Bez Evropy a eura Česko v budoucnu neobstojí

A říkám si: to jako vážně? Tohle stačí? Tyhle pohádky mají přesvědčit voliče? Žádná vize, nulový přesah, jen malost a iluze. Takto se nevede politika, která má zajistit budoucnost země.

Proto je třeba mluvit jinak. Místo planých slibů se musíme ptát na to podstatné: kde bude Česká republika za dvacet let? Chceme stát na okraji Evropy s iluzí suverenity, nebo chceme být součástí projektu, který jako jediný dává smysl – evropské integrace a globální spolupráce svobodného světa?

Euro není otázkou národní identity, ale ekonomické racionality. Zhruba čtyři pětiny českého exportu míří do Evropské unie – konkrétně v roce 2024 to bylo 79,3 % (Eurostat/Trading Economics, 2024). Ekonomicky jsme tedy uvnitř, politicky se ale držíme na zápraží.

Slovensko přijalo euro už v roce 2009 a podle studie Ministerstva financí SR a OECD (syntetická kontrolní metoda) do roku 2011 vzrostl jeho reálný HDP per capita o cca 10 %; značná část efektů se přitom projevila už před samotným zavedením díky očekávání (OECD Working Paper, 2016). Chorvatsko euro zavedlo 1. ledna 2023 – a žádný kolaps cen ani inflace se nekonal (Rada EU, 2023).

České firmy naopak dál platí miliardy za kurzová rizika a spekulace s korunou. V krizi se koruna tradičně propadá, zatímco euro poskytuje stabilitu a důvěru investorů. Bez eura jsme pasažéři, ne řidiči – rozhodnutí, která nás ovlivňují, dělají jinde.

Evropská unie není dokonalá. Rozhodovací proces je těžkopádný, obranné rozpočty roztříštěné, energetika se příliš dlouho opírala o ruský plyn. Řešením ale není ústup, nýbrž prohloubení integrace a schopnost konat společně.

Fakta: Evropské obranné výdaje dosáhly v roce 2023 €279 mld. (≈ 1,9 % HDP EU) a pro rok 2024 se projektují kolem €326 mld. (EDA Defence Data, 2024). To už není málo – problém je roztříštěnost a duplicity. A pokud by Evropa měla odrazovat agresi i bez USA, odhady think-tanku Bruegel hovoří o potřebě ~300 000 vojáků navíc a minimálně +€250 mld. ročně (Bruegel, 2025).

Stejnou logiku je třeba uplatnit v energetice a digitální ekonomice. Bez jednotného trhu Evropa ztrácí krok a ocitá se v závěsu za USA a Čínou. EU má pořád obrovskou ekonomiku — HDP zhruba $19,4 bilionu (2024), tedy asi €18 bilionů – ale mezera vůči USA se zvětšuje: v roce 2023 dosahovala EU jen ≈ 67 % velikosti americké ekonomiky (World Bank, 2024, Econofact, 2024). Pokud se EU nerozhodne pro hlubší integraci, riskuje, že se z globálního hráče stane jen historické muzeum prosperity.

Politika se navíc nebuduje jen shora. Začíná odspodu – od voličů, kteří musí začít uvažovat minimálně v evropském měřítku. Nestačí jen brblat, že „Evropa zase něco udělala špatně“. Musíme chtít v parlamentu politiky, kteří dokážou české zájmy prosazovat nejen doma, ale i v širším evropském rámci. Jen tak lze EU krok za krokem přestavět zezdola, aby byla konkurenceschopná v globálním měřítku a aby se životní úroveň v Evropě rychle přibližovala těm nejvyspělejším státům světa.

Česko je malá otevřená ekonomika. To svádí k defenzivě, ale právě malý stát si nemůže dovolit luxus velkých iluzí. Sám „svět neporazí“, zato s jasným plánem umí pohnout většími hráči. Přijetí eura není účetní operace, ale strategická volba: chceme sedět u stolu, nebo být na jídelníčku? Euro je vstupenka do rozhodovacích místností eurozóny, zároveň levnější kapitál, méně kurzového rizika a předvídatelnější prostředí pro firmy i domácnosti.

Domácí debata se přitom dál schovává za „národní měnu“ a špatně chápanou „suverenitu“. Realita 21. století: suverenita je sdílená — mimo silné bloky jsme slabí. Koruna nás nespasí; v každé krizi je první na ráně. A strašení „zdražením po euru“? Zkušenost ze Slovenska i Chorvatska ukazuje, že případný jednorázový cenový efekt je mírný a krátkodobý, zatímco dlouhodobě převažují přínosy stability, nižších transakčních nákladů a vyšší důvěry. Chceme-li hrát první ligu, musíme hrát v ní.

Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. A realita je taková, že žádná česká strana dnes jasně nedefinuje evropskou vizi, jaká je popsána v tomto textu. Není tu politická síla, která by řekla otevřeně: Česko potřebuje euro, hlubší integraci v EU a aktivní roli při vytváření nového, stabilnějšího světového řádu.

Místo toho slyšíme letákové slogany, které předstírají, že EU vlastně neexistuje, stejně jako zbytek světa. Jenže naši poslanci v Praze už dnes rozhodují o Evropě – a mohou být těmi, kdo pomohou utvářet novou a silnější Unii. K tomu je ale potřeba odvaha, dlouhodobé plány a vize. Ne populistické proklamace a marketingová hesla.

Česká republika stojí na rozcestí. Můžeme dál stát u cesty s korunami v kapsách a planými řečmi o suverenitě. Nebo se můžeme vydat směrem, který dává smysl: do jádra Evropy, k přijetí eura, k budování skutečně společné Unie a ke schopnosti jednat společně i globálně.

Právě teď Česká republika nemá v Poslanecké sněmovně silné zastoupení stran, které by otevřeně prosazovaly euro, hlubší evropskou integraci a konstruktivní roli ve formování nové globální architektury. Politici s dlouhodobými vizemi chybí.

Proto je na nás, oprávněných voličích, abychom se nenechali zmást planými letákovými sliby. Každý hlas má dnes váhu a může změnit směr, kterým se naše republika vydá.