Článek
Tomio Okamura se nenarodil v Česku. Narodil se v Tokiu, má česko-japonské kořeny a dlouhodobě vystupuje jako český politik – s kariérou postavenou na tvrdém, někdy až hysterickém odmítání migrace. Tenhle paradox je tak do očí bijící, že si říká o drsnou nadsázku: působí to, jako když by se někdo sám stal terčem předsudků, ale přesto je bez uzardění rozdmýchával proti jiným. To není „pikantnost z bulváru“, to je jádro jeho politické značky.
Kdo má krátkou paměť, připomeňme si loňské a letošní „učebnicové“ příklady. SPD spustila kampaň s figurou muže tmavé pleti a zakrváceným nožem a se sloganem o „chirurzích z dovozu“. Policie kampaň začala řešit už v létě 2024, TOP 09 na ni podala trestní oznámení a Okamura sám vzkazoval, že „ještě přitvrdí“. Na začátku roku 2025 policie požádala Sněmovnu o jeho vydání kvůli podezření z podněcování nenávisti; v létě 2025 státní zástupce podal obžalobu na Okamuru i SPD. To nejsou dojmy, to je sled konkrétních kroků orgánů činných v trestním řízení.
Okamura reaguje pořád stejně: nic rasistického, jen „upozorňujeme na rizika“ a „vláda nás chce umlčet“. Na jaře 2025 opakoval, že strach vyvolávají „migranti z Afriky, ne naše kampaň“ – a že on sám zná rasismus z vlastní zkušenosti. Je to učebnicová dvojí taktika: hrát na strach a zároveň hrát oběť. Funguje to, protože je to emocionálně jednoduché a politicky výhodné.
Přijde mu to „blbé“? Ne. Je to vypočítané. Staví na několika osvědčených pilířích: za prvé, na jednoduchém příběhu o nebezpečném „oni“ versus ohroženém „my“. Za druhé, na performativním „přizpůsobení“: stanu se nejhlasitějším káratelem těch, ke kterým mě někteří budou stejně řadit – tím si kupuju přijetí u části majority. Za třetí, na zuřivém marketingu, který zahlcuje pozornost a proměňuje kritiku v palivo. A za čtvrté, na systematickém zploštění reality: složité problémy zredukujeme na pár krvácejících obrázků a slogany, které vyvolají dojem, že řešením je „tvrdost“. V tomhle prostředí se citace právníků, data a nuance vždycky ztrácejí.
A co voliči? Je snadné je lacině urazit, ale poctivější je říct nahlas, proč tahle rétorika zabírá. Strach a vztek se prodávají líp než čísla a procesy. Nespokojenost s vládou a stavem státu je reálná; kdo nabídne jasného viníka a slíbí „rázné řešení“, ten boduje. Když se k tomu přidá pocit, že „nám berou hlas“ a „elity nás chtějí umlčet“, vzniká hnutí odporu, které odpustí i křiklavé rozpory – třeba že protiimigrační tribún je sám člověk s migrační zkušeností. Cynicky řečeno: není to o konzistenci, je to o afektu. A afekt vyhrává nad logikou častěji, než by se nám líbilo.
Je fér připomenout, že Česko tohle „přistěhovalecké dilema“ zná i u jiných politiků. Andrej Babiš se narodil v Bratislavě a kariéru udělal v Praze. Rozdíl? Jeho strategie nestavěla primárně na rasizujících vizuálech, ale na jiném typu populistické jednoduchosti a moci byznysu. Jádro pointy však zůstává: místo aby byl původ důvodem pro empatii a složitější debatu, často se stává jen tichou kulisou k dalšímu vymezování.
Metafora „černoch v Ku-klux-klanu“ je drsná, ale přesně vystihuje ten rozpor: insider–outsider, který se stylizuje do role ochránce „nás“ před „nimi“, i když sám do vymezovaných kategorií zčásti patří. Je to nadsázka, ne útok na kohokoli kvůli barvě pleti; cílí na politický cynismus, který z lidské různosti dělá kladivo. A když takový cynismus projde – když mu tleskáme – dáváme tím najevo, že nám víc záleží na rychlém hněvu než na pravdě a důstojnosti.
Tahle hra se hraje dlouho a nebezpečně. Když dnes zatleskáme krvavému noži na plakátu, zítra se nebudeme divit, že někomu připadá normální odlidšťovat celé skupiny lidí. Okamura nebude první ani poslední, kdo ten paradox zpeněží. Ale bude to i vizitka naší společnosti: jestli se smíří s tím, že logika a soucit jsou slabost, a že výkřik na billboardu je víc než pravda.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomio_Okamura
