Článek
V chudé dělnické domácnosti se ráno jedl chleba a náhražka kávy z cikorky nebo ječmene. V poledne polévka, brambory, rýže nebo zase chleba. Večer bílá káva, zbytek polévky od oběda a další krajíc.
Maso nebylo samozřejmé. Když bylo, často až v neděli. Máslo bylo drahé. Vejce se nebralo jako levná bílkovina na každý den, ale jako základní surovina, se kterou se muselo počítat. Chléb se nevyhazoval, protože starý chleba se dal rozvařit do polévky, nakrájet, usušit, namočit nebo dojíst s něčím teplým.
První republika měla kavárny, hotely, cukrárny, automobily, módní salony a slavnostní tabule. Měla ale také nouzové kolonie z prken, plechu, starých vagonů a maringotek. V Praze na přelomu dvacátých a třicátých let žily tisíce lidí v místech bez vody, elektřiny a kanalizace. Tam se neřešilo, jestli bude večeře zdravá, vyvážená a pestrá. Řešilo se, jestli bude.
Těžký život
V chudší rodině nezačínal den vejci, šunkou a sladkým pečivem. Začínal chlebem. K tomu se pila cikorka, melta nebo ječná náhražka kávy, někde bílá káva, pokud bylo mléko. Děti dostaly krajíc a šly do školy. Muž si bral jídlo do práce, často v bandaskách nebo zabalené v papíru. Žena doma počítala, co zůstalo po včerejšku, kolik je brambor, jestli je v komoře mouka, kroupy, zelí, cibule, fazole nebo trochu sádla.
Polévka nebyla předkrm. Polévka byla jídlo. Když byla hustá, dala se do ní zavářka, brambory, kroupy, zbytky zeleniny, kousek chleba nebo trochu luštěnin. Když byla řídká, aspoň zahřála. Chudá kuchyně se často netočila kolem otázky „co máme chuť jíst“, ale „co se dá ještě použít“.
Brambory byly základ. Vařené, mačkané, pečené, na loupačku, do placek, do polévky. Zelí dalo kyselost i objem. Luštěniny zasytily, ale musely být po ruce a musel být čas je uvařit. Mouka držela domácnost nad vodou: na noky, placky, kaše, zahuštění polévky.
Kdo měl kus zahrádky, králíky nebo slepice, byl na tom lépe než rodina v městské kolonii. Venkovská chudoba nebyla automaticky lehčí, ale někde se dalo aspoň něco vypěstovat, vyměnit nebo schovat na zimu. Ve městě se víc kupovalo za peníze. A když peníze nebyly, nebylo za co.
Maso patřilo k neděli. Ne vždycky a ne všude, ale právě neděle byla den, kdy se chudá tabule mohla trochu změnit. Kousek vepřového, hovězího, drůbeže, někde polévka z kostí, jinde omáčka, do které se maso jen „ukázalo“, aby se chuť roznesla na celý hrnec.
Kost nebo kůže nebyl odpad. KVšechno mělo druhý život. Dnešní „zbytková kuchyně“ se někdy tváří jako chytrý trend. Tehdy to nebyl trend. Byla to nutnost. Hospodyňky nešetřily proto, že by chtěly být zajímavé. Šetřily, protože rodina musela dojíst týden z peněz, které už v půlce týdne nemusely být.
V roce 1928 stál podle dobových statistik kilogram chleba 3 koruny 40 haléřů. Kilogram brambor 85 haléřů. Litr mléka 1 korunu 95 haléřů. Jedno vejce 85 haléřů. Kilogram zadního hovězího 14 korun 60 haléřů a kilogram másla 25 korun 75 haléřů.
Průměrná mzda v roce 1930 se uvádí 789 korun měsíčně. Jenže průměr je ošidné číslo. Úředník, strojní inženýr nebo bankovní zaměstnanec žil v jiné republice než nádeník, nezaměstnaný, pomocný dělník, švadlena nebo rodina z nouzové kolonii.
Na konci dvacátých let ještě republika působila sebevědomě. Pak přišla hospodářská krize. Nejdřív se zdálo, že se Československa dotkne později a mírněji. Jenže od roku 1931 začala dopadat tvrdě. Továrny omezovaly výrobu, propouštělo se a na úřadech práce přibývali lidé.
V roce 1929 bylo bez práce několik desítek tisíc lidí. V roce 1933 už šlo oficiálně o statisíce. Za nezaměstnaným nestál jen jeden prázdný pracovní průkaz, ale celá rodina, která čekala, jestli bude na nájem, uhlí, chleba a brambory.
Žebračenky
Jedním ze slov krize byly žebračenky. Poukázky na základní potraviny. Od roku 1930 stát podporoval takzvané stravovací akce. Ministerstvo sociální péče posílalo nejvíc postiženým okresům peníze a ty se pak rozdělovaly mezi nezaměstnané bez jiné podpory ve formě poukázek. Hodnota bývala kolem deseti až dvaceti korun.
Žebračenka
Ve Stodůlkách, tehdy ještě obci u Prahy, se v roce 1931 zapisovalo do kroniky, že se začaly rozdělovat týdenní lístky v hodnotě 10 korun. Obec zároveň nechala opravovat cesty a za hodinu práce platila 3 koruny 60 haléřů. Jenže potřebných bylo moc. Lidé se museli po týdnu střídat a obec nakonec práce zastavila, protože peníze nestačily.
Během krize se proto mluvilo také o mléčných akcích pro děti. Mléko mělo dát aspoň něco, co doma chybělo. V některých školách a obcích se řešilo podávání polévky, mléka a chleba. Nebyla to dnešní školní jídelna s výběrem hlavního jídla, polévkou, salátem a dezertem. Když dítě dostalo hrnek mléka s chlebem nebo misku polévky, znamenalo to, že ten den nešlo domů úplně hladové.
Pozdější poválečné školní jídelny začínaly podobně skromně: polévka nebo hrnek mléka s chlebem. Teprve později se z toho stal systém plných obědů. Ani jedno teplé jídlo denně nebyla samozřejmost.
První republika však nebyla jen bída. To by také nebyla pravda. Byla to země s průmyslem, obchodem, bankami, spolky, školami, kulturním životem a sebevědomou městskou střední třídou. V kavárnách se jedly dorty, v lepších domácnostech se vařila masa, omáčky, moučníky a slavnostní menu skoro každý den.
Zdroje:
