Článek
Dveře cinkly, uvnitř bylo o pár stupňů chladněji a vonělo to po uzeném a nedělních obědech. Za pultem stál on — čistá bílá zástěra, ruce jako mapa řemesla, pohled, který nejdřív oťuká člověka a až potom zboží. Usmála jsem se. Tak spíš jen koutky, ale všiml si.
„Dobrý den… mohla bych poprosit kousek krkovičky?“ řekla jsem tím tónem, který patří do kategorie „malá prosba, velká vděčnost“.
Neřekl „jasně“ a nesáhl po první, která byla po ruce. Místo toho se pustil do pátrání. Překládal pláty, hledal tu hezky prorostlou, ale ne zbytečně tučnou, přičistil okraj, nařízl blanku, jako by tím jemným nožem ometal i můj den od zbytečného prachu. Nakonec mi podal balíček. Pevný, hladký, papír založený do přesných hran a přelepený proužkem, co drží lépe než všechna přání „hezký den“.
„Ať chutná,“ řekl. Znělo to upřímně. A mně v hlavě zablikalo: Mám mu říct pravdu?
Pravdu, že krkovičku nevezmu domů k pánvi, ale k misce. Že ji nebude obírat člověk, ale moje kočka, která dokáže vykouzlit vděčný výraz i bez mimiky. Že já sama maso nejím, ale umím ocenit řemeslo, péči a ten malý rituál lidské pozornosti.
Stála jsem venku, držela ten dokonalý balíček a přemýšlela, co je to vlastně za pravdu, která by měla být vyslovena. Co přesně by se změnilo? Zmizelo by něco z kouzla? Nebo by naopak přibylo — třeba malý spiklenecký úsměv a příště kousek „pro princeznu“ stranou pod pultem?
A taky jsem si uvědomila, že podobných mikroscén máme v životě plno. Barista, co si pamatuje, že chcete ovesné mléko. Paní na poště, která podrží okénko o minutu déle. Trafikant, u kterého se z „prosím“ stane „tak co dneska, jde to?“. Stavíme z nich mozaiku domova, i když to není naše kuchyň ani obývák. V těchto místech nejsme úplně my — jsme o kousek lepší, uhlazenější, laskavější. A někdy si necháme drobný detail pro sebe, protože příběh zní hezčeji nahlas, když je o chlup jednodušší.
Jenže je tu i druhá strana. Říct pravdu může být taky forma laskavosti. Když řeknu, že krkovička je pro kočku, možná mi příště odloží libovější kousek, poradí, jak ho uvařit, aby byl bezpečný a chutnal. Možná mi jen věnuje pobavené „tak ať si pochutná, micka“, a svět se nepřestane točit.
