Článek
A podobně působí i čeština. Kdo se v ní vyjadřuje, má v rukou jazyk, který je bohatý, přesný a mnohovrstevnatý. Čeština dovoluje myslet v obrazech, v nuancích, v paradoxech. Umožňuje klást otázky, které by v jiných jazycích zněly ploše. A právě tato schopnost myslet svobodně, do hloubky a nejednoznačně je dědictvím, které jsme zdědili.
Jenže tu je háček: svobodné myšlení je vždy trnem v oku těm, kdo žijí v jednodušším, přímočařejším vidění světa. Národy nebo režimy, které staví na poslušnosti a na černobílé logice, vnímají takovou „kryptografii svobody“ jako hrozbu. Proto se může zdát, že jsme terčem – ne proto, že bychom byli velmocí, ale proto, že náš jazyk a kultura udržují v sobě klíč ke svobodnému vědomí.
Čeština je tak nejen šifrou proti cizincům, ale i živým symbolem, že myšlení nelze úplně ovládnout. Kdo se snaží přepsat historii, umlčet humor nebo zakázat slova, ten vlastně naráží na jazyk samotný – a s ním na svobodného ducha národa.
Proto možná platí paradox: právě proto, že jsme malí, že mluvíme „nesrozumitelným“ jazykem, máme šanci uchovat svobodu, kterou větší a mocnější často ztratili. A proto můžeme být terčem – protože kdo chrání svobodné myšlení, ten připomíná ostatním, že jsou sami nesvobodní.
