Článek
Vybrala jsem si mourovaté koťátko, přála jsem si kocourka. Narodil se stejně jako já, v květnu. Pojmenovala jsem ho Zorba (inspirací mi byla dovolená v Řecku a postava slavného Řeka a jeho tance).
Když jsem si koťátko přinesla domů poprvé, měla jsem pro něj pelíšek vytvořený ve žluté plastové bedýnce. Tu jsem vystlala dekou, kterou mu věnovali majitelé jeho maminky. Můj „mazlík Zorbík“, jak jsem mu říkala, prospal velkou část dne. Vzpomínám si, jak poprvé, když mi spinkal na klíně, začal ve spánku cukat nožičkami. Byl roztomilý. Rostl (v kočičím slangu byl „samá packa - samá packa“) a jako správná šelma lovil myšky. Poskakoval na zadních packách a myš létala vzduchem mezi jeho tlamičkou a předními packami, když pak spadla na zem, vzal ji znovu do pacek a tak stále dokola…, to byste museli vidět, bylo to hotové představení. Lovil všechno, co se před ním mihlo. Dostával kapsičky, granule a občas trochu mléka. A do očkovacího průkazu jsem mu nalepila jeho fotku.
Představte si, jak rostl, tak se z něj místo kocourka vyklubala kočička. To bylo ale překvapení. Vždycky jsme doma měli nějakou kočku, („čigina“, jak říkal úplně všem našim kočkám můj bratr) ale toto byla moje první, vlastní, kočička. Dostala nový pelíšek, červený z IKEA s kočičími tlapkami, protože do té žluté bedýnky už se nevlezla.
První zima, první sníh byl úžasný zážitek. Když jednou přes noc napadl sníh a ráno ležel na zemi, Zorbík kočička šla opatrně, zvedala své tlapky, a byla z toho překvapená. Rozpouštějící se sníh ji studil do pacek i do nosíku.
Abych předešla kočičí farmě, tak jsem kočičku v 9 měsících zavezla k panu veterináři. Když dal Zorbíkovi uspávací injekci a já viděla to ležící bezmocné tělíčko, (najednou tak strašně dlouhé) musela jsem odejít. Až bylo po všem, tak jsem si ji zase vyzvedla. Měla jsem ji v teploučku v pokoji a starala se o ni. Zpívala jsem jí písničku od Abby „Chiquitita“. Na kterou už od malička byla zvyklá a spokojeně předla, kdykoli jsem ji zpívala a hladila přitom její jemný tygří kožíšek. Pozorovaly jsme spolu rybky v akváriu, které jsem měla v pokoji.
Když jsem pracovala v Irsku, tak se o Zorbíka staral můj taťka. Byl náhradní páníček. Pokaždé, když jsem přijela domů, tak jsem se nestačila divit, co se nového naučila. Například na něho skočila v zahradě ze stromu, anebo vyskočila nepozorovaně z úkrytu (za skleníkem), skočila mu na nohavici, zachytila se drápky, aby ho upozornila na svou přítomnost, ale hlavně na to, že je čas si hrát. Když jsem ji třeba chtěla rukou pohladit, tak mě drápla, protože on ji často rukama škádlil a popichoval.
Takové neplechy si po mém návratu domů ke mně ještě občas dovolila. A já jsem se bála dávat jí něco sníst z dlaně, protože jsem měla respekt z jejích ostrých zubů a drápků. Byla chytrá, a tak se postupem času tyto „manýry“ odnaučila. Naučila se, že moje ruce hladí a chovají se k ní s úctou a láskou. Za odměnu dostává speciální granule, které si bere přímo z mé dlaně. Někde jsem totiž četla, že takové krmení upevňuje pouto mezi kočkou a páníčkem.
Moje „koťátko“ Zorbík – jak jí teď říkám, oslavila v květnu 15 roků. Je zdatná, uloví stále masařku v letu a na svůj věk je v dobré formě. Sedává mi na klíně v zahradě na lavičce, kde spolu pozorujeme západ slunce. Je bystrá, nic jí neunikne. Krásně přede, když ji hladím a zpívám její oblíbenou píseň.
Pokud máte domácího mazlíčka, můžete hovořit o štěstí. Je totiž vědecky dokázáno, že pravidelný kontakt a hlazení předoucí kočky dokáže uvolňovat nahromaděný stres. Kočka je opravdu výjimečný tvor. Uzdravuje lidské tělo i duši a zlepšuje každý den náladu milionům kočičích páníčků a paniček po celém světě.
