Z hořící lodi utekl na bedně po aligátorovi. Za tisíc mrtvých nebyl roku 1865 nikdo potrestán

Dopoledne 26. dubna 1865 zastavila Sultana v Heleně, malém přístavu na arkansaském břehu Mississippi. Na nábřeží si zrovna stavěl stativ místní fotograf Thomas W. Bankes. Když to vojáci na palubách zahlédli, nahrnuli se k jednomu boku, aby byli na snímku, a loď se nebezpečně naklonila. Fotka přeplněného parníku, na které jsou hlavy natlačené na všech palubách až po střechu, je dnes uložená v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Pro stovky mužů na ní to byla poslední fotografie v životě. Seržant John Clark Ely, bývalý učitel z Ohia, si ten den zapsal do deníku krátkou větu: „Moc pěkný den, plujeme dál proti proudu.“ Byl to jeho poslední zápis.

Většina mužů na Sultaně prošla dvěma nejhoršími zajateckými tábory Konfederace. V Andersonville v Georgii se za ohradou z kůlů tísnily desítky tisíc vězňů bez střechy nad hlavou a téměř třináct tisíc jich tam zemřelo hlady, na úplavici a kurděje. V táboře Cahaba v Alabamě se v březnu 1865 rozvodnila řeka a zajatci stáli pět dní po pás ve studené vodě. Epenetus McIntosh z Illinois vážil před zajetím 79 kilogramů, po zajetí jen 36. Později byl přesvědčený, že právě to mu zachránilo život: „Nikdy bych to neštěstí nepřežil, kdybych vážil tolik co předtím.“ William Lugenbeal z Ohia měl víc štěstí. Pustili ho za ohradu stavět přístřešky, a tak z pětačtyřiceti kil přibral na pětasedmdesát, „díky kradení batátů a buráků“.

Cesta na svobodu byla další zkouška. Vlaky s propuštěnými zajatci třikrát vykolejily a poslední úsek šli muži pěšky, mnozí bosí a s nohama rozedřenýma do krve. Hranici tvořila řeka Big Black kousek od Vicksburgu, za kterou už vlála vlajka Severu. „Řeka nás jako Jordán oddělila od Konfederace a naší zaslíbené země. Přešli jsme, zpívali a tancovali,“ vzpomínal J. Walter Elliott. V táboře Camp Fisk se jich sešlo přes pět tisíc a čekali, až je lodě odvezou domů.

V polovině dubna dorazila do tábora zpráva, že ve Washingtonu zastřelili prezidenta Lincolna. Rozzuření vojáci se rozběhli k velitelství konfederačního majora, který měl výměnu zajatců na starosti, a ten raději utekl přes most na druhý břeh. Zprávu přivezla loď, protože telegraf mezi Severem a Jihem byl po válce přerušený. Kapitán James Cass Mason se o atentátu dozvěděl 15. dubna v přístavu Cairo. Nabral náruč novin a vezl je se svým parníkem po řece na jih. Ta loď se jmenovala Sultana.

Sultana byla dva roky starý kolesový parník z Cincinnati, dlouhý 79 metrů, se čtyřmi kotli a dvěma koly o průměru přes deset metrů. Úřady jí povolily vozit 376 cestujících. Kapitán Mason byl zadlužený a většinu podílu v lodi už stihl prodat. Ve Vicksburgu se dozvěděl, že vláda platí majitelům lodí za každého zajatce, kterého odvezou na sever, několik dolarů a za důstojníka ještě víc. Plná loď tak znamenala tisíce dolarů, v dnešních penězích miliony korun.

Podle historiků se Mason domluvil s podplukovníkem Reubenem Hatchem, hlavním proviantním důstojníkem ve Vicksburgu, který mu slíbil plnou loď za podíl z výdělku. Hatch už na začátku války skončil v Cairu ve vazbě za braní úplatků. Jeho starší bratr byl ale blízkým přítelem prezidenta Lincolna a Lincoln se za Hatche osobně přimluvil. Případ pak prověřovala komise, ve které seděli dva muži ze tří z Hatchova rodného Illinois, a Hatch před soud nikdy nepředstoupil. Začátkem roku 1865 ho jiná armádní komise označila za „naprosto nezpůsobilého“ k funkci, kterou zastával. O deset dní později ho povýšili.

Cestou z New Orleans začal jeden z kotlů Sultany pouštět páru, a loď se proto do Vicksburgu doplazila jen pomalu. Místní kotlář po prohlídce prohlásil, že prasklé plechy je nutné vyříznout a vyměnit. Taková oprava by trvala dva až tři dny a vojáky by mezitím odvezla jiná loď. Kapitán a hlavní strojník ho proto přemluvili, aby jen vyklepal vyboulený plech zpátky a přes trhlinu přinýtoval záplatu z tenčího plechu, než byl kotel sám. Kotlář nejdřív odmítal, pak práci za den udělal a varoval, že je jen dočasná. Mason mu slíbil, že kotel nechají pořádně opravit v St. Louis.

Dvacátého čtvrtého dubna přivážely zajatce z tábora do přístavu tři vlaky. U lávky stál kapitán George Williams, absolvent vojenské akademie West Point. Armáda ho o rok dřív propustila za „krutost k zajatcům“ a do služby ho vrátila až po přímluvě generála Granta. Měl muže počítat, ale když přijel druhý vlak, zrovna u lodi nebyl. Asi čtyři sta vojáků tak nastoupilo, aniž je kdokoli zapsal, a proto se dodnes neví, kolik lidí na Sultaně vlastně bylo.

Kapitán William Kerns, který měl na starosti říční dopravu, třikrát žádal, aby část vojáků poslali jinou lodí. Větší parník Lady Gay odplul z Vicksburgu bez jediného zajatce. Pauline Carroll stála celé odpoledne přímo vedle Sultany a nakonec odplula se sedmnácti cestujícími. Kapitán Frederic Speed, který řídil nakládání v táboře, na dotaz odpověděl telegramem: „Všichni se vejdou na jednu loď.“ Absurdní je, co důstojníky vedlo. Podle pozdější vojenské zprávy se báli, že je někdo úplatkem tlačí poslat vojáky na Pauline Carroll, a tak se tomu ze všech sil bránili. Podezření z úplatku přitom historici dnes spojují právě se Sultanou.

Když loď vyplouvala, bylo na ní přes dva tisíce sto lidí, skoro šestkrát víc, než smělo. K tomu šedesát koní a mezků, přes sto prasat a náklad cukru. Paluby se pod tou vahou prohýbaly natolik, že je posádka musela podepřít trámy. V noci se mezi spícími muži nedalo projít. Spolumajitel lodi William Gambrel přesto jednomu vojákovi hrdě řekl: „Jestli dorazíme do Caira, bude to největší plavba, jaká se kdy na západních vodách uskutečnila.“ Kapitán Mason byl o poznání střízlivější. Prý by dal celý svůj podíl v lodi za to, aby do Caira dorazila v pořádku.

Sultana měla i svého maskota. Posádka vozila v dřevěné bedně živého aligátora, dlouhého podle svědků dva a půl až skoro tři metry. Vojáci se nudili, a tak do něj šťouchali klacky, aby otevřel tlamu. Námořníky to brzy omrzelo a bednu s aligátorem zavřeli do komory pod schody. Věděl o něm na lodi každý.

Večer 26. dubna dorazila Sultana do Memphisu. Vojáci pomáhali vykládat cukr a vydělali si pár centů, asi dvě stě jich zůstalo ve městě a na palubu se už nevrátili. Kolem půlnoci loď přejela k uhelným člunům na druhém břehu, natankovala a v jednu hodinu v noci zamířila dál na sever. Mississippi byla rozvodněná jako málokdy. Voda se vylila z břehů do šířky pěti kilometrů, tedy zhruba patnáctkrát víc, než je Vltava u Karlova mostu, a z pobřežních lesů koukaly jen koruny stromů.

Výbuchy kotlů nebyly na Mississippi nic neobvyklého. Mark Twain, který na řece jezdil jako lodivod, takhle v roce 1858 přišel o mladšího bratra Henryho, když asi sto kilometrů pod Memphisem vybuchly kotle parníku Pennsylvania. Místo na lodi mu Twain sám sehnal a pak v Memphisu u jeho lůžka sledoval, jak bratr umírá na popáleniny. Žádná z těch nehod se ale nepřiblížila tomu, co se mělo stát na Sultaně.

Krátce po druhé hodině ranní 27. dubna proplouvala Sultana kolem ostrůvků, kterým se říkalo Stará slepice s kuřaty. Nejdřív vybuchl jeden kotel a zlomek vteřiny po něm další dva. Pára vyrazila šikmo vzhůru přes přeplněné paluby a rozmetala kormidelnu. Jeden komín spadl dozadu do díry po výbuchu, druhý dopředu na palubu plnou spících mužů a cestou ještě rozezvonil lodní zvon. Horní paluba se propadla přímo do rozžhavených pecí a dřevo natřené lakem chytlo jako papír. Svědek na břehu popsal hluk jako „stovku zemětřesení“. Jako první zemřeli vojáci z Kentucky a Tennessee, kteří spali přímo u kotlů.

Na lodi bylo 76 záchranných vest a dva malé čluny. William Lugenbeal spal na druhé palubě vedle kamaráda Josepha Testa, kterému výbuch prohnal tělem trám. James Brady se po lanech prodral k přídi, kde ho čekal pohled, který ho pak pronásledoval celý život. „Jedni se modlili, mnozí kleli a jiní zpívali. Často to vidím ve spánku a probudím se s trhnutím,“ napsal. Brady se chytil lodní lávky, kterou do vody shodilo snad padesát mužů. Ponořila se tak hluboko, že už nevěřil, že vyplave. Když se konečně vynořila, drželo se jí jen patnáct lidí.

Lugenbeal neuměl plavat. Všechna prkna, dveře a okenice už byly rozebrané a oheň začínal pálit, když si vzpomněl na bednu pod schody. Vytáhl ji z komory, aligátora z ní pustil a třikrát ho probodl bajonetem. Svlékl se do spodků, bednu hodil přes zábradlí a skočil za ní. Napoprvé ji minul, napodruhé z ní sklouzl, a teprve napotřetí na ní vlezl hrudníkem tak, aby mohl nohama plavat. Kolem něj ve tmě tonuly stovky mužů a chytaly se všeho, co plavalo. „Volali: ‚Nekopej, topím se!‘ Jenže kdyby se mě chytili, utopili bychom se oba.“

Lugenbeala nakonec vylovila tři míle pod Memphisem obrněná loď Essex. Aligátor přitom tak úplně nezemřel. Voják John Zaiser ho o něco později viděl ležet volně na hromadě uhlí, a když se k nim otočil, raději utekli. Ve vodě se ho báli i další. Skupina mužů, kteří se drželi klády, ji ve tmě dokonce přenechala koni, protože si ho spletli s aligátorem.

Voda byla z tajícího sněhu ledová a vyhladovělí muži v ní rychle ztráceli sílu. Kdo doplaval k zatopenému lesu, lezl do korun stromů. Někteří tam zpívali, jiní napodobovali ptáky a žáby, aby nemysleli na zimu a strach.

Titulní strany severních novin na konci dubna 1865 patřily Lincolnovu pohřebnímu vlaku, honu na spiklence a konci války. Den před výbuchem navíc vojáci ve Virginii zastřelili Lincolnova vraha Johna Wilkese Bootha, a zpráva o Sultaně se tak ve velkých listech odsunula na vnitřní stránky. Loď, která po řece roznesla zprávu o Lincolnově smrti, tak v novinách zapadla kvůli jeho vrahovi. Jerry Potter, právník z Memphisu, který o Sultaně napsal knihu, to vysvětluje i únavou ze čtyř let války. Na palubě navíc byli většinou prostí vojáci bez známých jmen.

Kolik lidí zemřelo, nikdo přesně neví, protože čtyři sta mužů z druhého vlaku nikdo nespočítal. Armádní vyšetřovatel napočítal v květnu 1865 přes dvanáct set mrtvých a starší odhady mluví až o osmnácti stech. Nejnovější výzkum počítá zhruba s 1 160 oběťmi. I tak jde o nejhorší lodní neštěstí v dějinách Spojených států, kterému se dnes říká americký Titanic.

Generál William Hoffman ve své zprávě napsal, že naložit tolik vojáků na jednu loď bylo „zbytečné, neospravedlnitelné a hrubé příkoří“. Kapitána Speeda vojenský soud uznal vinným, ale nejvyšší vojenský žalobce rozsudek zrušil, protože Speed osobně nikoho na loď nenaložil. Speed se pak stal soudcem ve Vicksburgu. Williamse armáda nestíhala vůbec a později zasedal ve školské radě. Hatch z armády odešel dřív, než ho stačili postavit před soud, a třikrát ignoroval předvolání. Zemřel v roce 1871 na následky alkoholismu. Kapitán Mason zahynul při neštěstí. Za smrt víc než tisíce lidí nebyl nikdy nikdo potrestán.

Zdroje:

https://www.thesultanaassociation.com/the-disaster

https://www.sultanadisastermuseum.com/ann-annis

https://www.marinersmuseum.org/2020/04/tragedy-on-the-mississippi/

https://emergingcivilwar.com/2025/04/27/tragic-end-of-sultanas-mascot-alligator/

https://www.militaryimagesmagazine-digital.com/2026/08/31/faces-of-the-sultana/

https://www.loc.gov/resource/gdcmassbookdig.lossofsultanarem00berr/?st=gallery

https://civil-war-picket.blogspot.com/2023/05/sinking-of-sultana-will-journal-and.html

https://ualrexhibits.org/steamboats/explore-the-exhibit/sultana-greatest-maritime-tragedy-in-united-states-history-a-nations-best-kept-secret/