Článek
V pondělí 5. července 2010 přijeli islandští policisté na malý venkovský hřbitov u kostelíka v Laugardæliru, asi šedesát kilometrů od Reykjavíku. Na příkaz Nejvyššího soudu tu exhumovali ostatky muže, kterého celý svět znal jako Bobbyho Fischera, jedenáctého mistra světa v šachu. Odebrali vzorek DNA a policie pak novináře ujistila, že všechno proběhlo profesionálně a důstojně. Důvodem byla Marilyn Youngová z Filipín, která tvrdila, že jí Fischer je otcem devítileté dcery Jinky. Kdyby to byla pravda, dívka by měla nárok na jeho dědictví odhadované na dva miliony dolarů, tedy asi 46 milionů korun, o které se už dva roky přela japonská vdova, dva Fischerovi synovci a americký finanční úřad. V srpnu přišel výsledek: Fischer otcem nebyl. Muž, kterého po smrti vykopali kvůli testu otcovství, přitom sám celý život nevěděl, kdo je jeho vlastní otec.
Kluk, který hrál sám proti sobě
Narodil se 9. března 1943 v Chicagu. Jeho matka Regina byla dcera polských Židů, vyrostla v americkém St. Louis a ve třicátých letech studovala v Moskvě medicínu. Tam se vdala za německého biofyzika Hanse-Gerhardta Fischera a měla s ním dceru Joan. Když se o pár let později narodil Bobby, žila Regina v Americe bez domova.
Kdo byl Bobbyho skutečný otec, zjistila až americká FBI, která Reginu léta sledovala kvůli jejím komunistickým názorům a pobytu v Moskvě. Podle souhrnu, který v roce 1959 podepsal sám J. Edgar Hoover, to byl maďarský fyzik Pál Neményi. Regině pravidelně posílal peníze a platil Bobbymu školu až do své smrti v roce 1952. Regina přesto pro jednoduchost uváděla u obou dětí za otce svého manžela.
Šachy si šestiletý Bobby koupil se sestrou za dolar v cukrárně, a protože Joan to brzy přestalo bavit a matka neměla čas, hrál první partie sám proti sobě. Regina měla strach, že je příliš sám, a v listopadu 1950 poslala do novin Brooklyn Eagle lístek s prosbou o inzerát, jestli by si s jejím synem nechtěly hrát jiné děti. Noviny nevěděly, do jaké rubriky by takový inzerát daly, a přeposlaly ho jednomu šachovému novináři. Tak začala kariéra největšího šachisty své doby, který byl už ve čtrnácti mistrem Spojených států. Spolužačka z brooklynské střední školy Barbra Streisandová na něj vzpomínala jako na kluka, který byl „vždycky sám a hodně zvláštní“. Když mu bylo šestnáct, odešla matka studovat medicínu a nechala ho v bytě samotného. Kamarádce tehdy napsala: „Zní to hrozně nechat šestnáctiletého napospas, ale nejspíš je tak šťastnější.“
Šťastnější byl hlavně u šachovnice. Český velmistr Vlastimil Hort, který s ním hrál a přátelil se, ho v roce 1970 zažil na večírku na plachetnici během turnaje v chorvatském Rovinji. „Hostesky obletovaly velkou hvězdu. Jeho postava připomínala Johnnyho Weissmüllera, slavného plavce a představitele Tarzana. Chyběly jen liány z džungle,“ vzpomínal Hort. Fischer přitom nepil ani kapku alkoholu, jen litry studeného mléka, a každou chvíli skočil do moře, aby se zchladil. Kapesní šachy ale nespustil z očí. U šachovnice byl podle Horta dokonalý gentleman, tahy si zapisoval pomalu a pečlivě a nikdy soupeře v časové tísni nepopoháněl. Fotografům se vyhýbal tak, že na partii chodil vždycky o sedm minut později.
Telegram, který slyšelo čtvrt miliardy lidí
V létě 1972 seděl v Reykjavíku proti sovětskému mistru světa Borisi Spasskému a celý svět v tom viděl souboj Západu s Východem. Mezi novináři, kteří o zápasu podávali zprávy, byl i Lubomír Kaválek, velmistr, který v roce 1968 emigroval z Československa a v Reykjavíku pracoval pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. S Fischerem se znal už z turnaje v Tunisku a na Islandu se spřátelili. Když byla přerušena třináctá partie, Bobby mu nabídl, aby s ním přerušenou pozici rozebral. „Byla to dlouhá noc a ještě při ranním rozbřesku jsme si nebyli jisti, jak by ta partie měla vlastně skončit,“ napsal Kaválek po letech.
Kaválka fascinovalo, jak Bobbyho prsty při analýze poletovaly po šachovnici jako prsty geniálního klavíristy. Když jednou navrhl jiný tah věží, odpověď přišla okamžitě: „Ne, tam ne. V tomto postavení věž musí hlídat pěšce ze strany. Jinak to nejde. Vím to.“ A po pár tazích se ukázalo, že to opravdu věděl. Spasskij pak při dohrávce táhl asi dvacet tahů přesně podle jejich noční analýzy a Fischer partii vyhrál. Bývalý mistr světa Michail Botvinnik to označil za Fischerův nejlepší výkon v celém zápase.
Když se nehrálo, chodili spolu na procházky, na kuželky a plavat do horkých pramenů. „Při plavání mu stačilo, aby svými dlouhými pažemi párkrát zabral, a už jsem byl o půl bazénu pozadu,“ vzpomínal Kaválek. Jedinou výjimku zažil až později, když ho šampion navštívil doma v americkém Restonu. „Ve sportovním klání jsem ho viděl prohrát jen jednou. To když mě navštívil v Restonu a vyzval na běh místního pštrosa. Chvíli to trvalo, než pštros pochopil, o co jde, ale pak se za Bobbym rozběhl a hravě ho předběhl,“ napsal. „Umí to dobře,“ uznal Bobby svého přemožitele.
Prvního září 1972 se Fischer stal mistrem světa. „Příští den jsme spolu natočili rozhovor, ve kterém jsem ho nechal číst pozdravný telegram od prezidenta Richarda Nixona. Vedení Hlasu Ameriky později sdělilo, že to slyšelo 250 milionů posluchačů po celém světě. Tehdy byl Bobby hrdý na to, že je Američan. Byly to nejšťastnější chvíle jeho života,“ vzpomínal Kaválek.

Vlastimil Hort do Reykjavíku nepřijel. Fischer ho krátce po zápase pozval do amsterdamského hotelu Hilton, kde pobýval inkognito, a chtěl vědět proč. „Odpověděl jsem popravdě: Promiň, Roberte, přijel bych, ale nemohl jsem. Neměl jsem pas!“ vyprávěl Hort. Vysvětlil mu, že celá Československá socialistická republika mu držela palce stejně pevně jako při hokeji SSSR proti ČSSR, protože každá porážka Sovětů byla pro Čechy po „bratrské“ okupaci lékem na pošramocenou duši. Vzpomněl si přitom i na Jana Palacha, který se vítězství nad Spasským nedožil. „Dodnes si nejsem jistý, jestli nový šampion Bobby Fischer dokázal pochopit český pohled,“ napsal Hort. Fischer mu pak na pokoji ukazoval partie z Reykjavíku a byl rád, že je Čech zná nazpaměť. Nejdéle se zdrželi u třinácté.
Dopis o vysavači
Titul nikdy neobhájil, protože v roce 1975 poslal mezinárodní šachové federaci skoro dvě stě podmínek pro zápas s Anatolijem Karpovem, a když mu nevyhověli, vzdal se ho a zmizel. Usadil se v okolí Los Angeles a stýkal se s církví Worldwide Church of God. V květnu 1981 ho v Pasadeně zastavil policista, protože vypadal jako muž, který krátce předtím přepadl banku. Dva dny strávil ve vazbě a pak o tom vydal brožuru s titulem Mučili mě v pasadenském vězení! Když mu v roce 1982 zemřel blízký důvěrník Ed Edmondson, podle Horta „žil jako mnich a spal na matraci u sestry“. Prý tehdy žil z peněz, které mu měsíčně posílal jeden nizozemský velmistr, v pokojíku o deseti metrech čtverečních.
Z díry ho nakonec vytáhla sedmnáctiletá budapešťská gymnazistka Zita Rajcsányiová. Napsala mu dopis, který začínal nabídkou, že mu prodá nejlepší vysavač na světě, a v němž se ho pak zeptala, proč přestal hrát. Fischer jí zavolal a pozval ji do Los Angeles. Z jejich přátelství vzešel návrat, o kterém už nikdo nesnil. V roce 1992 se Fischer a Spasskij utkali v odvetě v černohorském letovisku Sveti Stefan a v Bělehradě. Zápas zaplatil bělehradský bankéř Jezdimir Vasiljević a Fischer za vítězství 10:5 dostal 3,5 milionu dolarů, v přepočtu přes 80 milionů korun. Jugoslávie byla tehdy pod sankcemi OSN kvůli válce a americké úřady mu dopředu pohrozily pokutou čtvrt milionu dolarů a až deseti lety vězení. Fischer hrál stejně a od té doby se do Ameriky už nevrátil.
Koupil si dům v Kanjiži na severu Srbska u maďarských hranic a jeho podezíravost přerůstala v paranoiu. Nechal si prý prověřit holiče, protože se bál, že je agentem izraelské tajné služby a podřízne mu krk, a jeho bodyguard vyprávěl, že nosil patnáct kilo těžký kabát vycpaný koňskými žíněmi, protože ho prý neprojde nůž. V roce 1993 se přestěhoval do Budapešti, aby byl blízko Zitě. Ta mu ale řekla, že jeho city neopětuje a že čeká dítě s jiným. Hort ho v září 1993 v Budapešti navštívil a Fischer mu ukazoval první partii z odvety. O Spasském mluvil jako o svém „frenemy Borisovi“, tedy napůl příteli a napůl nepříteli. Ve stejné době už ale začal popírat holokaust a spílat Židům, i když jeho matka sama byla Židovka. Postupně se tak od něj odvrátila i rodina slavných šachistek Polgárových, jejichž předkové zahynuli v Osvětimi.
Svatba ve vazbě
Na přelomu tisíciletí žil na Filipínách u přítele, velmistra Eugena Torreho, a ten ho seznámil s dvaadvacetiletou Marilyn Youngovou. V květnu 2001 se jí narodila dcera Jinky a Marilyn tvrdila, že je Fischerova. Podle zpráv ale zároveň žil i s Japonkou Miyoko Wataiovou, předsedkyní japonské šachové asociace. V září 2001 se Fischer v rozhlase radoval z útoků na Dvojčata a od té doby pro Američany přestal být podivínským géniem a stal se zrádcem.
Třináctého července 2004 ho zadrželi na tokijském letišti Narita, když chtěl odletět do Manily. Podle amerických úřadů cestoval s pasem, který mu kvůli federálnímu zatykači z roku 1992 zrušili už v listopadu 2003. Fischer tvrdil, že byl pas platný, a při zatýkání se bránil tak, že prý utrpěl modřiny a přišel o zub. Boris Spasskij, jeho bývalý soupeř, napsal prezidentu George W. Bushovi dopis, v němž ho prosil o milost, a pokud to nepůjde, ať prý zavřou do stejné cely i jeho a dají jim šachovnici. Šestého září 2004 se Fischer ve vazbě oženil s Miyoko Wataiovou.
Pomohl mu nakonec Island, země, kterou v roce 1972 svým zápasem „proslavil“. Islandský parlament mu v březnu 2005 jednomyslně udělil občanství a Japonci ho propustili. Koncem března přistál po devíti měsících ve vazbě v Reykjavíku, zarostlý, v džínách, a v dešti ho vítalo asi dvě stě lidí. Od fanoušků dostal kytici a na otázku, jak se cítí, odpověděl: „Dobře, velmi dobře.“ Pak ale hned spustil na Spojené státy a Japonsko a novinářům druhý den oznámil, že šachy jsou prohnilé a že s nimi skončil. „Nehraju staré šachy. Ale kdybych hrál, byl bych nejlepší,“ dodal. Vlastimil Hort o tom později napsal jen: „Bravo, Islande!“
Na Islandu prožil své poslední tři roky překvapivě klidně. Lidé ho občas potkávali ve městě a v pár oblíbených restauracích. Lékařům ale nevěřil celý život. Když měl na podzim 2007 potíže s močením a s dechem, dlouho je přecházel, a když mu nakonec testy ukázaly selhávající ledviny, odmítl léky i dialýzu. Zemřel 17. ledna 2008 v reykjavícké nemocnici ve věku 64 let, tedy přesně tolika, kolik polí má šachovnice. Pohřbili ho o čtyři dny později na hřbitově v Laugardæliru. Podle jeho přání byla u hrobu jen Miyoko Wataiová, islandský přítel Garðar Sverrisson a jeho rodina.
Kamarádi od šachovnice se s ním rozloučili až v dubnu 2009. Islandská šachová federace tehdy pozvala ke hrobu Spasského, Pála Benka, Williama Lombardyho, Fridrika Ólafssona, Lajose Portische a také Horta. „Malý hřbitov na venkově, zapomenutý civilizací. Prostá kaple. Malí poníci klusající po světle zelené trávě tak typické pro Island, hned za náhrobkem. Země byla ještě zmrzlá a třásli jsme se zimou,“ vzpomínal Hort. „Jako nejmladší ze skupiny jsem mluvil poslední. Bylo to pro mě těžké, všichni jsme si potají utírali slzy.“
Spor o dědictví skončil až rok po exhumaci. V březnu 2011 islandský soud rozhodl, že se Miyoko Wataiová s Fischerem ve vazbě vzala platně, a dědictví připadlo jí. Fischerovi synovci jí museli zaplatit náklady soudu. Hollywood o něm v roce 2014 natočil film Tah pěšcem s Tobeym Maguirem. Ten vypráví hlavně o cestě k Reykjavíku 1972, tedy k chvíli, kterou Lubomír Kaválek popsal jako nejšťastnější v Bobbyho životě.
Zdroje:
http://web.archive.org/web/20080302121407/http://www.lidovky.cz:80/ln_noviny.asp?c=A080122_000048_ln_noviny_sko
https://en.chessbase.com/newsroom/post/vlastimil-hort-memories-of-bobby-fischer-2
https://en.chessbase.com/post/vlastimil-hot-memories-of-bobby-fischer-3
https://en.chessbase.com/post/vlastimil-hort-remembering-bobby-fischer-i-a-lost-letter
https://telex.hu/sport/2021/01/17/bobby-fischer-magyar-szarmazas-budapest-visszateres
https://www.cbsnews.com/news/bobby-fischers-body-exhumed-for-paternity-suit
https://www.npr.org/sections/thetwo-way/2010/08/18/129273914/after-exhumation-dna-test-bobby-fischer-paternity-case-closed
https://www.cbsnews.com/news/bobby-fischer-lands-in-iceland/
https://beyondchron.org/return-to-reykjavik/
https://grapevine.is/mag/articles/2008/02/08/remembering-bobby-fisher-i/
https://en.wikipedia.org/wiki/Bobby_Fischer
https://en.wikipedia.org/wiki/Jezdimir_Vasiljević





