Článek
Ale pro některé je to přesně ta smrt, kterou by si přáli.
Horolezci, kteří milují hory, je milují tak, jak jsou, se vším. S větrem, který je sráží na kolena, s mrazem, který se jim zakusuje do prstů, s ledovými nocemi a tenkým vzduchem, který nutí jejich srdce bít rychleji než kdykoli jindy. Nechodí do hor pro pohodlí. Chodí tam, protože tam jsou živí.
A právě proto pro ně není smrt v horách prohrou. Ani strašákem. Pro mnoho horolezců je přirozené, že pokud mají někde odejít, pak právě tam, kde jsou nejšťastnější. Na místě, kde jsou nejblíž nebi. Na místě, které milují. V klidu ticha, kde jediným zvukem je svištění větru přes hřebeny a křupání sněhu pod nohama.
Pro horolezce je představa, že jejich tělo zůstane navždy v horách, téměř posvátná. Ne proto, že by si přáli zemřít, ale proto, že smrt se v horách stává součástí příběhu. Hora si bere to, co milujeme nejvíc – a pokud to přijmeme, není to kruté, ale čisté. Hora neodsuzuje, nezlobí se, nezávidí. Jen prostě je.
Mnozí slavní horolezci tak zůstali tam, kde chtěli být. Mallory na Everestu, Günther Messner na Nanga Parbat, Francys Arsentiev pod vrcholem světa. Někteří zůstali navždy nezvěstní, jiní byli nalezeni až po letech. Ale všichni tam zůstali tak, jak to hory chtěly, a možná i jak to chtěli oni.
Z lidského pohledu může být absence těla těžká pro ty, kteří zůstávají. Bolestivé je neznat místo posledního odpočinku, nemoci se rozloučit. Ale pro ty, kdo hory milují, je to možná ten nejčistší odchod. Smrt, která není smutná, ale přirozená. Odevzdání se místu, kde se člověk cítí nejvíc sám sebou.
Protože kdo miluje hory, ví, že hory si člověka vezmou tehdy, kdy chtějí. A pokud se tak stane, je to svým způsobem návrat domů.
Klára Kolouchová odešla na Nanga Parbat tiše, bez ozvěny kroků, a hora si ji nechala. Nenalezli ji, zůstává v jejích ledových dlaních, kde se sníh mění v prach hvězd. Jestli odtud někam shlíží, pak ne se smutkem, ale s úsměvem člověka, který došel až tam, kde se nebe dotýká země. Hora jí dala přesně to, pro co žila – svobodu bez hranic a věčnost beze jména. Možná je to pro rodinu těžké, ale pokud cítí vítr z hor, který se občas opře do tváří, mohou v něm slyšet Klářin smích. A usmát se s ní, protože právě to by si přála nejvíc.
