Článek
„Tyhle už prát nebudu.“ Marek odtrhl oči od monitoru. „Kdo tě nutí prát zaměstnancům ponožky?“ „Nikdo.“ Položila sáček na jeho klávesnici.
„Proto ti je dávám.“ Na sáčku bylo černým fixem napsáno SPRCHA – PÁNI. „Vyhoď je.“
„Jsou toho novýho.“ „Jakýho novýho?“ „Toho hubenýho.“
„Černýho?“ „Asi.“ Marek se podíval přes skleněnou stěnu kanceláře.
David právě přejížděl paletovým vozíkem mezi regály. Bylo 6:38. Směna začínala v sedm.
„Jak víš, že jsou jeho?“ „Každé ráno se tam sprchuje.“ „Každé?“
„Když přijdu v šest, teče voda.“ Marek vzal sáček za roh. „Třeba sportuje.“
„V šest ráno?“ „Existují takoví lidé.“ Uklízečka se podívala přes sklo na Davida.
„Tenhle nevypadá, že sportuje.“
David pracoval ve skladu devátý týden. Bylo mu dvaadvacet a zatím měl dvě vlastnosti, které Marek oceňoval. Nepřišel ani jednou pozdě.
A když mu člověk řekl, aby něco udělal, udělal to. Nevýhodou bylo, že člověk nesměl očekávat nic navíc. „Davide, můžeš vzít ještě ty dvě palety?“
„Můžu.“ „Díky.“ „Jo.“
„Zítra potřebujeme začít o půl hodiny dřív.“ „Dobře.“ „Hezký víkend.“
„Taky.“ Rozhovory s ním připomínaly komunikaci s automatem na jízdenky. Přesto byl dobrý.
A rychlý. Ve skladu, kde polovina lidí dokázala prodloužit cestu od regálu k rampě o cigaretu, kávu a diskusi o fotbale, to nebylo málo. „Černý!“
David se otočil. „Jo?“ „Pojď.“
V kanceláři Marek ukázal na sáček. David si ho vzal. „Dík.“
„Počkej.“ David čekal. „Ty se tady ráno sprchuješ?“
„Jo.“ „V kolik chodíš?“ „Různě.“
„Uklízečka říká před šestou.“ David si sáček strčil do kapsy montérek. „Někdy.“
„Směna začíná v sedm.“ „Já vím.“ „Tak proč jsi tady o hodinu dřív?“
„Vyhovuje mi to.“ „Co ti na tom vyhovuje?“ David pokrčil rameny.
„Je tady prázdno.“ Marek chvíli čekal. „Doma nemáte koupelnu?“
Davidův výraz se změnil tak málo, že by si toho Marek nevšiml, kdyby se na něj zrovna nedíval. „Máme.“ „Tak ji používej.“
David přikývl. „Dobře.“ „Od zítřka nejdřív v půl sedmé.“
„Dobře.“ „A věci si odnášej.“ „Dobře.“
Otočil se ke dveřím. „Davide.“ „Jo?“
„Tobě to vůbec nepřijde divný?“ „Co?“ „Že si čistíš zuby v práci.“
David se na něj podíval. „Lidi tady dělají divnější věci.“ Pak odešel.
Marek musel uznat, že v tom má pravdu.
Druhý den přijel v 6:24. Modrá Fabia kombi už stála na zadním parkovišti. Marek ji poznal podle promáčklých pátých dveří.
David seděl za volantem. Marek kolem něj prošel. David neotevřel.
Když vešel v 6:31 do skladu, měl mokré vlasy. Marek se podíval na hodiny. „Tohle je půl sedm podle tebe?“
David také vzhlédl. 6:31. „Jo.“
Marek se málem zasmál. „Jsi chytrej.“ „Řekl jsi nejdřív v půl sedm.“
„To jsem řekl.“ „Tak jsem přišel v půl sedm.“ „Dobře.“
David se převlékl do reflexní vesty. „Aspoň si po sobě utři umyvadlo.“ „Utírám.“
O tři dny později David usnul na ještěrce. Jen na několik vteřin. Přesto stačily.
Vezl paletu s kartony a při couvání narazil do ochranného sloupku. Ozvala se rána. Kartony se naklonily.
Dva spadly. Nikomu se nic nestalo. Marek přiběhl z vedlejší uličky.
„Co děláš?“ David seděl nehybně. „Nic.“
„Málem jsi shodil paletu.“ „Já vím.“ „Tak proč jsi jel dál?“
David slezl. Marek si všiml jeho očí. Červené.
„Jsi sjetej?“ David se na něj podíval. „Ne.“
„Pil jsi?“ „Ne.“ „Tak co je s tebou?“
„Nic.“ „Usnul jsi?“ David mlčel.
Marek cítil, jak mu stoupá vztek. „Usnul jsi na vozíku?“ „Asi.“
„Asi?“ „Jo.“ „Víš, co se mohlo stát?“
„Jo.“ „Tak mi vysvětli proč.“ David si sundal rukavice.
„Byl jsem unavenej.“ „To vidím.“ „Tak co chceš vysvětlovat?“
„Proč jde člověk na směnu tak unavenej, že usne za jízdy.“ „To je moje věc.“ „Od chvíle, kdy řídíš techniku mezi dalšíma lidma, to není tvoje věc.“
David zvedl rukavice. „Můžu pokračovat?“ Marek na něj zíral.
„Ne. Dneska na vozík nesedneš.“ „Tak co budu dělat?“ „Ruční kompletaci.“
David se kousl do rtu. „To je za míň.“ „Dneska ano.“
„Potřebuju hodiny.“ „Tak měl jsi v noci spát.“ David po něm střelil pohledem.
„Jo.“ Bylo v něm něco tak prudkého, až Marek očekával další větu. Nepřišla.
V pátek ráno čekal v kanceláři pracovník ostrahy. „Máme toho vašeho mladýho na kamerách.“ „Jakýho?“
„Fabia kombi.“ Marek zavřel dveře. „Co udělal?“
Ostraha mu podala vytištěnou fotografii. Parkoviště. 2:13.
Modrá Fabia pod lampou. „Parkuje.“ „Od jedenácti večer.“
Druhá fotografie. 5:38. Stejné auto.
„A?“ „Noční mu klepal na okno.“ Marek se podíval na další snímek.
David stál vedle auta v tričku. „Spal tam?“ „Měl spacák.“
Marek položil fotografie na stůl. Teď už věděl, proč se David sprchuje v práci. Přesto se mu neulevilo.
Naopak. O tři dny dřív ten kluk usnul za volantem vozíku. „Jak často?“
„Podle kamer minimálně třikrát minulý týden.“ „Proč jste to neřekli dřív?“ „Mysleli jsme, že čeká na ranní.“
„Od jedenácti?“ Ostraha pokrčil rameny. „Mladý lidi.“
Personalistka byla méně pobavená. „Je ve zkušební době.“ „Vím.“
„Neoprávněný pobyt v areálu přes noc. Opakovaně.“ „Vím.“ „A incident s manipulační technikou.“
„Nikomu se nic nestalo.“ „To je pěkné, ale kdyby se stalo?“ Marek mlčel.
„Marku, kdyby ta paleta spadla na Janu, budeš mi vysvětlovat, že chudák neměl kde spát?“ „Nevím, proč nemá kde spát.“ „Tak se ho zeptej.“
„Ptal jsem se.“ „A?“ „Je to automat na jízdenky.“
Personalistka si povzdechla. „Já chápu, že ti ho je líto.“ „Mně ho zatím není líto.“
„Tak co řešíme?“ Marek se podíval na fotografii. „Nevím.“
„Já jo.“ Položila před něj formulář. „Ukončení ve zkušební době.“
David si ho přečetl bez výrazu. „Tak jo.“ Marek seděl naproti němu.
„To je všechno?“ „Co mám říct?“ „Nevím.“
David položil papír na stůl. „Kde to mám podepsat?“ „Zatím nikde.“
„Tak proč jsi mi to dal?“ „Protože tohle chce personalistika.“ „Tak to podepíšu.“
„Ty nechceš vědět proč?“ David se na něj podíval. „Protože spím na parkovišti a málem jsem shodil paletu.“
„Jo.“ „Tak vidíš.“ Marek si přisunul papír zpátky.
„Proč spíš v autě?“ „To už víš.“ „Vím, že spíš v autě.“
„To stačí.“ „Nestačí.“ „Pro výpověď jo.“
David vstal. „Sedni si.“ „Proč?“
„Protože jsem ti neřekl, že končíš.“ „Ten papír to říká.“ „Já jsem ho ještě nepodepsal.“
David se krátce podíval na formulář. Pak si sedl. „Tak co chceš?“
Marek chvíli hledal správnou otázku. Nakonec nenašel žádnou. „Dneska nepojedeš na vozíku.“
„To vím.“ „A dneska v noci tady nezůstaneš.“ David se pousmál.
„Tak kde?“ Byla to první věta za dva měsíce, kterou řekl tak, že nezněla jako odpověď z automatu. Marek si ji zapamatoval.
Po směně začalo pršet. Marek šel k autu v půl šesté. Modrá Fabia stále stála na parkovišti.
David měl otevřené zadní dveře. Neviděl Marka. Klečel uvnitř a skládal něco mezi sedačky.
Marek zpomalil. Zadní sedadla byla sklopená. Přes ně tenká pěnová matrace.
Spacák. Na levém okně přísavkou přichycený kus černé látky. Na pravém další.
V plastové přepravce trička složená do úzkých komínků. Vedle láhev vody, deodorant, balení vlhčených ubrousků, dvě konzervy tuňáka a půlka chleba v igelitovém sáčku. Za předním sedadlem visela na ramínku bílá košile.
Marek ji poznal. David ji měl na sobě při pracovním pohovoru. „Takže tady fakt bydlíš.“
David se prudce otočil. Pak zabouchl dveře. „Už ne tady.“
„Nemyslel jsem parkoviště.“ Pršelo víc. David si natáhl kapuci.
„Musím jet.“ „Kam?“ „Pryč.“
„Kam jezdíš na noc?“ „Kam se dá.“ „Třeba?“
David se podíval na něj. „Parkoviště u obchodáků. Benzínky. Jednou u hřbitova.“ „U hřbitova?“
„Tam nikdo nechodí v noci kontrolovat auta.“ Marek se zadíval na Fabii. „Jak dlouho?“
David neodpověděl. „Od nástupu?“ Ticho.
„Déle?“ David otevřel dveře řidiče. „Davide.“
„Co?“ „Proč?“ David zůstal stát.
Déšť bubnoval na střechu auta. „Máma má doma chlapa.“ Marek čekal.
„A?“ „A já tam nejsem.“ „To je všechno?“
David se usmál. Nebyl to příjemný úsměv. „Jo.“
Nasedl. Marek ustoupil. Fabia odjela.
V pondělí David nepřišel v půl sedmé. Ani v 6:45. V 6:55 Marek poprvé za celou dobu zkontroloval telefon.
Žádná zpráva. V 7:02 mu zavolal. Telefon byl nedostupný.
„Tak automat se rozbil,“ řekl Kamil u docházky. Marek po něm střelil pohledem. „Běž pracovat.“
V 7:38 se na parkovišti objevila modrá Fabia. David vystoupil. Stejná bunda.
Stejný batoh. Tentokrát kulhal. Marek na něj čekal u dveří.
„Třicet osm minut.“ „Vím.“ „Telefon?“
„Vybil se.“ „Co noha?“ „Nic.“
„Kulháš.“ „Natáhl jsem si ji.“ „Kde?“
„Můžu se převlíct?“ Marek si všiml škrábance přes Davidovu tvář. „Co se ti stalo?“
„Nic.“ To už Marka přestalo bavit. „Do kanceláře.“
„Spadl jsem,“ řekl David. „Kam?“ „Na zem.“
„Kde?“ „Doma.“ Marek se zarazil.
„Ty jsi byl doma?“ David sevřel čelist. „Jo.“
„Proč?“ „Potřeboval jsem věci.“ „A spadl jsi.“
„Jo.“ Marek se zadíval na škrábanec. „Ze schodů?“
David k němu zvedl oči. Byla to jen vteřina. Stačila.
„Kdo tě shodil?“ „Nikdo.“ „Davide.“
„Neřeš to.“ „Ten chlap tvojí mámy?“ David vstal.
„Jdu pracovat.“ Marek také vstal. „Počkej.“
„Co?“ „Volal jsi policii?“ David se rozesmál.
Tentokrát opravdu. „Kvůli čemu?“ „Kvůli tomu, že tě někdo shodil ze schodů.“
„Já tam neměl co dělat.“ „Je to byt tvojí mámy.“ „Jeho byt.“
„A máma?“ David si přehodil batoh na druhé rameno. „Řekla, že nemám provokovat.“
Marek najednou nevěděl, kam se dívat. David sáhl po klice. „Proto tam nebydlím.“
Pak odešel.
Marek seděl v kanceláři ještě několik minut. Na stole měl stále formulář. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době.
David skutečně porušil pravidla. Skutečně spal v areálu. Skutečně přišel do práce nevyspalý.
A skutečně mohl někoho zranit. Nic z toho se nezměnilo jen proto, že jeho matka žila s hajzlem. Marek formulář otočil.
Na zadní straně byl prázdný bílý papír. Napsal: ZÁKAZ VZV + 14 DNÍ
Pak zavolal personalistce.
„Tohle je tvoje poslední šance,“ řekl Davidovi odpoledne. David stál u jeho stolu. „Cože?“
„Dva týdny nepůjdeš na vozík. Jen kompletace.“ „To je míň peněz.“ „Vím.“
„Takže mám platit pokoj z menší výplaty.“ Marek se zarazil. „Jaký pokoj?“
David pokrčil rameny. „Něco hledám.“ „Kolik máš na kauci?“
Davidův obličej se uzavřel. „Dost.“ „Kolik?“
„To je moje věc.“ „Dobře.“ Marek mu podal papír s pracovním upozorněním.
„Podepiš.“ David ho přečetl. „A když zase usnu?“
„Pak končíš.“ „A když budu spát v autě někde jinde?“ Marek se na něj podíval.
„Pak stejně můžeš usnout.“ David přikývl. „Tak proč mě nevyhodíš rovnou?“
„Protože pracuješ dobře.“ „To není důvod.“ „Pro mě jo.“
David podepsal. „A protože Jana říkala, že někdo u nich v baráku pronajímá pokoj.“ David položil propisku.
„Ne.“ „Já jsem ti nic nenabídl.“ „Chceš.“
„Jen jsem řekl, co říkala Jana.“ „Nechci, aby všichni věděli, že nemám kde bydlet.“ „Tak jim to neříkej.“
„Ona to ví.“ „Neví.“ „Tak proč hledá pokoj?“
Marek se opřel. „Protože jsem jí řekl, že znám člověka, co něco hledá.“ David se zamračil.
„A co jste jí řekl o mně?“ „Že jsi protivnej.“ Poprvé se usmál.
„To sedí.“ „Pokoj je za devět. Kauce jeden nájem.“ Úsměv zmizel.
„Nemám.“ Marek přikývl. Konečně věděl něco, co David nechtěl říct.
„Kolik ti chybí?“ „To je jedno.“ „Kolik?“
David mlčel. „Čtyři.“ „Tisíce?“
Přikývl. Marek začal počítat. „Záloha na mzdu.“
David zavrtěl hlavou. „Nechci půjčku.“ „Ne půjčku. Zálohu.“
„To jde?“ „Nevím.“ „Tak proč to říkáš?“
„Protože za chvíli zavolám mzdové a zjistím to.“ David se na něj podezřívavě díval. „A když to nejde?“
„Tak to nejde.“ „A když jo?“ „Tak dostaneš část výplaty dřív a příští měsíc budeš nadávat, že máš málo.“
„To už dělám teď.“ „Tak žádná změna.“
Záloha šla. Ne čtyři tisíce. Pět.
Pokoj nakonec nebyl od Janina známého. David si našel jiný přes inzerát v Čakovicích. Marek to zjistil až o týden později.
„Takže ses přestěhoval?“ zeptal se. David stál u kávovaru. „Jo.“
„A?“ „Co a?“ „Jaký to je?“
„Pokoj.“ „To je velmi barvitý popis.“ „Postel, skříň, stůl.“
„Spolubydlící?“ „Dva.“ „Normální?“
David zaváhal. „Jeden hraje na počítači do tří ráno.“ Marek se zamračil.
„Takže zase nespíš.“ „Mám špunty.“ „Výborně.“
Kávovar začal hučet. „A sprcha?“ zeptal se Marek. David se na něj podíval.
„Mají.“ „Funguje?“ „Jo.“
„Tak zítra přijdeš v kolik?“ „Šest dvacet.“ „Proč?“
David vzal kelímek. „Protože je tady lepší tlak vody.“ Marek zavrtěl hlavou.
„Ty si ze mě děláš prdel.“ „Trochu.“
O dva týdny později mu vrátil oprávnění na vozík. Marek stál vedle něj u rampy. „Jestli tě uvidím spát—“
„Jo.“ „Nech mě domluvit.“ „Vyhodíš mě.“
„Ano.“ „Vím.“ „A už žádný noční parkování.“
„Vím.“ „A žádný ponožky ve sprše.“ David se zatvářil překvapeně.
„Ty byly moje?“ „Vypadni.“ David nastoupil na vozík.
Pak se zarazil. „Šéfe.“ „Co?“
„Dík.“ Marek mávl rukou. „Jeď.“
David nastartoval. „A pomalu.“ „Jo.“
Rozjel se. Po několika metrech zastavil a ohlédl se. „Mimochodem.“
„Co zase?“ „Dneska jsem přišel v 6:19.“ Marek se podíval na něj.
„Proč?“ „Nemohl jsem spát.“ Marek se přestal usmívat.
David chvíli počkal. „Spolubydlící hrál Counter-Strike.“ Marek po něm hodil pracovní rukavici.
David ji chytil. Tentokrát se smál, když odjížděl. Na parkovišti za rampou stála jeho modrá Fabia.
Na zadním okně už nebyla černá látka. Za sedačkou ale pořád visela bílá košile. Marek doufal, že tentokrát jen proto, že nemá doma žehličku.
