Článek
Prý mají oheň v krvi, žár v očích a ďábla za nehty. A taky se šíří legenda. O zrzce, která tě jednou pohladí po krku, už se z toho nevzpamatuješ. O té, která nemiluje polovičatě, ale rovnou tě zničí – a ty jí za to ještě poděkuješ. O holce, kterou když spatříš ve dveřích, všechny brunety i blondýny rázem zezelenají závistí.
Jenže, promiňte, je to pořád jen barva vlasů. Pigment. Variace genu MC1R. Není to čarodějnická pečeť. Zrzky jsou prostě lidi. Některé jsou vášnivé. Některé jsou chladné jak led v severním Atlantiku. Některé tě okouzlí, jiné tě pošlou do háje už při druhé větě. Ale ta divokost je často jen image, ne instinkt. Takže jen mýty :-).
Ale přesto se více jak 49 % žen někdy obravilo na zrzavo.
Protože to má jiskru. A dráždivost. A energii, kterou málokterá jiná barva vlasů umí vyvolat. Zrzavá je barva, která nekřičí „jsem hodná holka!“
Ženy si tuhle barvu často vybírají, když chtějí změnu – ale ne jen tak ledajakou. Zrzavá je trochu drzá, trochu smyslná, trochu jiná. Nejde tolik o to „být přirozená“, jako spíš o to být vidět. Vyniknout. Vyjádřit nějakou emoci, postoj, vnitřní oheň. Zrzavá barva nese v sobě rebelii i jemnost. Je v ní něco nespoutaného, co si žádá pozornost – ale ne podbízivě. Spíš způsobem „ber, nebo nech být.“
A taky to souvisí s tím, že přirozených zrzek je málo – takže když si někdo zvolí tuhle barvu, automaticky se stylizuje do role někoho výjimečného. Přitahuje to pohledy, vyvolává to reakce, často i fantazie. O zrzavých vlasech se prostě nemlčí.
A teď mezi námi… já jsem zrzka. A musím potvrdit, že to nejsou pověry. A že kdybych se narodila ve 16. století? No, už dávno bych hořela na hranici.
