Článek
Když jsme odjížděli na dovolenou, byl jsem přesvědčený, že nás čeká týden plný smíchu, výletů a večerního vína u moře. Přítelkyně Klára, já a můj nejlepší kamarád David – znali jsme se roky, věřil jsem jim oběma bez jediného stínu pochybnosti.
První dny probíhaly skvěle. Slunce, pláž, bezstarostná atmosféra. Klára se s Davidem vždycky dobře bavila, rozuměli si, ale nikdy mě ani nenapadlo, že by to mohlo být něco víc.
Až do té noci.
Byl jsem unavený po celodenním výletu a šel jsem spát dřív. Asi po hodině jsem se vzbudil – z vedra, z neklidu, nevím. Napadlo mě, že bych si dal studenou vodu. Vstal jsem a všiml si, že Klára není v posteli. Myslel jsem si, že je na balkoně nebo v koupelně.
Vyšel jsem ven z pokoje a uslyšel tlumený smích z vedlejšího pokoje – Davidova pokoje. Instinkt mi napověděl, že tam nemám chodit. Ale šel jsem.
Dveře byly pootevřené. Viděl jsem ji sedět na jeho posteli, v jeho tričku. On vedle ní, držel ji za ruku a díval se na ni způsobem, kterým jsem si myslel, že se dívá jen na mě. A pak se políbili. Nebyl to náhodný dotek. Bylo v tom všechno – touha, jistota, že to chtějí.
Zamrzl jsem. V hlavě mi hučelo a žaludek se mi stáhl do uzlu. Neřekl jsem nic. Jen jsem zavřel dveře a vrátil se do pokoje. Ležel jsem tam do rána, oči dokořán, poslouchal ticho, které mě dusilo.
Druhý den se chovali, jako by se nic nestalo. Smáli se, navrhovali další výlety. Já jen kýval hlavou a v duchu počítal hodiny do odletu.
Od té chvíle už nevěřím na „náhodné chyby“. Věřím jen na lidi, kteří se rozhodnou zradit – i kdyby to mělo být uprostřed dovolené, před tvýma očima, s někým, koho považuješ za bratra.
