Článek
Hodně lidí si myslí, že když se vezmou, jejich největší starostí bude jen společné bydlení, peníze nebo děti. Ale já jsem poznal, že ten největší problém se může jmenovat úplně jinak – tchýně.
Zpočátku to vypadalo idylicky. Moje žena byla skvělá, rozuměli jsme si, plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže už od prvního dne jsem cítil, že její matka má potřebu zasahovat úplně do všeho.
„Tady bys měl pověsit jinou poličku.“
„Ta omáčka se vaří moc dlouho.“
„Nechceš se oblékat trochu líp, ať vedle ní nevypadáš jako tulák?“
Byly to drobnosti, ale postupně se to stupňovalo. Začala nám volat každý den, chodit k nám bez ohlášení, dokonce i s nákupem, jako bychom nebyli schopní se o sebe postarat. A moje žena – místo aby se jí zastavila – jen mlčela a občas se přidala na její stranu.
Nejhorší chvíle nastaly, když jsme začali přemýšlet o dítěti. Tchýně už měla připravený seznam jmen, rozhodnuté barvy do pokojíčku a plán, jak bude hlídat. A já jsem si připadal, jako bych v tom všem byl jen do počtu.
Jednou, po obzvlášť vyhrocené hádce, kdy mi řekla, že „její dcera si zaslouží někoho lepšího“, jsem se sebral a odešel na pár dní ke kamarádovi. Měl jsem pocit, že mi tchýně rozbíjí manželství.
Nakonec jsme si se ženou museli sednout a všechno si vyříkat. Dali jsme si hranice – že do našeho bytu se nebude chodit bez pozvání, že o našich rozhodnutích budeme rozhodovat jen my dva. Nebylo to lehké, tchýně to nesla těžce a vztahy ochladly. Ale zachránilo nám to manželství.
Dnes spolu s ženou čekáme miminko a i když tchýně pořád trochu brblá, už má své místo – za našimi dveřmi. A já se konečně cítím jako muž, který má život ve svých rukou, ne jako loutka v rukou své tchýně.
