Článek
Zavolala jsem do psího útulku a čekala, že to bude příjemný rozhovor. No… nebyl. Ta paní na druhém konci byla tak nepříjemná, že jsem si řekla: sem už nikdy nevkročím. A pak jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo má podobnou zkušenost.
Na Facebooku jsem narazila na diskuzi, kde si lidé stěžují na přístup útulků po celé republice. A nejde jen o nepříjemné chování – všichni mluvili o nesmyslných a přehnaných podmínkách pro adopci. Někde prý musíte přijít na šest návštěv, jinde vám psa nedají, pokud máte malé děti. Někde vadí další pes doma, jinde vám řeknou, že v 65 letech už jste moc staří. Přitom znám spoustu seniorů, kteří by mladší ročníky strčili do kapsy. A když už splníte všechno, co mají na seznamu, klidně vám oznámí, že si psa stejně nevybíráte – oni vám ho určí.
Výsledek?
Pes zůstává roky v kotci a čeká na ideálního pána z katalogu snů, který neexistuje. A lidé, kteří by mu dali domov, si radši adoptují psa z Rumunska, kde jim ho prostě dají, nebo si koupí štěně. Je to paradox: místo aby útulek hledal cestu, jak psa dostat do dobrých rukou, hází klacky pod nohy.
Chápu, že útulky mají špatné zkušenosti – vidí vrácené psy, kousnutí, nezodpovědné majitele. Ale když z opatrnosti uděláte betonovou zeď, připravíte spoustu psů o šanci na domov. A hlavně – o lásku, kterou by mohli dostat.
Nechci házet všechny do jednoho pytle. Jsou i útulky, kde vás přivítají s úsměvem, proberou vaše možnosti, poradí a hledají psa, který vám sedne. Jenže když narazíte na opačný přístup, chuť pomáhat vás rychle přejde.
Takže ano – byla jsem znechucená. Ne z toho, že bych psa nedostala hned, ale z toho, jak se se mnou jednalo. Protože když se k lidem chováte jako k obtížným návštěvníkům, ne jako k budoucím partnerům psa, nemůžete se divit, že z vašeho kotce odejde jen málo chlupáčů. Pes si zaslouží domov – a útulek by měl být branou, ne zátarasem.
