Článek
Na jaře 1972 našla devětačtyřicetiletá Helena ve schránce domu na telavivské Allenbyho ulici obálku z Vídně. Jmenovala se tehdy Cipora Tahori, byla vdaná, měla děti a o táboře doma skoro nemluvila. Dopis psala Thea Wunschová. „Vím od svého muže, že jste si v Osvětimi byli velmi blízcí,“ stálo v něm a pisatelka prosila, ať pomůže manželovi, kterého právě soudí za vraždy mnoha vězňů. Do obálky přiložila tři fotografie. Na první stála Helena v pruhovaných šatech, usměvavá a zjevně dobře živená. Druhá byla montáž, na které někdo vystřihl Heleninu postavu a vlepil ji před vesnickou chalupu se slepicemi, kde nikdy v životě nebyla. Co bylo na třetí, se už nikdo nedozví, protože se prý ztratila. Kdo si tu fotku z tábora smrti léta schovával? A proč jeho žena přesně věděla, komu napsat?
Rodák od Mikulova
Franz Wunsch se narodil 21. března 1922 v Drasenhofenu, v první rakouské vesnici za hraničním přechodem u Mikulova, kolem níž dodnes projíždí každý, kdo jede z jižní Moravy do Vídně. Do SS vstoupil krátce po osmnáctých narozeninách, bojoval na západě i na východě a z fronty si přivezl zraněné koleno, kvůli kterému už do boje nemohl. Po krátké službě ve správě Dachau ho poslali do Osvětimi.
V Birkenau vedl sklad, kterému vězni říkali Kanada, protože se v něm hromadily kufry, oblečení a cennosti zavražděných. Podle rakouského památníku obětí sloužil i na rampě, slabé a nemohoucí nakládal na auta, která jela rovnou k plynovým komorám, cestou jim lhal o tom, co je čeká, a když bylo potřeba, nahnal je dovnitř sám.
Helena Citronová, rodačka z Humenného a dcera kantora, která zpívala od dětství, přijela do Osvětimi 26. března 1942 prvním velkým transportem slovenských Židovek, v němž vezli z Popradu necelou tisícovku dívek a mladých žen. Slovenský stát za každého deportovaného platil Německu 500 marek. Nejdřív bourala staré domy. „Nesměly jsme utíkat, takže když zeď spadla, první dívky to zavalilo a byly na místě mrtvé,“ vyprávěla po letech britskému dokumentaristovi Laurenci Reesovi. Později se dostala na lehčí práci do skladu, kde se třídily věci po mrtvých, a tam ji Wunsch uslyšel zpívat. Často se traduje, že mu zazpívala k dvacátým narozeninám, jenže ty slavil v březnu 1942, kdy Helena ještě byla doma. Podle památníku se to stalo až na podzim při vystoupení vězeňkyň. Helenu nejvíc zaskočilo, jak o další píseň požádal: „Najednou slyším hlas člověka. Slyšela jsem slovo prosím.“
„Děti tady žít nemůžou“
Brzy jí v baráku, kde pracovala, hodil lístek. Hned ho roztrhala, ale stihla zahlédnout slovo láska. „Říkala jsem si, že radši umřu, než abych měla něco s esesákem,“ vzpomínala. „Dlouho potom jsem cítila jen nenávist. Nemohla jsem se na něj ani podívat.“ Wunsch přesto vytrval. Když dostala tyfus, schoval ji a zařídil, aby se o ni postarali, a spoluvězeňkyně si všímaly, že k ostatním je od té doby méně krutý. Do potíží se ale v létě 1944 dostal kvůli něčemu úplně jinému. Soud SS v Katovicích ho poslal na pět týdnů do přísného vězení, protože si ze skladu po zavražděných vzal kožené rukavice, cigarety, lovecký nůž a baterku v ceně třiceti marek. Věci po mrtvých totiž patřily Říši.
V říjnu 1944 přijela do tábora Helenina o deset let starší sestra Róza s manželem, devítiletou dcerou Avivou a novorozeným synem. Róza přitom už jednou z Evropy unikla. Po svatbě odešla do Palestiny, ale v roce 1939 se vrátila domů, a teď stála v Birkenau. Helena se dozvěděla, že sestru i s dětmi odvedli k plynu, a Wunsch se podle jejích slov rozhodl Rózu zachránit. „Řekni mi rychle, jak se tvoje sestra jmenuje, než bude pozdě,“ naléhal. Helena mu odpověděla, že to nezvládne, protože Róza přijela se dvěma malými dětmi. „Děti, to je jiné. Děti tady žít nemůžou,“ řekl jí Wunsch. Rózu pak vytáhl ze svlékárny před plynovou komorou. Aviva a její bratr zemřeli, stejně jako jejich otec. Róza to Heleně nikdy neodpustila. Po letech spolu sestry seděly v izraelské televizi, kde vyprávěly o táboře, a po natáčení Róza Heleně vyčetla, že ji tehdy nenechala zemřít s dětmi.
Kdybychom vyhráli válku
V lednu 1945, když se Rudá armáda blížila k Osvětimi, poslal Wunsch oběma sestrám teplé oblečení a kožešinou podšité boty a k nim lístek, že Helenu moc miloval. Při loučení se podle jejích pozdějších slov políbili. „V tu chvíli jsem k němu něco cítila,“ přiznala. Pak se se sestrou vrátila na Slovensko a zjistila, že rodiče zahynuli v plynu a bratr se zabil při nepovedeném útěku. Do roka se vdala za sionistického aktivistu Davida Tahoriho a odjela s ním do země, ze které se Róza kdysi vrátila.
Wunsch se po válce usadil ve Vídni a živil se jako obchodní cestující. Přes pátrací službu Červeného kříže skoro dva roky hledal Helenu a psal jí. Jeho dopisy a deníky se zachovaly a herci je přečetli ve filmu, který o téhle dvojici vznikl o tři čtvrtě století později. „Pak budeme spolu a splníme ty mnohé sliby, které jsme si dali,“ psal. V jiném dopise stojí: „Jak úplně jinak by to bylo, kdybychom válku vyhráli.“ Helena neodpověděla a Wunsch se nakonec oženil a založil rodinu. Ona sama se v Izraeli radši nestýkala s ostatními přeživšími z Kanady, protože o ní někteří mluvili jako o kolaborantce. Děti později popsaly, jak často byla vzteklá a jak hluboce nešťastná dokázala být. Wunschovo jméno se v jejím životě znovu objevilo až po čtvrt století, na obálce z Vídně.
Wunsche zatkli ve Vídni 25. srpna 1971. Na lavici obžalovaných usedl s Ottou Grafem, o dva roky starším lakýrníkem, který s ním sloužil v Kanadě. Obžaloba je vinila z vražd. Měli se účastnit selekcí na rampě a odvádět lidi do plynu a Wunsch měl podle ní do komor vhazovat i Cyklon B. Při povstání Sonderkommanda 7. října 1944 měl navíc zastřelit dvacetiletého řeckého Žida. Svědci ho u soudu popsali jako zarytého antisemitu, který na rampě vybíral nejméně jednou týdně a bil muže i ženy.
Proces začal 25. dubna 1972 a Helena se musela rozhodnout, jestli na prosbu manželky esesáka do Vídně vůbec pojede. O Osvětimi přitom léta skoro nemluvila. Podle dokumentu jí navíc vyhrožovali, aby nešla vypovídat ve prospěch nacisty. Nakonec odletěla. U soudu řekla, že jí a sestře zachránil život, ale nezamlčela ani to, jak krutě trestal vězně muže. Celou dobu se mu nepodívala do očí.
Rakouská porota měla v osvětimských případech za sebou zvláštní rok. V březnu 1972 zprostila obžaloby architekty Waltera Dejaca a Fritze Ertla, přestože na plánech výtahů, které vozily mrtvé z plynových komor k pecím, stál Dejacův podpis. Wunsch s Grafem dopadli stejně. Porota uznala, že prokázat lze jen zabití, a to bylo po třiceti letech promlčené. Podle soudu se tak stalo navzdory drtivým důkazům viny. Agentura AP v úterý 27. června 1972 napsala, že padesátiletý obchodník a dvaapadesátiletý lakýrník byli zproštěni a okamžitě propuštěni z vazby.
Porotci po letech před kamerou přiznali, že byli „na jeho straně“, a státní zástupce řekl, že dosáhnout v Rakousku odsouzení dozorce z koncentračního tábora bylo velmi těžké. Obě vídeňská osvětimská řízení toho roku skončila osvobozením. Rakousko se po válce dlouho stavělo do role první oběti Hitlera a soudy tomu odpovídaly. Zatímco v Československu vynesly mimořádné lidové soudy hned po válce přes sedm set rozsudků smrti, muž, který podle svědků každý týden vybíral lidi na rampě, se v roce 1972 vrátil z vazby domů k ženě a dětem.
Wunsch po procesu tvrdil, že ho Helena změnila. „Láska změnila moje brutální chování. Zamiloval jsem se do Heleny Citronové a to mě změnilo,“ řekl. Jeho dcera Dagmar později vyprávěla, že byl posedlý jedinou fotkou Heleny z tábora. Dělal si z ní kopie a vystřihoval z nich Heleninu postavu do jiných prostředí, takže montáž se slepicemi, kterou Thea poslala do Tel Avivu, nevznikla pro soud, ale mnohem dřív. Až do smrti nosil medailonek se dvěma fotkami, svou a Heleninou. „Mělo tam být maminčino foto,“ řekla Dagmar.
Helena zemřela 4. června 2007 v Tel Avivu. Před smrtí řekla Laurenci Reesovi: „Byly chvíle, kdy jsem zapomněla, že jsem Židovka a on ne, a upřímně, nakonec jsem ho milovala.“ Franz Wunsch zemřel ve Vídni 23. února 2009 ve věku 86 let. Dagmar dala jeho deníky izraelské režisérce Maye Sarfaty, která o dvojici natočila v roce 2020 dokument s názvem Láska to nebyla.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Franz_Wunsch_(SS-Mitglied)
https://en.wikipedia.org/wiki/Helena_Citr%C3%B3nov%C3%A1
https://www.auschwitz.at/franz-wunsch-en
https://archive.org/download/TheJerusalemPost1972IsraelEnglish/Jun%2028%201972%2C%20The%20Jerusalem%20Post%2C%20%2313521%2C%20Israel%20%28en%29_text.pdf
https://www.jta.org/archive/austrian-jury-acquits-two-ex-nazis
https://www.timesofisrael.com/israeli-film-on-ss-officers-romance-with-jewish-prisoner-heads-to-apple-amazon/
https://thejewishindependent.com.au/impossible-romance-dr-mengeles-friend-jewish-prisoner-auschwitz
https://aish.com/ss-guard-who-fell-in-love-with-a-jew-in-auschwitz/
https://filmuforia.com/love-it-was-not-2020/
https://www.historyisnowmagazine.com/blog/2017/9/24/the-real-love-story-between-a-nazi-ss-guard-and-jewish-prisoner-at-auschwitz





