Článek
Tato místa jsou krásná, na první pohled prázdná a opuštěná. Obce a osady jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů, mezi nimi louky, pastviny a lesy. Ale i na těchto polosamotách žijí lidé a s nimi jejich kočky a kocouři. Zvířata, která mají svá teritoria, úkryty, vztahy i zdroje potravy a o která se místní lidé starají a zodpovědně je nechávají kastrovat.
Co se tedy stane, když se v řídce obydlené krajině objeví cizí nekastrovaní kocouři? A kde se tu vlastně vzali?
Ano, nekastrovaní kocouři se v období páření někdy zatoulají daleko od domova a stává se i to, že si někteří najdou nové, lepší místo k životu. Jenže existuje také možnost, že se do těchto míst nedostali sami.
Nově příchozí kocouři bývají mladí, zdraví, dobře živení a v dobré kondici. Nejsou to žádní zanedbaní tuláci. A nejsou kastrovaní. Jejich agresivita, teritoriální chování a hlasité projevy mohou být důvodem, proč se jich někdo tímto způsobem zbavil.
Pro člověka, který kocoura odloží, možná problém končí ve chvíli, kdy zavře dveře auta a odjede. Pro někoho jiného tím ale začíná.
Možná si namlouvá, že vlastně nedělá nic špatného. Zvířeti fyzicky neublíží a ono si v novém prostředí nějak poradí. Jenže tak jednoduché to není. Kocour je všemi vnímán jako vetřelec a nikdo o něj nestojí.
Místní kočky a kocouři, kteří spolu dosud vycházejí a tolerují se, najednou musí bránit svá teritoria. Cizí kocouři se při hledání potravy často dostávají do konfliktů i se psy, když přicházejí na dvorky a k lidským obydlím. Všechna zvířata jsou neklidná a podrážděná.
V noci se ozývá hlasité naříkání opuštěných kocourů a dochází také k napadání, ošklivým útokům a krvavým rvačkám. Psi reagují na noční souboje štěkotem a lidé se nevyspí. Majitelé se bojí o svá zvířata, musí řešit jejich případná vážná zranění a platit účty u veterináře. S příchodem těchto opuštěných kocourů se změní život celé obce.
Výzkumy zaměřené na chování koček ukazují, že ve skupinách mají jednotliví jedinci své postavení a teritorium. Ani po kastraci se tato hierarchie zásadně nemění, mění se však intenzita jejich vzájemných střetů. Ubývá agresivních i obranných projevů, výrazně klesá teritoriální značkování a skupina bývá klidnější. Do takového prostředí pak přichází mladý nekastrovaný kocour a může narušit vztahy, které zde fungují celé roky.
Dlouhodobá frustrace lidí může vést i k zoufalým reakcím. Ne každý je ochotný převzít odpovědnost za cizí zvíře, zajistit jeho odchyt, veterinární péči nebo mu hledat nový domov. Pokud je kocour extrémně agresivní, může situace vyústit až v radikální řešení.
Ti klidnější si časem najdou úkryt ve stodole nebo kůlně a k lidským obydlím se odvažují až po setmění. A je to smutný pohled. Zvíře, které bylo ještě nedávno zvyklé na pravidelnou péči člověka, vybírá po nocích zbytky z kompostu a popelnic. Přežívá nechtěný a opuštěný.
Odpovědnost přitom začíná mnohem dříve. Už ve chvíli, kdy si člověk pořizuje kotě, by měl přemýšlet o tom, jestli se o něj dokáže starat i za několik let a jestli má na jeho péči dostatek času i peněz. Samotné zvíře často nic nestojí, jeho chov ale ano.
Základem je včasná kastrace. Řešit problém až ve chvíli, kdy se z roztomilého kocourka stane dospělý kocour, který už svého majitele omrzel, bývá pozdě.
Existují i jiné možnosti. V první řadě je to aktivní hledání nového domova samotným majitelem, případně pomoc útulků nebo záchranných spolků. Takové řešení může být složitější a zabere čas, ale je určitě lepší a ohleduplnější vůči zvířeti i vůči lidem, kteří následky jeho rozhodnutí musí snášet.
Člověk, který kocoura odloží, možná získá pocit, že problém zmizel. Jenže problém nezmizí. Jen se přesune: na cizí lidi, na cizí zvířata a nakonec i na samotného kocoura. Tím, že ho odveze co nejdál od svého domova a vypustí do krajiny, mu nevezme jen domov. Vezme mu i šanci najít nový.
Zdroje:
