Co když můj syn bude: „gender, homosexuál, nebo nebude můj?“

Nejdřív jen doma. Pak venku. A ve čtrnácti řekl větu, která mu změnila život: „Tati, uvnitř jsem holka.“ Dnes má osmnáct a připravuje se na změnu pohlaví. A jeho táta? Miluje ho pořád stejně. Jen teď přemýšlí trochu jinak, než dřív. Jako rodiče si často představujeme, kým naše děti budou. Ale co když budou někým úplně jiným?

Všichni se rodíme s nějakým biologickým pohlavím – to pozná lékař hned po porodu. Ale to, jak se ve svém těle cítíme, může být jiné. Gender je náš vnitřní pocit identity. Někdy se narodíme v těle, které s tím pocitem ladí – a někdy ne. Pokud se dítě cítí jinak, než jak vypadá, může prožívat hlubokou vnitřní nejistotu. Říká se tomu genderová dysforie.

A není to žádná novinka 21. století. Jen jsme se o tom dřív báli mluvit. Dnes už ale víme, že to existuje – a že to není móda ani rozmar.

Pokud se ptáte, jaká je pravděpodobnost, že se vám narodí dítě, které bude jednou transgender, tak čísla mluví jasně.

U dospělých se k transgender identitě hlásí zhruba 0,9 % populace. Ale u dnešních mladých je to víc. U středoškoláků se jako „trans“ nebo „nejsem si jistý/á“ označují přibližně 3–4 % dětí (CDC, 2023). A v generaci narozené kolem roku 2005, která teď dospívá, se k nebinární nebo trans identitě hlásí až 8 % mladých (Time, 2023).

Znamená to, že přibližně každé dvanácté dítě může během života vnímat svou identitu jinak, než odpovídá jeho tělu. To není málo. A rozhodně to není vymyšlené.

Další častá otázka: „Co když bude moje dítě na stejné pohlaví?“

Podle mezinárodních výzkumů (Ipsos, 2023) se gayi, lesby nebo bisexuály cítí asi 5–10 % lidí, v závislosti na kultuře a otevřenosti společnosti. V USA se v roce 2024 k LGBTQ+ spektru hlásilo 9,3 % dospělých (Gallup, 2024). Nejvíce lidí uvádí, že jsou bisexuální.

Zkrátka – každý desátý člověk na světě může milovat jinak, než většina. Vaše dítě klidně mezi nimi být může. A taky nemusí.

Občas v debatách o dětech zazní i tahle otázka – skrytě nebo naplno. Co když dítě, které vychovávám, není biologicky moje?
Moderní výzkumy ukazují, že takzvaný „nesoulad otcovství“ – tedy situace, kdy biologickým otcem je někdo jiný než partner matky – nastává asi v 1–2 % případů (Sciencedirect, 2023). Ne více. Je to tedy reálné, ale velmi vzácné.

Ne. A to je možná dobře.

Genderová identita, sexuální orientace ani biologické otcovství nejsou ovlivnitelné výchovou, barvou dupaček nebo tím, jestli si dítě hraje s panenkou nebo autíčkem. Neexistuje žádný „test“, který by vám předem řekl, kým vaše dítě bude.

Ale existuje něco jiného. Existuje bezpečný domov, kde je dítě přijímáno takové, jaké je. A to je víc než genetika, statistika nebo společenská očekávání.

Vaše dítě nebude přesně takové, jak jste si ho vysnili. Bude jiné. V něčem lepší, v něčem těžší, ale vždycky jedinečné. A možná právě díky té odlišnosti vás naučí, co to opravdu znamená být rodičem.

Možná bude pravák, i když vy jste leváci. Možná bude milovat poezii, i když jste chtěli fotbalistu. Možná bude gay. Možná bude trans. A možná bude prostě jen… svým.

Ať už ho čeká jakákoli cesta, potřebuje vědět jediné: že má domov, kde ho nikdy neodmítnou.