Článek
„Nejsem si jistá tím, zdali si toho herce v hlavní roli ještě dokážu představit i v jiné roli, protože jak byl v kalhotkách a masturboval, nebo to, že to dělal s mrtvou ženou byla fakt síla…“
Kritici křičí o neúctě, o překrucování faktů, o senzaci. Já jsem se ale po dlouhé době přistihla, že mě obrazovka zase baví. Že se dívám, protože chci, ne protože musím.
Ano, Ed Gein byl zrůda, o tom není pochyb. Ale právě proto je fascinující sledovat, jak ho Netflix proměnil ve výpověď o nás samotných — o tom, jak nás láká temnota. Když se díváme, nejsme jen diváci; jsme spoluautoři té posedlosti. Seriál to ukazuje bez zábran, a přesto s jistou něhou.
Nechybí mu ani ironie. Tam, kde jiní točí suché dokumenty, Monster dělá něco jiného: z hrůzy dělá zrcadlo.
Mnoho lidí pohoršují erotické podtóny, které se objevují v některých scénách. Ale právě v tom je síla: neukazují sex, ukazují posedlost. Ukazují ten zvláštní, křehký okamžik, kdy se lidská touha přetaví v šílenství. Kdy divák neví, jestli se má bát, nebo stydět, že se dívá dál. A v tomhle napětí je podle mě to největší umění.
Ed Gein tady není glorifikovaný. Je to prázdná nádoba, do které se lije všechno, co v sobě společnost potlačuje — sexualita, smrt, kontrola, víra. Seriál se nesnaží šokovat pro efekt, ale ukázat, jak křehká je hranice mezi fascinací a odporem. A kdo tvrdí, že je to „nevkusné“, ten možná jen nechce připustit, že tenhle druh napětí v sobě cítí taky.
Takže ano, bavilo mě to. Ne kvůli krvi, ne kvůli kostýmům, ale kvůli tomu, že mi to připomnělo, že snímek má pořád sílu provokovat. Že může být odporný i krásný zároveň. A že někdy je nejpoctivější umění právě to, které se nás dotkne tam, kde to není příjemné.
A jestli někdo tvrdí, že tohle nemá s uměním nic společného — možná by měl místo klávesnice vzít lopatu a vykopat si svou mrtvolu…
Zdroj:
Monster: The Ed Gein Story
