Článek
Všichni se složili a koupili speciální brýle pro barvoslepé. Věděli, že jejich kamarád celý život žije v jiném světě – světě, ve kterém nejsou barvy jasné, kde červená a zelená splývají, a kde to, co ostatní považují za samozřejmost, je jen šedivá hádanka.
Seděl tam v červeném tričku, před sebou krabičku a nechápavý pohled. Když ji otevřel, chvíli ani nechápal, co se děje. Děti kolem ztichly. Bylo slyšet jen dech. Vzduch byl plný očekávání. Vzal do ruky brýle a dlouze se na ně podíval. V tu chvíli se nad ním jako by zavřel svět – zbyl jen on a ty brýle.
Nasadil si je. A svět se mu v tu vteřinu změnil. Viz video níže.
V první chvíli se zarazil. Mozek se mu snažil zpracovat něco, co ještě nikdy neviděl – plné, opravdové barvy. Modrá židle vedle něj, červené desky na stole, trička spolužáků, i jejich tváře – všechno najednou úplně jiné. Ruce se mu mírně zachvěly. A pak přišla vlna emocí, která se už nedala zastavit. Slzy. Takové ty syrové, opravdové slzy, co si samy prorazí cestu.
Sundal brýle, aby měl jistotu, že to není sen. Pak je znovu nasadil. Rozhlížel se kolem dokola a mezi vzlyky se snažil usmát. Chvíli se díval na spolužáky, chvíli na své ruce, jako by se poprvé opravdu viděl. Všichni kolem něho mlčeli a jen sledovali, jak se mu během několika vteřin otevírá úplně nový svět. Tiše se utíral do rukávu, ale smál se, i když mu tváře zalévaly slzy.
Nebylo třeba slov. Ta chvíle mluvila sama za sebe. Učitelé se jen dívali, někteří potají sahali po kapesnících. Bylo vidět, jak obrovská síla je v obyčejné lidské solidaritě. Spolužáci, kteří mu dárek dali, stáli v tu chvíli za jeho zády, a i když se snažili působit drsně, i jim zvlhly oči.
Každý, kdo to viděl, cítil mrazení. Bylo to jako když se před vámi otevře kniha plná barev, které jste si neuměli ani představit. A všechno to začalo jednoduchým nápadem dětí: spojily se, aby jednomu z nich splnily sen. Nebyla v tom žádná velká gesta dospělých, žádné drahé dary z katalogu. Jen skutečná, čistá lidskost.
Když se po pár minutách uklidnil, jen tiše řekl děkuji. Ale všichni věděli, že tohle děkuji v sobě neslo víc, než se dá říct slovy. Ten kluk si poprvé v životě opravdu prohlédl svět, který jsme my ostatní měli pořád před očima. A i když to trvalo sotva půl minuty, bylo v tom všechno – překvapení, dojetí, vděčnost, radost i naděje.
A možná i něco víc. Možná připomenutí pro nás ostatní, že to největší bohatství se někdy skrývá v obyčejném dobrém nápadu a ochotě udělat pro druhého něco, z čeho nic nemáme – kromě pocitu, že jsme byli součástí chvíle, která se nezapomíná :-)
