Postavili vojáka na plošinu se dvěma vrtulemi a řídítky. Americký stroj pak pilota shodil z 12 metrů

Psal se rok 1955 a Amerika žila atomem. Ve školách se děti učily krčit pod lavicemi, na pouštích Nevady se zkoušely jaderné nálože a vojenští plánovači si lámali hlavu, jak by vypadala válka, ve které by se po bojišti válel radioaktivní prach a mosty, silnice i železnice by zmizely v ohnivých hřibech. Tanky a džípy by se brodily troskami a zamořenými krátery.

Pěšák, který by se musel prodírat kilometry spáleniště, by byl pomalý, zranitelný a možná i mrtvý dřív, než by dorazil kamkoli. Armáda potřebovala něco, co by vojáka přeneslo přes minová pole, řeky i ruiny. Něco malého, levného a tak jednoduchého, že by to zvládl ovládat každý odvedenec.

Odpověď měla podobu, která dnes působí jako výjev ze sci-fi filmu. Kovový kříž s kulatou plošinou, na které stojí voják. Před ním sloupek s řídítky jako na motocyklu, plyn ovládaný otočnou rukojetí. Pod plošinou motor a pod ním dvě protiběžné vrtule o průměru čtyř a půl metru, které točí jen kousek nad zemí. Žádný knipl, žádné pedály, žádné složité přístroje. Pilot stroj řídí tím, že se nakloní tam, kam chce letět, stejně jako cyklista v zatáčce nebo surfař na vlně. Jmenoval se HZ-1 Aerocycle a armáda v něm na chvíli viděla budoucnost. Létajícího koně nové kavalérie.

Za celým nápadem stál inženýr Charles H. Zimmerman z NACA, předchůdkyně dnešní NASA. Neobvyklé stroje nebyly pro něj ničím novým. Už za války navrhl pro americké námořnictvo kulaté letadlo Vought V-173, kterému se pro jeho tvar říkalo létající palačinka. Přišel s myšlenkou, kterou nazval kinestetickým řízením. Když umístíte rotory vrtulníku dole, pod pilota, a pilot stojí nahoře, může stroj ovládat pouhým přenášením váhy.

Tělo samo ví, jak udržet rovnováhu, a stroj ho poslechne. NACA koncept vyzkoušela na upoutaných plošinách a výsledky vypadaly slibně. Když je zveřejnila, pustilo se do vývoje hned několik firem, mezi nimi Hiller Aircraft, Bensen Aircraft a malá společnost de Lackner Helicopters z Mount Vernonu ve státě New York, kterou na počátku padesátých let založil Helmut de Lackner.

Hiller sázel na vrtule ukryté v prstencovém plášti.Hillerova původní plošina Model 1031, vyvíjená na zakázku Office of Naval Research, podle Hillerova leteckého muzea poprvé volně vzlétla 27. ledna 1955. Později následovaly větší armádní verze VZ-1 Pawnee. Firma de Lackner šla jinou, odvážnější cestou. Žádný plášť, vrtule volně pod nohama pilota. Projekt nesl nejdřív označení DH-4 Heli-Vector a počítalo se s tím, že unese až čtyřiapadesát kilogramů nákladu nebo přídavnou nádrž, se kterou by doletěl kolem osmdesáti kilometrů.

Srdcem stroje byl přívěsný motor Mercury Marine, tedy motor, jaký Američané běžně šroubovali na zádi rybářských člunů. Měl kolem čtyřiceti koní a sílu přenášel řemenem a řetězovou převodovkou na obě vrtule. První podvozek tvořily nafukovací vaky na koncích ramen a gumový plovák uprostřed, takže stroj mohl přistát i na vodě. Později je nahradily obyčejné ližiny jako u vrtulníku. Prázdný Aerocycle vážil sedmasedmdesát kilogramů, s pilotem a nákladem kolem dvou set.

Nejvyšší rychlost se uváděla přes sto dvacet kilometrů za hodinu, výdrž ve vzduchu kolem tři čtvrtě hodiny. Od nafukovacích vaků až po řídítka měřil něco přes dva metry. Navrhovaná letová výška byla jen kolem čtyř a půl metru nad zemí, i když teoreticky měl stroj vystoupat až do půldruhého kilometru. A protože pilot stál nad rotujícími listy, dostal bezpečnostní popruhy a lanko, které při pádu z plošiny automaticky vypnulo motor.

Dvaadvacátého listopadu 1954 se stroj poprvé vznesl, zatím na laně. V lednu 1955 přišel první volný let v Brooklyn Army Terminal, rozlehlém armádním přístavišti v New Yorku, odkud za druhé světové války odplouvaly do Evropy zástupy vojáků. Ve vzduchu stál pilot v plné polní a stroj pod ním poslušně visel nad betonem.

Následovalo přes sto šedesát letů s celkem víc než patnácti hodinami ve vzduchu. Výsledky byly tak povzbudivé, že armáda objednala dvanáct kusů s výrobními čísly 56-6928 až 56-6939. Dostaly označení YHO-2, později HZ-1, a jméno, které znělo jako z reklamy: Aerocycle.

O vertikální mobilitě, jak se nové myšlence říkalo, psal na začátku roku 1956 i časopis Time. Armáda pro podobné stroje používala označení „personal lifting device“ (česky: osobní zvedací zařízení), což znělo střízlivě, ale představy za ním byly velkorysé. Stroj měl sloužit jako oči a uši pozemních jednotek, nést průzkumníka nad nepřehledným terénem, přenést vojáka přes minové pole nebo za nepřátelské linie. A hlavně měl být tak snadný na ovládání, že ho zvládne i člověk, který nikdy neseděl v kokpitu.

Podle prvních zkoušek se nevycvičený voják mohl naučit s plošinou létat za méně než dvacet minut. Dobové časopisy pro kutily a nadšence techniky o létající plošině psaly s nadšením a fotografie muže stojícího ve vzduchu na kotouči obletěly svět.

Mezitím armáda prošla velkou proměnou. V roce 1956 začala přestavovat své divize na takzvané pentomické, rozdělené do pěti samostatných bojových skupin, které měly přežít jaderný úder a rychle se přesouvat po rozbitém bojišti. Létající plošina do té vize zapadala dokonale. Voják, který nepotřebuje silnici ani most, byl přesně to, o čem generálové snili.

Pak ale přišla chvíle, kdy měl Aerocycle opustit propagační fotografie a ukázat, co umí v rukou armádních pilotů.

V roce 1956 se zkoušky přesunuly do Fort Eustis ve Virginii, sídla armádní dopravní služby. Zkušebním pilotem se stal kapitán Selmer Sundby, kterému kamarádi říkali Sam. Narodil se v roce 1924, za sebou měl druhou světovou válku v Evropě, Koreu a přes patnáct set nalétaných hodin na letadlech i vrtulnících. Bylo mu něco přes třicet let. Pokud mohl někdo potvrdit, že Aerocycle zvládne každý, byl to právě on.

Potvrdit to nedokázal. Sundby s plošinou absolvoval celou řadu letů, od několika sekund až po jeden, který trval skoro třiačtyřicet minut. Lety byly plné poskakování a houpání a stroj se choval mnohem vzpurněji, než sliboval papír. Svůj dojem shrnul větou, která celý koncept pohřbila: “. . . stačil mi jediný let, abych si uvědomil, že někdo, kdo není letec, by měl s jeho ovládáním značné potíže.“

Nebyl to jediný problém. Nízko položené vrtule při vzletu a přistání zvedaly kamení, štěrk a prach a metaly je kolem, což na bojišti, kde měl stroj přistávat kdekoli, nebylo zrovna ideální. Úplně nejhorší ale bylo to, co se dělo přímo pod pilotovýma nohama. Obě protiběžné vrtule měly sklon se prohýbat. Při některých manévrech se listy horní a dolní vrtule dostaly do záběru a narazily do sebe. V tu chvíli se roztříštily, stroj ztratil vztlak a pilot ztratil jakoukoli kontrolu. Přesně tohle se stalo dvakrát. Sundby obě nehody přežil, při jedné z nich se zřítil asi ze dvanácti metrů a zlomil si nohu.

Pro piloty plošin se dokonce vyvíjel speciální padák, který se měl otevřít bleskově i ve výšce pouhých sedmi a půl metru. Ukázal se ale jako tak nespolehlivý, že se pro skutečné lidi nedal použít.

Inženýři se snažili přijít na to, proč se listy střetávají. Aerocycle putoval do obřího aerodynamického tunelu v Langley, kde se ukázalo, že rychlost vpřed omezuje nekontrolovatelné kývání stroje, ale konce listů měly vždy dost místa. Přesnou příčinu, proč se vrtule při letech srazily, nikdo nikdy neodhalil. Armáda nakonec usoudila, že je stroj pro nevycvičené pěšáky příliš těžko ovladatelný, a celý projekt potichu zavřela. Žádný z dvanácti objednaných strojů se nikdy nedostal k bojové jednotce a létající kůň nové kavalérie skončil dřív, než stihl vyrazit do první bitvy.

Aerocycle nebyl jediným snem, který se rozplynul. Hillerova Pawnee sice létala bezpečněji, protože plášť kolem vrtulí plošinu stabilizoval a stroj se prakticky nemohl převrátit. Když se pilot naklonil příliš, plošina se sama zvedla a zpomalila. Armáda nechala postavit i větší verzi a nakonec i model, ve kterém pilot seděl a řídil klasickými pákami, čímž se z původní myšlenky kinestetického řízení nestalo skoro nic.

Pawnee armáda nakonec uznala za příliš malou, pomalou a pro boj málo užitečnou a v roce 1963 ji odepsala. Bensenův Propcopter se dvěma motory byl prý tak záludný na řízení, že z něj nebylo nic. Velký sen o vojákovi, který stojí na létajícím kotouči a vznáší se nad bojištěm, se rozpadl na celé čáře. Hillerovy plošiny dnes stojí v muzeích, jedna v Hillerově leteckém muzeu v Kalifornii, druhá ve Smithsonianově centru Udvar-Hazy ve Virginii.

Myšlenka vzdušné kavalérie ale nezemřela. Jen dostala jinou podobu. Místo osobních plošin přišly klasické vrtulníky, které o deset let později ve Vietnamu přenášely celé čety vojáků přes džungli. Armáda tedy nakonec svého létajícího koně dostala, jen to nebyl kůň pro jednoho jezdce, ale celé hejno strojů s pilotem v kokpitu a vojáky na palubě.

Selmer Sundby u létání zůstal. Za práci na Aerocyclu dostal Záslužný letecký kříž, později zalétával vrtulníky H-21 a H-34 na Edwardsově základně, velel vrtulníkovým jednotkám v Evropě a ve Vietnamu sloužil jako zástupce velitele 34. skupiny všeobecné podpory. Do výslužby odešel po třiceti letech jako plukovník s přibližně pěti a půl tisíci nalétanými hodinami. S manželkou Peggy prožil jednapadesát let a měli tři dcery.

Z dvanácti objednaných Aerocyclů se dochoval jediný. Stojí v Muzeu armádní dopravy ve Fort Eustis, tam, kde kdysi kapitán Sundby zjistil, že stačí jeden let. Kulatá plošina, řídítka, lodní motor a dvě vrtule, které měly unést budoucnost. Prototyp DH-4 přežil také a najdete ho v muzeu Evergreen Aviation & Space Museum v Oregonu.

Zdroje:

https://transportation.army.mil/museum/AOTM/2023/dec_2023.html

https://vtol.org/qr/november-2025

https://www.airvectors.net/avplatfm.html

https://avgeekery.com/hz1-aerocycle/

https://migflug.com/afterburner/the-de-lackner-hz-1-aerocycle-the-armys-one-man-flying-platform/

https://www.wearethemighty.com/articles/this-experimental-flying-platform-was-straight-out-of-1950s-sci-fi/

https://www.armyaviationmuseum.org/flight-lines/flight-lines-gallery/flight-lines-p-to-z/col-sundby-selmer-a/

https://en.wikipedia.org/wiki/De_Lackner_HZ-1_Aerocycle