Článek
Včera dopoledne se v Mateřské škole Mýto nestalo nic převratného. A přesto se stalo všechno důležité. Dorazila jedna hodná paní z Farmy Kapsa. Nepřijela s hlukem, bannery ani sliby. Přijela potichu. S králíkem, morčaty, slepičkou a řasokoulemi. A s něčím, co se dnes nosí čím dál hůř – s klidem, respektem a opravdovostí.
Děti neseděly v lavicích. Nesoutěžily. Nečekaly na odměnu. Jen se dívaly. Dýchaly. Dotýkaly se. A učily se věci, které se nedají vysvětlit slovy.
Králíček Ťuňťa předvedl svůj trik se schovanými pamlsky. Malé tlapky, soustředění, ticho v místnosti. V tu chvíli neexistovalo nic jiného než okamžik. Slepičí princezna Arabela s chutí snědla všechno, co dostala, a potvrdila, že některé radosti jsou prostě jednoduché. V morčatech zmizela mrkev rychlostí, která vyvolala smích i úžas. A řasokoule? Ty se staly symbolem celého dopoledne. Něco živého, studeného, měkkého. Něco, co držíte v ruce a víte, že si ten pocit zapamatujete.
Tohle není zábava na efekt. Tohle je setkání. Děti byly jemné, ohleduplné, přirozeně laskavé. Nikdo je to nemusel učit. Stačilo jim dát příležitost. A ony ji beze zbytku využily.
Silným momentem nebyla ani samotná zvířata, ale reakce kolem. Učitelky, které vytvořily bezpečný prostor. Ředitelka, která chápala, že podobné chvíle mají smysl. A rodiče, kteří přinesli dary – podložky, pelíšky, ovoce, krmení, pamlsky, hračky. Ne proto, že museli. Ale proto, že chtěli být součástí něčeho dobrého. Něčeho, co dává smysl.
Farma Kapsa běžně vítá návštěvníky u sebe. Ale když je potřeba, vyráží i do terénu. Do školek, škol, domovů seniorů. Tam, kde pohlazení po duši není fráze, ale skutečná potřeba. Tam, kde zvíře není exponát, ale tichý průvodce k empatii, trpělivosti a klidu.
Děti z MŠ Mýto si z tohoto dne neodnesly jen vzpomínku. Odnesly si zkušenost, ke které se možná vrátí za dvacet let. Až budou unavení. Až nebudou spěchat. Až zapomenou, že někdy stačí zpomalit, natáhnout ruku a být chvíli potichu.
Na některé dny se nezapomíná. Ne proto, že byly velké. Ale proto, že byly lidské.
A možná je na tom všem nejdůležitější právě tohle.
Že vztah dětí ke zvířatům se nebuduje slovy, poučkami ani obrázky v knížkách. Buduje se dotykem. Tichým pozorováním. Tím, že dítě cítí teplo králičí srsti, slyší chroupání mrkve, drží v dlani něco živého a křehkého.
Tak vzniká respekt. Ne strach. Ne nadřazenost. Ne lhostejnost.
Dítě, které se naučí být jemné ke zvířeti, bude jemnější i k lidem. A zvíře, které pozná lidskou laskavost, přestává být věcí. Přestává být jen obrázkem, pojmem nebo položkou na talíři.
Proto mají taková setkání smysl. Proto se na ně nezapomíná.
Protože právě tady, v tichu mateřské školy, mezi králíkem, morčetem a dětskýma rukama, se rodí vztah ke světu, který si nevezmeme vidličkou a nožem.
A možná… kdyby těchto chvílí bylo víc, nebylo by potřeba tolik vysvětlovat, proč si zvířata zaslouží úctu.
Zdroj: Farma Kapsa z.s.
