Článek
Jela jsem večer po silnici. Pomalu, sotva deset kilometrů v hodině. Blikačky zapnuté, každé protijedoucí auto jsem upozorňovala probliknutím. Za mnou se mezitím vytvořila kolona. A všichni se asi ptali: Co se proboha děje?
Dělo se tohle.
Přede mnou, přímo na silnici, běželi dva psi. Větší, zmatení, vystrašení. Běželi po krajnici, pak zase do silnice, nevěděli kam. Každou chvíli mohlo dojít k tragédii.
Na sluchátku jsem měla policii. Vysvětlovala jsem, co se děje, kde přesně jsme, kudy jedeme, kam by se dali psi případně odchytit. Jeli jsme takhle dobrých patnáct minut. Já pomalu, psi přede mnou, kolona za mnou.
A pak se stalo něco nečekaného.
Z kolony zamnou vyjel do protisměru jeep. Zamířil přímo ke mně. V první chvíli jsem si pomyslela: „Co je to za blbce? Vždyť tam běží ti psi…“
Auto zastavilo. Zablokovalo protisměr. Zastavilo provoz.
Vedle mě zaparkoval jeep.
Otevřely se dveře. Vystoupila malá, drobná žena.
Upřímně? V tu chvíli jsem si říkala: „Bože, co to je za …“
A pak se stalo něco krásného.
Žena začala na psy volat. Klidně, jemně, jako by je znala celý život. A oni… zareagovali. Zastavili se. Otočili hlavy. Poslouchali.
Možná je někdo předtím vyhodil z auta. Možná byli zvyklí jezdit autem. Možná proto reagovali na člověka a na otevřené dveře, kufr?
Žena otevřela kufr.
A začala je lákat dovnitř.
Psi chvíli váhali. Pak jeden. Pak druhý.
A najednou oba skočili dovnitř.
Byli v bezpečí.
Stáhla jsem okýnko.
„To jsou vaši psi?“ zeptala jsem se.
Usmála se.
„Ne. Ale takhle se zachraňují.“
Měla pravdu.
Tohle nikoho z nás nenapadlo. Nikdo z nás by si netroufl zastavit provoz, postavit se do protisměru, otevřít kufr a prostě to zkusit. Ona ano.
Řekla jsem jí, že už jedou policisté.
„Jo, já jim zavolám. Předám jim je,“ odpověděla klidně.
A odjela.
S dvěma zachráněnými psy v kufru.
Bez potlesku. Bez fotek. Bez slávy.
Jen tak. Protože to bylo správné.
A tak se odehrála jedna malá, nenápadná záchrana. Dva psi dnes možná žijí jen proto, že se našla žena, která se nebála zastavit, vystoupit a pomoci.
Rada pro každého, kdo má odvahu:
I takhle se to někdy dá řešit.
Ne vždy je potřeba čekat, až přijedou úřady. Někdy stačí empatie, klid, rozvaha… a trochu kuráže.
A hlavně – nebýt lhostejný.
Protože právě lhostejnost zabíjí nejvíc.
Díky za sdílení a více těchto lidí…
