš? Jak ve školce.“ Marie vstala. „Tak si najdi něco jinýho.“ Tentokrát se Hana nesmála. „Dobře.“ Jitka ucítila paniku.
„Počkejte.“ Obě ženy se na ni podívaly. „Tohle je kvůli nájmu?“ „Není,“ řekla Hana. „Je,“ řekla Marie. „Tak co je?“
Hana dlouho mlčela. „Že já pořád nevím, jestli tady bydlím, nebo jsem návštěva.“ Marie ztuhla. „Máš tu skříň.“ „To není odpověď.“ „Máš klíče.“
„Taky ne.“ „Tak co chceš?“ Hana ukázala kolem sebe. „Abych mohla dát lampu tam, kde chci, aniž by to znamenalo, že vyhazuju Václava.“ Marie zbledla. Jitka cítila, že do toho musí vstoupit.
Nevěděla na čí straně. To bylo nové. Hana pokračovala: „Abych mohla pozvat lidi.“ „Můžeš.“ „A pak tři dny poslouchám, že je tu hluk.“
„Protože tu byl hluk.“ „Abych si mohla koupit botník a mít v něm svoje boty.“ Marie se rozesmála. „Ten botník jsi koupila ty.“ „Právě.“ „Tak co chceš?“
Hana se rozplakala. Ne hlasitě. To bylo horší. „Nevím.“ Marie se dívala na ni. „Tak nebreč.“
„Já nebrečím kvůli tobě.“ „Tak kvůli čemu?“ „Kvůli sobě.“ Jitka se posadila. Nikdo několik vteřin nemluvil. Pak Marie řekla:
„Tak kolik chceš platit?“ Hana se začala smát skrz slzy. „Ty jsi nemožná.“ „Tak ses chtěla domluvit.“ „Jo.“ „Tak se domlouváme.“
Nakonec napsaly na papír částku. Nebyla vysoká. Jitka navrhla smlouvu. Obě se na ni podívaly. „Co?“ řekla. Marie se rozesmála.
„Nic.“ „Tak proč se směješ?“ „Protože jsi ty.“ Smlouvu neudělaly. Jitka odjela s pocitem, že to není rozumné. A zároveň s podivnou úlevou.
Hana platila. Tím se podle Jitky něco vyjasnilo. Nevěděla přesně co.
O týden později byla fotografie Václava znovu v pracovně. Jitka si toho všimla okamžitě. „Kdo ji přestěhoval?“ Marie. „Já.“ „Proč?“
„Ta lampa tam fakt svítí líp.“ Hana z kuchyně zavolala: „Já nic neříkám!“ Marie se začala smát. Jitka fotografii chvíli pozorovala. „A nevadí ti to?“
Marie se podívala. „Co?“ „Táta.“ „Jitko.“ „Já se jen ptám.“ Marie vzala fotografii.
Podívala se na ni. „Václavovi je to úplně jedno.“ Jitka se neusmála. Marie si toho všimla. „Tobě ne?“ Jitka pokrčila rameny.
„Trochu.“ Marie položila fotografii zpátky. „Tak si ji vezmi.“ „Co?“ „Domů.“ „Já ji nechci.“
„Tak proč—“ „Nevím.“ Obě se na sebe dívaly. „Dobře,“ řekla Marie. Fotografie zůstala v pracovně.
Hanin syn Petr byl dál nespokojený. Jednou přišel ve čtvrtek bez ohlášení s Eliškou. „Mami, potřebujeme ji do sedmi.“ Hana stála v chodbě v kabátu. „Já odcházím.“ „Kam?“
„Cvičení.“ „Nemůžeš jednou nejít?“ „Nemůžu.“ „Proč?“ „Protože nechci.“ Petr se podíval na Jitku, která zrovna byla na návštěvě.
Hledal spojence. Jitka poznala ten pohled. „Mami, vždycky jsi ji ve čtvrtek hlídala.“ „Vždycky jsem ve čtvrtek neměla nic jinýho.“ „My s tím počítáme.“ Hana si zapnula kabát.
„Tak už nepočítejte.“ Petr zrudl. „Výborně.“ „Co?“ „Nic.“ „Tak proč výborně?“
Eliška stála mezi nimi s batohem. Marie přišla z kuchyně. „Tak ji nech tady.“ Všichni se otočili. „Co?“ řekla Jitka. Marie pokrčila rameny.
„Já ji pohlídám.“ Petr se usmál. „Fakt?“ „Jo.“ Hana se na Marii podívala. „Ty máš jít se mnou.“
„Jednou nepůjdu.“ „Ale já nechci jít sama.“ Marie se zasmála. „Tak nechoď.“ „Já chci.“ „Tak jdi.“
Hana se zamračila. „Ty jsi hrozná.“ „Já vím.“ Petr nechal Elišku u Marie. Hana šla na cvičení sama. Jitka odjela.
Celou cestu přemýšlela, komu vlastně drží palce.
V květnu odjely do Itálie. Jitka je vezla k autobusu. Marie měla cestovní polštář už na krku. „Sundej si ho.“ „Proč?“ „Vypadáš jako pacient.“
„Tak se nedívej.“ Hana se smála. Jitka zkontrolovala pasy. Pojištění. Léky. Peníze.
„Kartičky?“ Hana začala prohledávat kapsy. „Ježiš.“ Jitka zbledla. Hana se rozesmála a vytáhla kartičku. „Tady.“
„Tohle nedělej.“ „Promiň.“ „Není to vtipný.“ Marie se smála taky. „Vy jste obě nemožný.“ „Máme to po tobě,“ řekla Hana.
„Ty po mně těžko.“ „Už jo.“ Autobus přijel. Jitka pomohla s kufrem. Marie ji objala. „Napiš, až dorazíte.“
„Jo.“ „Fakt.“ „Jo.“ „A kdyby—“ „Víme.“ Marie nastoupila.
Hana za ní. Sedly si každá jinam. Jitku to překvapilo. Marie vedle nějaké ženy v červeném svetru. Hana o tři řady dál. Jitka stála u autobusu a měla chuť zaklepat na okno a zeptat se proč.
Neudělala to.
Večer přišla fotografie. Marie, Hana a dvě cizí ženy na benzínce v Rakousku. Pod ní: Dámská jízda. Jitka se na snímek dívala. Její matka nestála vedle Hany.
Objímala ženu v červeném svetru. Jitka ji neznala. Napsala: Kdo je ta vlevo? Smazala. Napsala:
Užívejte ❤️ Odeslala. O deset minut později si fotografii otevřela znovu.
V Itálii se pohádaly. Jitka to zjistila až po návratu. „Kvůli čemu?“ zeptala se. Marie vybalovala olivový olej. „Chrápala.“ „Kdo?“
„Hana.“ „To snad dělá i doma.“ „Doma máme každá pokoj.“ „A tam ne?“ „Ne.“ Hana z obýváku zavolala:
„Tvoje máma kope!“ Marie vykřikla: „Protože chrápeš!“ „Tak mě nemáš budit kopáním!“ „Volala jsem na tebe!“ „Já spala!“
Jitka se začala smát. Obě ženy taky. „A pak se mnou dva dny nemluvila,“ řekla Marie. „Protože mě kopla do holeně.“ Hana ukázala modřinu. „To je z autobusu.“
„Není.“ Jitka se smála. Pak si všimla, že Marie pláče. Jen trochu. „Mami?“ „Co?“
„Ty brečíš?“ Marie si otřela oči. „Směju se.“ Byla to pravda. Možná.
V červenci odjela Hana na chalupu k synovi. Měla zůstat měsíc. Marie první tři dny říkala, že je ráda. „Aspoň mám klid.“ Čtvrtý den zavolala Jitce. „Co děláš?“
„Pracuju.“ „Aha.“ „Co potřebuješ?“ „Nic.“ „Mami.“ „Jen jsem volala.“
Jitka se podívala na hodiny. Bylo 14:20. „Přijeď večer.“ „Nechci.“ „Tak co chceš?“ Marie mlčela.
„Nevím.“ Jitka se usmála. „Chybí ti?“ „Kdo?“ „Hana.“ „Ne.“
„Dobře.“ „Možná trochu.“ „Tak jí zavolej.“ „Volala jsem.“ „A?“ „Mají grilování.“
„Tak dobrý.“ Marie zněla uraženě. Jitka to poznala. A právě tehdy pocítila něco, za co se okamžitě zastyděla. Radost. Ne velkou.
Malou, teplou radost z toho, že matka je zase sama a zavolala jí. „Tak přijeď k nám,“ řekla. „Ne.“ Radost zmizela. „Proč?“ „Já nechci k vám.“
„Tak proč mi voláš?“ Marie chvíli mlčela. „Protože jsi moje dcera.“ Jitka nic neřekla. Byla to správná odpověď. Nestačila jí.
Hana se vrátila po devíti dnech. Ne kvůli Marii. Alespoň tvrdila. „Proč už?“ zeptala se Jitka. „Komáři.“ „Devět dní?“
„Stačilo.“ „A Petr?“ „Taky stačil.“ Marie se smála. Hana jí položila ruku na rameno. „A ty jsi mi chyběla.“
Marie se zatvářila spokojeně. Jitka stála u kuchyňské linky. Napadlo ji něco opravdu ošklivého. Že by bylo jednodušší, kdyby se jednou pořádně pohádaly. Tak, aby Hana odešla. Myšlenka trvala možná dvě vteřiny.
Přesto existovala.
Na Mariiny třiasedmdesáté narozeniny chtěla Jitka připravit rodinný oběd. „V neděli ve dvanáct.“ „My už něco máme.“ „Co?“ „Brunch.“ Jitka se začala smát.
„Co je?“ „Nic.“ „Tak proč se směješ?“ „Ty jdeš na brunch.“ „Ano.“ „S kým?“
„Holky z cvičení.“ „A Hana.“ „Samozřejmě.“ „Na svoje narozeniny.“ „Proto se jde.“ Jitka se podívala na kalendář.
„A rodina?“ „V pět.“ „My jsme odpolední program.“ Marie se zarazila. „To jsem neřekla.“ „Ale jsme.“
„Jitko.“ „Co?“ „Ty se zlobíš.“ „Ne.“ „Zlobíš.“ Jitka cítila slzy.
Nenáviděla je. „Já jen nechápu, kdy se tohle stalo.“ „Co?“ Jitka hledala správnou větu. Nenašla ji. „Nevím.“
V neděli přišli v pět. Marie měla v sobě tři prosecca. Hana tvrdila dvě. Na stole byl dort z cukrárny. Jitka přinesla domácí. „Máte dort.“
„Budou dva.“ „Já jsem se s tím pekla.“ „Tak ho sníme.“ „Mami.“ „Co?“ „Nic.“
Adam přijel s přítelkyní. Petr s manželkou a Eliškou. Bylo jich jedenáct. Marie dostala květiny. Parfém. Knihu.
Od Hany červený svetr. „Já červenou nenosím.“ „Proto ho dostáváš.“ „To nedává smysl.“ „Mně jo.“ Marie si ho oblékla.
Slušel jí. „Je hezkej,“ řekla Jitka. Marie se otočila k zrcadlu. „Fakt?“ „Jo.“ „Tak ho budu nosit.“
Hana na Jitku mrkla. Jitce to vadilo. Pak ji to mrzelo.
Po večeři se Petr nabídl, že umyje nádobí. „Myčka,“ řekla Jitka. „Tak ji naplním.“ Stáli spolu v kuchyni. Na balkoně Marie s Hanou něco řešily. Neslyšeli co.
„Máma mě poslední dobou štve,“ řekl Petr. Jitka se usmála. „Proč?“ „Nemá čas.“ „To je strašný.“ „Směj se.“
„Já se směju.“ Petr položil talíř. „Byl jsem zvyklej, že ve čtvrtek hlídá.“ „Já vím.“ „A teď mám dávat dva tisíce měsíčně nějaký studentce.“ „Tak to budeš muset přežít.“
„Jo.“ Jitka čekala, že řekne něco dalšího. Neřekl. „A vadí ti i něco jinýho?“ zeptala se. Petr se na ni podíval. „Jako co?“
„Nevím.“ „Že je spokojená?“ „Třeba.“ Petr se zamračil. „Ne.“ Odpověděl okamžitě.
Jitku to zklamalo. „Mně někdy jo,“ řekla. Petr se zastavil. „Fakt?“ „Ne že je spokojená.“ „Tak co?“
Jitka se dívala na sklenici v ruce. „Že je spokojená beze mě.“ Petr chvíli nic neřekl. Pak pokračoval v myčce. „To zní trochu hrozně.“ „Já vím.“
„Ale chápu to.“ „Ty to nemáš?“ Petr zavrtěl hlavou. „Já jsem rád, že mám pokoj.“ Jitka se zasmála. „Tak jsem hajzl sama.“
„To jsem neřekl.“ „Nemusel.“ Na balkoně se obě ženy začaly hádat. „Já ti říkala, že ten ubrus nemáš dávat do sušičky!“ „Nedala jsem ho tam.“ „Dala!“
„To byl jinej!“ Petr se podíval na Jitku. „Romantika.“ Oba se rozesmáli.
Když odcházela, Marie ji doprovodila. „Díky za dort.“ „Byl lepší než ten kupovanej.“ „Jo.“ „To mu neříkej.“ „Komu? Dortu?“
Jitka se zasmála. Oblékla si kabát. „Zítra cvičení?“ „Ne.“ „Tak co děláš?“ Otázka vyšla automaticky.
Marie se na ni podívala. Jitka se také podívala na ni. „Promiň.“ „Za co?“ „Nic.“ Marie otevřela dveře.
„Jdu k doktorovi.“ „Cože?“ Jitka okamžitě ztuhla. „K jakému?“ „Oční.“ „Proč?“
„Kontrola.“ „A proč jsi mi nic neřekla?“ Marie se rozesmála. „Vidíš.“ „Co vidím?“ „Nic.“
„Mami, jestli je něco s očima—“ „Není.“ „Tak proč jdeš?“ „Protože se chodí na kontroly.“ „A jde s tebou Hana?“ Marie zaváhala.
„Ne.“ Jitka pocítila něco jako úlevu. „Tak tě odvezu.“ „Ne.“ „Mám práci až od deseti.“ „Jedu autobusem.“
„Mami.“ „Co?“ „V kolik tam máš být?“ Marie se dívala na ni. „V osm.“ „V půl osm jsem tady.“
„Jitko.“ „Co?“ Marie chvíli mlčela. „Tak dobře.“ Jitka se usmála. Úleva přišla příliš rychle.
Byla téměř radostná.
Druhý den přijela v 7:27. Hana ještě spala. Marie čekala v kabátu. „Mohla jsem jet sama,“ řekla. „Já vím.“ „Tak proč jedeš?“
„Protože můžu.“ Marie se usmála. Nastoupily do auta. Cestou mluvily o Adamovi. O Radkovi. O nových cenách elektřiny.
O tom, že Hana nechává houbičku na nádobí ve dřezu a Marie to nesnáší. „Tak jí to řekni.“ „Říkám.“ „A?“ „Dělá to dál.“ „Tak ji vyhoď.“
Marie se zasmála. „Konečně dobrá rada.“
U očního lékaře čekala Jitka venku. Marie vyšla za čtyřicet minut. „Tak?“ „Dobrý.“ „Fakt?“ „Jo.“
„Co ti řekl?“ „Že vidím.“ „Mami.“ „Co?“ „Myslím vážně.“ Marie jí ukázala zprávu.
Jitka ji přečetla. Bylo všechno v pořádku. „Tak dobrý.“ „Říkala jsem.“ V autě položila Marie kabelku mezi nohy. „Nechceš kafe?“
Jitka se podívala na hodiny. Mohla jet rovnou do práce. „Jo.“ Zastavily u malé kavárny. Sedly si venku. Marie si objednala cappuccino.
Jitka espresso. „Hana ještě spala?“ zeptala se. „Jo.“ „Tak jí nic není?“ „Ne.“ „A dneska co děláte?“
Marie se na ni podívala. Jitka se začala smát. „Já vím.“ „Co víš?“ „Že se nemám ptát.“ Marie se usmála.
„Klidně se ptej.“ „Tak co děláte?“ „Nevím.“ „Jak nevíš?“ „Je půl desátý.“ „A?“
Marie pokrčila rameny. „Něco vymyslíme.“ Jitka usrkla kávu. Telefon jí zazvonil. Radek. Ignorovala ho.
„Nevemeš to?“ „Pak.“ Marie se podívala na ulici. „Víš, co je zvláštní?“ „Co?“ „Že když umřel táta, myslela jsem, že už se nikdy nebudu s nikým hádat kvůli houbičce.“
Jitka se zasmála. Marie taky. „A teď mě to štve každej den.“ „Tak proč s ní bydlíš?“ Marie se podívala na dceru. „Protože mě někdo štve každej den.“
Jitka čekala. „To je důvod?“ „Docela jo.“ „To nedává smysl.“ „Mně jo.“ Telefon znovu zazvonil.
Radek. Jitka ho tentokrát vzala. „Co je?“ „Kde jsi?“ „S mámou.“ „V práci nejsi?“
„Za chvíli.“ „Potřebuju, abys cestou koupila tu věc do tiskárny.“ „Jakou věc?“ „Toner.“ „Proč já?“ „Protože jedeš kolem.“
Jitka se podívala na matku. Marie se usmívala. „Co?“ řekla Jitka. „Nic.“ „Tak proč se směješ?“
Marie zavrtěla hlavou. Jitka Radkovi řekla: „Pošli mi typ.“ Zavěsila. „Co je na tom vtipný?“ zeptala se. Marie si zamíchala kávu.
„Nic.“ Jitka čekala. „Jen že tě někdo potřebuje.“ Jitka se na ni podívala. Marie už se nesmála. Jitka také ne.
„Jo,“ řekla. Na stole mezi nimi ležela lékařská zpráva. Jitka ji přeložila napůl a podala matce. Marie ji strčila do kabelky. „Tak pojedeme?“ „Ještě dopiju.“
Seděly dál. Jitka věděla, že zítra večer matce zase možná zavolá. Možná v 20:30. Možná se zeptá, co jedla. A Marie jí možná odpoví. Nebo nebude doma.
Za sklem kavárny obsluha rovnala židle. Marie dopila cappuccino a prstem setřela z hrnku zbytek pěny. „Hana tohle nesnáší,“ řekla. „Co?“ „Když to udělám prstem.“ „Je to nechutný.“
„Vidíš.“ „Co?“ Marie se usmála. „Nic.“ Jitka zaplatila. Matka protestovala, že zaplatí polovinu.
Jitka ji nenechala. Kvůli sedmdesáti korunám se pohádaly až u auta.
