Článek
Ve světě to ale tak samozřejmé nebylo. Nový Zéland byl první (1893). Následovalo Finsko (1906) a až po 2. světové válce se přidala Francie (1944), Itálie (1946) nebo Řecko (1952). Švýcarsko se rozhoupalo až v roce 1971 – a některé kantony ještě později. Saúdská Arábie povolila ženám hlasovat až v roce 2015, a i to jen v komunálních volbách. Ve Vatikánu ženy nevolí dodnes, protože volit mohou pouze kardinálové – a žádná žena se jím stát nemůže.
A co dnes? V Afghánistánu pod vládou Tálibánu jsou ženy z veřejného života prakticky vyloučené. V Íránu sice volit mohou, ale nemohou být prezidentkami a jejich kandidatury jsou cenzurovány. V SAE, Bruneji nebo Kataru se sice mluví o volebním právu, ale o skutečné svobodě se nedá mluvit vůbec.
Kdyby volili jen muži, volební mapa by vypadala jinak. Motoristé by poskočili až k 13 %, SPD by byla silnější než u žen, a celkově by dominovala témata jako svoboda, řízení, odpor ke změnám, frustrace ze systému. Muži volí častěji „proti něčemu“, ženy spíš „pro něco“. Je to volební psychologie. ANO by u mužů zůstalo silné 33,4 %, ale ne tak výrazně jako u žen 42,1 %.
Měly by ženy přijít o volební právo? Samozřejmě, že ne. Ale právě tenhle myšlenkový experiment ukazuje, jak silně volby ovlivňuje demografie. Nejde jen o programy stran. Jde o to, kdo vůbec přijde k volbám. A co od politiky čeká.
Když vyloučíme jednu polovinu populace, nedostaneme „čistší“ demokracii. Dostaneme deformovanou společnost, která se řítí do zdi, protože polovina spolujezdců musela vystoupit. A to opravdu nechceme. Ani muži, ani ženy.
