Článek
Na Mostecku se v březnu 1932 čekalo, jestli příští týden ještě půjdou do práce. Uhlí se těžilo méně, protože ho továrny neodebíraly jako dřív. Doly omezovaly směny a horník, který byl zvyklý chodit pod zem skoro každý pracovní den, najednou sfáral jen párkrát za týden.
Výplata se ztenčila hned. V obchodě se ale neplatilo podle toho, kolik směn člověk dostal. Děti jedly stejně často, činže se musela zaplatit a zima v severních Čechách se nedala přečkat bez uhlí. Kdo přišel o práci úplně, dostal potravinové poukázky. Říkalo se jim žebračenky. Svobodný člověk měl týdně deset korun, ženatý dvacet. Za takové peníze nešlo uživit rodinu.
U šachet se přitom hromadily haldy vytěženého uhlí, které se neprodalo. Horníci kolem nich chodili každý den. Viděli práci, kterou už nikdo nechtěl, a doma poslouchali, že na chleba zase nezbývá dost. Tak vypadala nálada ještě předtím, než přišla první rána.
Kohinoor
Na Dole Kohinoor v Lomu se v noci z 15. na 16. března 1932 pracovalo jen s malým počtem lidí. V dole bylo asi třicet horníků. Kdyby tam byla plná směna, počet mrtvých mohl být mnohem vyšší. Při katastrofě zahynulo osm havířů.
Ráno se důl uzavřel. Pro rodiny mrtvých to znamenalo konec čekání na návrat manželů a otců z noční směny. Pro stovky dalších rodin to znamenalo konec práce. Kohinoor se zavřel a o výdělek přišlo zhruba 1250 horníků a dělníků.
V hornických obcích se tak během několika dní spojily dvě věci, které tam už předtím visely ve vzduchu. Strach o život při práci pod zemí a strach, že nebude práce. Člověk mohl roky fárat s vědomím, že důl je nebezpečný. Jenže teď se ukazovalo, že ani ochota chodit do nebezpečí nemusí k uživení rodiny stačit. Důl se může zavřít, majitelé mohou propouštět a rodina zůstane doma s prázdnýma rukama.
Na dole Nelson III dostalo výpověď přes sto padesát mužů. Na dole Humboldt II v Dolním Jiřetíně šlo o další stovky horníků. To už bylo v té době obří číslo. Na Humboldtu se horníci nerozešli domů. Zastavili práci a svolali schůzi. Chtěli, aby se výpovědi stáhly. Nešlo o složitý plán. Chtěli dál pracovat, dostávat mzdu a nenechat doly propouštět další stovky lidí v kraji, kde se práce už tak hledala špatně. Vedení neustoupilo.
Šachty se přidávaly jedna po druhé
Když přestal pracovat jen jeden důl, majitelé mohli čekat, až horníkům dojdou peníze. Když se začaly přidávat další šachty, změnila se situace v celém kraji. Z Humboldtu se zpráva roznesla do Dolního Jiřetína, Komořan, Záluží, Souše a dalších míst. Horníci se znali z práce, z rodin, z hospod, z odborů i z politických schůzí. Někdo měl bratra na jiné šachtě, někdo švagra, někdo bývalého parťáka z party. Když jeden důl zastavil, druhý už nemohl dělat, že se ho to netýká.
Do Mostu vyšel průvod několika tisíc horníků. Většina z nich neměla našetřeno na dlouhý boj. Každý den stávky byl doma vidět. Přesto šli, protože návrat pod zem bez odpovědi by znamenal, že se budou jen čekat další výpovědi. V Dolním Jiřetíně se brzy sešly tisíce lidí. U Dolu Centrum už proti sobě stáli horníci a četníci tak blízko, že stačil špatný pohyb a mohlo se začít bít. Napětí rostlo rychleji než ochota těžařů jednat.
Do stávky se brzy vložili komunisté, odbory i další politické skupiny. Přijížděli řečníci, tiskly se výzvy, na Mostecku se začala hrát i stranická hra. Jenže pro hornické rodiny nebyla zásadní otázka, kdo bude mít plamennější projev. Pro ně bylo zásadní, zda budou mít co jíst.
Když člověk chodil na dvě nebo tři směny týdně, neměl jistotu dostatku potravy. Když se přidal ke stávce, riskoval další hlad. Jenže když se nepřidal, riskoval, že zůstane sám a další měsíc přijde výpověď na jeho šachtě. Tohle drželo lidi pohromadě.
Čeští a němečtí horníci tehdy stáli vedle sebe bok po boku. V běžném životě mezi nimi byly politické, jazykové i národní rozdíly. V té době měli stejný strach z propouštění a doma stejně prázdné kredence.
Když vláda řekla, že už není důvod stávkovat
Z Prahy přišla zpráva, která měla konflikt uklidnit. Výpovědi na Humboldtu a Nelsonu mají být staženy, řekl ministr veřejných prací. Podle vlády tím zmizel důvod pokračovat. Jenže na Mostecku to tak jednoduché nebylo.
Kdyby šlo jen o dva doly, možná by se lidé rozešli. Jenže za tu dobu se do stávky vložil celý hornický revír. Horníci už nechtěli jen zrušit několik konkrétních výpovědí. Chtěli záruku, že mzdy nepůjdou dolů, že se nebude dál propouštět a že dohoda nebude platit jen do chvíle, než se muži vrátí pod zem.
Jeden ze stávkových předáků František Malík tehdy řekl, že výpovědi byly důvodem, ale stávka už má větší rozsah a větší cíle. Nedá se prostě ukončit.
Na začátku dubna přišla do Mostu demonstrace, jakou město nezažilo. Mluvilo se až o čtyřiceti tisících lidí. V ulicích nebyli jen horníci. Byly tam jejich ženy, děti, nezaměstnaní, lidé z okolních obcí, odboráři, straníci, zvědavci a také ti, kteří se dívali z oken, protože takový dav nešel přehlédnout.
Stát se začal připravovat na použití síly. Na sever Čech přišli vládní zmocněnci, četníci a dragouni. Zákazy schůzí a táborů lidu měly dostat situaci zpátky pod kontrolu. Jenže v té situaci to nepůsobilo jako řešení. Působilo to jako další tlak shora.
Ve středu 13. dubna 1932 se na severu Čech stávkovalo naplno. Horníci i další pracující měli zastavit práci a ukázat, že nejde jen o několik šachet. Most byl obsazený ozbrojenými jednotkami. Četníci a dragouni měli zabránit lidem dostat se na zakázanou demonstraci. Dav se přesto tlačil do ulic. Lidé přicházeli z obcí, kde už týdny slyšeli totéž: není práce, nebudou směny, doly propouštějí, vyčkejte.
Ve městě se začaly házet kameny a cihly. Pak se střílelo. Na zemi zůstali mrtví Jan Kříž ze Souše a Josef Ševčík z Lomu. Jeden horník, druhý mladý nezaměstnaný. Další lidé byli zraněni. Na mostecký hřbitov přišlo přes padesát tisíc lidí. Přišli se rozloučit se dvěma mrtvými, ale zároveň ukázat, že střelba stávku ještě nezlomila.
Ve stejných dnech už se ale v zákulisí jednalo. Část odborových organizací a těžařů podepsala kompromis v Praze. Horníci ho nejdřív odmítli. Pořád věřili, že tlak vydrží. Jenže doma docházely poslední peníze. Na některých okrajových místech revíru se už lidé začali vracet do práce. Ne proto, že by se jim najednou líbily podmínky. Spíš proto, že je hlad donutil. Jednota, která na začátku držela revír pohromadě, se začala drolit. Stávkový výbor proto nakonec navrhl konec. A horníci to přijali.
Stávka ale neskončila jen prázdným slibem. Dohoda zajistila, že mzdy se nebudou snižovat, propouštění mělo být omezeno nebo odloženo a stávkující neměli být trestáni za účast ve stávce. Nebylo to všechno, co chtěli. Bylo to ale dost na to, aby se o mostecké stávce mluvilo jako o jedné z mála velkých akcí hospodářské krize, která skončila smírem a konkrétním výsledkem pro dělníky.
Komunisté si z ní později udělali vlastní legendu. Po roce 1948 se stávka vyprávěla hlavně jako příběh strany a třídního boje.
Zdroje:
