Článek
Městský úřad Nepomuk připouští rozpor mezi skutečným stavem pozemku a údaji v katastru, zároveň však odstranění materiálu nepovažuje za řešení. A to i přesto, že Ministerstvo životního prostředí i správní soud v Plzni v dané věci konstatovaly, že materiál na těchto pozemcích být nemá a že stav je rušivý a škodlivý.
Jako vhodnější cestu nepomucký úřad navrhuje změnu druhu pozemku tak, aby administrativně odpovídal realitě.
Nějak takhle to zřejmě funguje v Kocourkově – a také už i v Nepomuku, jak ukazuje dokumentární próza Hromada v Třebčicích.
Hromada v Třebčicích je silná kniha. Ne proto, že by byla hlasitá, ale právě proto, že není. Nejde o stížnost převedenou do textu ani o osobní výlev. Je to klidný, přesný a chronologický záznam systémového selhání, který funguje tím, že neuhýbá.
Už po několika kapitolách je jasné, že nejde o jednu hromadu stavebního materiálu. Jde o mechanismus, který je nastaven tak, aby se jednoduché věci nemusely řešit. A právě to je hlavní síla knihy.
Text je přehledný, čitelný a překvapivě napínavý, přestože od začátku tušíme, že se „nic nestane“. Právě to vytváří tichou tíseň. Události na sebe navazují, čas běží, dokumenty přibývají – a stav zůstává stejný. Chronologie je jasná, data, čísla jednací i konkrétní jména dávají textu váhu. Nepůsobí to jako názor, ale jako záznam reality.
Velkou roli hrají informační okénka. Nevnucují emoce, naopak je brzdí. Vysvětlují, kdo má jaké pravomoci, co může a co nemůže, a nechávají čtenáře, aby si sám složil obraz absurdní situace. Úřady se v textu nediskreditují autorovým hodnocením, ale vlastním postupem.
Tón knihy je vyzrálý a zdrženlivý. Nikde se nekřičí, nikde se neobhajuje. Opakující se motiv „není to naše věc“ se postupně mění v refrén systému, ve kterém odpovědnost putuje dál – až zmizí úplně.
Hromada v Třebčicích není knihou o odpadech ani o jednom sporu. Je to kniha o tom, jak snadno se může banální problém stát velkou kauzou.
Rozhovor s autorem knihy:
Ahoj, vyšla ti kniha Hromada v Třebčicích. Co bys o ní řekl někomu, kdo o ní slyší poprvé?
Je to kniha o jedné obyčejné hromadě, která tam neměla a nemá co dělat.
A o tom, co se stane, když se ji rozhodnete opravdu řešit.
Kdy ses rozhodl, že z tohohle vznikne kniha?
Asi v ten moment, kdy mi z Nepomuku napsali, že hromadu nehodlají uklidit.
Ne proto, že by tam neměla být.
Ale proto, že je jednodušší změnit druh pozemku, aby tam ten nepořádek mohl zůstat.
Takže místo úklidu se upraví papíry?
Ano.
Uklidit by znamenalo uznat, že se něco stalo špatně.
Změnit druh pozemku znamená, že se vlastně nestalo nic.
To myslíš vážně?
Ano. Přesně takhle to bylo formulováno.
Ne že by tam suť neměla být.
Ale že když se pozemek správně přepíše, může tam být dál.
Ministerstvo životního prostředí přitom konstatovalo, že materiál tam být nemá.
Ano. To ministerstvo to napsalo naprosto jasně.
Uvedlo, že stavební materiál na těch pozemcích být nemá a že má být odstraněn.
Současně ale dodalo, že k nápravě nejsou příslušné žádné správní orgány a že si to má vyřešit obec sama. Asi neznají současné vedení obce.
Takže stanovisko ministerstva nikoho nezajímalo?
Bylo založeno do spisu. A tím jeho praktická role skončila.
Krajský úřad i městský úřad pak věc odložily. Proč?
Protože dospěly k závěru, že společenská škodlivost je minimální.
Jinými slovy: ano, nemělo to tam být, ale už to tam je dlouho, nikomu se nic nestalo a vlastně to není tak důležité.
Z pohledu státní správy je to ideální stav. Všechno je vyřešeno, aniž by se cokoli změnilo.
V knize se opakuje motiv, že materiál nebyl považován za odpad.
To je další krásný moment.
Když se něco jmenuje „odpad“, musí se to řešit.
Když se to jmenuje „zbytek stavebního materiálu určený k budoucím opravám“, může to ležet roky na veřejném místě.
Rozdíl je jen ve slovníku. Výsledek je stejný.
Čtenář má pocit, že se ocitl v Kocourkově.
Ano, jen s tím rozdílem, že v Kocourkově by se tomu aspoň někdo smál.
Tady se to řeší smrtelně vážně, s razítky, paragrafy a závěrem, že další podání budou zakládána do spisu bez dalšího.
Je to kniha proti státu?
Ne.
Je to kniha o tom, jak stát funguje v běžném provozu.
Nikdo neporušil zákon.
Nikdo neudělal chybu.
Nikdo není odpovědný.
A hromada zůstala.
Jaké je tedy hlavní poselství knihy?
Že když chcete, aby problém zmizel, nesmíte ho řešit.
Musíte ho správně pojmenovat, správně zařadit a hlavně správně odložit.
Pak se z problému stane stav.
A ze stavu norma.
Co by sis přál, aby si čtenář po dočtení odnesl?
Úlevu.
Že v tom není sám.
A možná i lehké znepokojení z toho, kolik podobných hromad kolem sebe denně míjíme – aniž bychom se ptali, proč tam vlastně jsou.
Ukázka z knihy zde:
Zdroj:hladikjakub.cz
