Článek
Události z 30. července 2026 ve španělské Ceutě představují další alarmující signál, že Evropa se ocitla na rozcestí. Tisíce migrantů pronikly během krátké doby z Maroka na území této španělské exklávy a bezpečnostní složky byly zahlceny natolik, že Madrid musel povolat armádu k podpoře ochrany hranice. Nejde přitom pouze o Španělsko. Ceuta je jednou z vnějších hranic Evropské unie. Pokud se hranice Unie stane průchodnou během několika hodin, vyvstává zásadní otázka: plní evropské instituce svou základní povinnost chránit bezpečnost členských států a jejich občanů? Migrace sama o sobě není novým fenoménem. Novým je rozsah migračního tlaku a neschopnost evropské politiky na něj účinně reagovat. Na rizika masové nelegální migrace jsem upozorňoval již v roce 2018 v publikaci Visegrád a migrace, v níž jsem kriticky hodnotil migrační politiku tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové a varoval před důsledky oslabování ochrany vnějších hranic Evropské unie. Události posledních let bohužel ukazují, že tato varování nebyla bezdůvodná. Obhájci současného přístupu často zdůrazňují humanitární rozměr celé problematiky. Ten nelze zpochybňovat. Stejně legitimní je však požadavek občanů, aby stát i Evropská unie dokázaly zajistit kontrolu nad svými hranicemi a rozhodovat o tom, kdo na jejich území vstoupí. Bez této schopnosti se oslabuje důvěra veřejnosti ve stát i evropské instituce. Ceuta proto není pouze regionální krizí. Je symbolem širšího problému evropské migrační politiky. Pokud budou obdobné situace pokračovat, poroste nejen tlak na bezpečnostní systémy, ale také politická polarizace napříč Evropou. Budoucnost Evropy nebude určovat jen ekonomická výkonnost nebo technologický rozvoj. Ve stejné míře ji ovlivní schopnost chránit vlastní hranice, prosazovat platné právo a spojit humanitu s odpovědností. Bez těchto předpokladů může evropský integrační projekt čelit stále hlubší krizi důvěry. V plném rozsahu se to týká České republiky a zemí Visegrádu.
