Článek
„Udělali deset transportů do Osvětimi a já byl v prvním a Hana v předposledním. Těšila se, že mě uvidí. Požádala sestřenici, aby ji učesala, aby byla hezká, až mě uvidí. Když tam přijela, prostě jí ostříhali vlasy a pak ji zabili.“ — Jiří Brady
V neděli 23. října 2016 večer přistálo na pražském letišti letadlo z Portugalska. Vystoupil z něj osmaosmdesátiletý pán s manželkou a překvapeně se rozhlížel. Čekal na něj ministr kultury, novináři, kamery a narychlo svolaná tisková konference. Jiří Brady, instalatér z kanadského Toronta, se během pár dní stal nejskloňovanějším jménem v Česku.
Dva dny předtím ministr kultury Daniel Herman novinářům oznámil, že prezident Miloš Zeman zrušil Bradymu Řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Prý proto, že se Herman, Bradyho vzdálený synovec, sešel s dalajlamou. Rodina v Torontu už přitom měla od hradního protokoláře podrobnosti o ceremonii, kolik lidí si smí pozvat a kdy to začne. Pražský hrad oponoval, že Bradyho jméno na seznamu vyznamenaných nikdy nebylo. „Zrušili pozvání a pak o tom lhali, což bylo prostě šílené,“ říká dnes jeho dcera Lara Hana Brady.
Republika se rozdělila na dva tábory. Jedni prezidentovi vyčítali vydírání a malou pomstu, druzí v celé věci viděli politickou hru. Jenže mezi všemi těmi prohlášeními se ztrácel člověk, o kterém to celé bylo.
Jediné dvě židovské děti ve městě
Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě. Jeho rodiče Karel a Markéta vedli na náměstí obchod se smíšeným zbožím, vyváželi kávu do celého kraje a měli i benzínovou pumpu. Rodina žila městem a město žilo s ní. „Měl úplně normální český život. Vyrůstal na běžkách a chodil do školy,“ vypráví jeho dcera Lara. O tři roky později se narodila sestra Hana. Byli prý jedinými dvěma židovskými dětmi v Novém Městě.
Pak přišel březen 1939 a s ním protektorát. Jiřímu bylo jedenáct, Haně necelých osm. První rána přišla ve chvíli, kdy židovské děti nesměly chodit do školy. „Nejenže přišli o všechny kamarády, ale přišli i o vzdělání. Hana s Jiřím zůstali přes noc trčet doma,“ říká Lara. Rodiče, pro které bylo vzdělání svaté, jim sehnali domácího učitele.
Maminka Markéta Bradyová udělala to, co by udělala každá sestra. Poslala peníze svému bratrovi, který utíkal ze země. Podle Lary to bylo v přepočtu asi padesát dolarů. Jenže gestapo našlo seznam lidí, kteří mu na útěku pomohli, a na jaře 1941 si pro ni přišlo. Skončila v ženském koncentračním táboře Ravensbrück a později v Osvětimi. Jiřímu bylo třináct.
Na podzim téhož roku vyhlásili Nové Město na Moravě za „judenfrei“, tedy očištěné od Židů. Ještě to odpoledne zatkli i Karla Bradyho. Děti zůstaly v domě na náměstí samy. „Bylo to malé město a zprávy se šířily rychle. Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to jejich strýc, manžel tety, který byl katolík, a proto ho neodvezli. S velkým rizikem pro sebe si děti bez jediného zaváhání vzal k sobě,“ vypráví Lara. Karel Brady zahynul v Osvětimi v červenci 1942.
U strýce a tety zůstali sourozenci pár měsíců. V květnu 1942 přišlo předvolání do Třebíče, odkud odjížděly transporty do Terezína. Strýc byl tak otřesený, že je na nádraží nedokázal doprovodit, a poslal místo sebe svého bratra. Jiří si do kapsy schoval bonbony z rodinného obchodu a ve vlaku je dal Haně. Bylo to kolem jejích jedenáctých narozenin.
„Nic není bílé ani černé“
V Terezíně je hned rozdělili. Jiří se dostal do budovy L417, na pokoj číslo jedna, kde žilo asi čtyřicet kluků ve věku od třinácti do patnácti let. Byla to divoká banda, kterou si vzal na starost vychovatel Valtr Eisinger. Ten je přiměl vytvořit si svobodu aspoň ve vlastní hlavě. Kluci začali tajně vydávat časopis Vedem s básněmi, povídkami, kresbami a reportážemi z ghetta. Šéfredaktorem byl Petr Ginz, chlapec, jehož kresbu měsíční krajiny po letech vzal s sebou do vesmíru izraelský astronaut. Jiří do časopisu také psal, ale podle rodinných vzpomínek se s Ginzovým talentem nemohl měřit. Ze zhruba stovky kluků, kteří do Vedem přispívali, přežilo válku jen patnáct.
Jiří se v roce 1995 postaral, aby výbor z časopisu vyšel anglicky, a později požádal Madeleine Albrightovou o předmluvu ke knize básní svého spoluvězně Hanuše Hachenburga. V roce 2010 navštívil s dcerou pražskou školu, kde se o Vedem učili, a přinesl noty pokojové hymny, které se dlouho považovaly za ztracené. Děti si je odběhly zkopírovat a za pět minut hymnu kluků z L417 zazpívaly. Poprvé od roku 1944.
V Terezíně se Jiří vyučil instalatérem. Netušil, že ho to bude živit po zbytek života. A naučil se tam ještě jednu věc. Jednou začal na pokoji někdo krást jídlo. „To se nedělá, i když jsme měli hlad. A tak jsme si řekli, že se pokusíme ho chytnout,“ vzpomínal Brady v roce 2016 pro Paměť národa. Na marodce sehnali pilulky panflavinu, zapekli je do buchty a buchtu nastražili na stůl. Buchta zmizela a kluci pak chodili s každým, kdo šel čurat. Zloděje chytili a připravili mu soud s porotou.
„A on se okamžitě přiznal a řekl: Já jsem tady bez rodičů a mám šesti- nebo sedmiletého bratra a on pořád brečí, že má hlad, tak jsem to udělal. Takže jsme viděli, že nic není bílé ani černé. A místo toho, abychom ho odsoudili, tak jsme se mu snažili pomoct a ze svého jídla mu něco dát,“ vyprávěl Brady.
Hana mezitím žila v dívčím domově. „Terezín byl kotel neuvěřitelně vzdělaných intelektuálů z české komunity. Houslisté, hudebníci, filozofové a vědci,“ říká Lara. „Pro staré lidi byl obzvlášť krutý, ale děti dospělí trochu chránili.“ Hana chodila do tajné školy, učila se zeměpis a dějepis a měla skvělou učitelku kreslení. Dochovalo se po ní pět kreseb a dokonce vysvědčení. Sourozenci se mohli vídat, a Hana se k bratrovi upínala čím dál víc.
„Chtěla být hezká, až mě uvidí“
V Terezíně se jednou objevila i matčina sestra s rodinou. Hned pokračovali dál, do Osvětimi-Březinky. Tam je ale nacisté nečekaně neposlali na selekci. Kvůli chystané návštěvě Červeného kříže zřídili takzvaný rodinný tábor, kde lidé měli žít šest měsíců, aby se dalo ukázat, že vězni přežívají. Po šesti měsících dostali vězni příkaz napsat příbuzným pohlednice a datovat je o tři měsíce dopředu, protože pošta je prý pomalá.
Teta věděla, že Jiřího matka už nežije. A tak napsala: „Zítra potkáme Grétu.“ Gréta byla matčina přezdívka. „Když jsme to dostali v Terezíně, tak nás v životě nenapadlo, že by někdo myslel: zítra budu zavražděn. Vysvětlili jsme si to tak, že matka žije a že je v Birkenau,“ vzpomínal Brady.
Hana pak napsala mámě kartu. Někdo jí musel text předepsat. „Milá matko, doufám, že se brzy sejdeme,“ stálo na ní. Jenže Hana napsala osm řádků a v Terezíně se smělo psát jen šest, a tak se karta vrátila zpátky do ghetta. Rodina ji má dodnes. „My jsme mysleli, že matka žije, a oni tím chtěli říct, že matka byla taky mrtvá,“ řekl Brady.
Na podzim 1944 vypravili nacisté z Terezína deset transportů do Osvětimi. Jiří odjel hned prvním, koncem září, ve stejném transportu jako Petr Ginz. Hana zůstala. Na řadu přišla až s předposledním, 23. října 1944. Těšila se, že uvidí bratra, a požádala sestřenici, aby ji učesala. Chtěla být hezká.
V Osvětimi jí vlasy ostříhali a ještě týž den ji poslali do plynové komory. Bylo jí třináct. Jiří to tehdy nevěděl. Prošel selekcí a poslali ho na práci do pobočného tábora v Gleiwitz, dnešních polských Gliwicích, kde opravoval poškozené železniční vagony.
Tam se v šestnáctiletém klukovi něco zlomilo. „Když jsme každý den v Gleiwitz chodili do práce v trestaneckých uniformách… Bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, ale přesto se odvraceli, místo aby trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiju, budu jiný, že se budu snažit každému, kde můžu, pomoct,“ vzpomínal.
Díra ve zdi
V lednu 1945 se fronta přiblížila a vězně přesunuli do bývalého zajateckého tábora Blechhammer. Ten se brzy ocitl pod palbou. Jiří a pár dalších vězňů našli ve zdi díru a vyplížili se ven. Pak následovala dlouhá cesta domů přes Užhorod a Budapešť. V květnu 1945 stál zase v Novém Městě na Moravě. Od strýce a tety se dozvěděl, že rodiče zahynuli v Osvětimi.
O Haně nevěděl nic. Pak potkal dívku, kterou znal z tábora. Jela s Hanou do Osvětimi a řekla mu, jak se sestra nechala učesat, aby se mu líbila. „Pro mého tátu to byla strašná rána,“ říká Lara.
Sedmnáctiletý kluk, který neměl ani rodiče, ani sestru, ani vzdělání, pak znovu otevřel rodinný obchod na náměstí. O podnikání nevěděl vůbec nic, ale pomohli mu kamarádi a bývalí zaměstnanci. Celý rok přemýšlel, jak se s tím vším vyrovnat a jak uctít rodiče, kteří mu dali dobré vychování. „A pak mi trvalo rok, než jsem na to přišel. Že to nejlepší, co pro ně můžu udělat, je mít dobrý život,“ řekl.
Jenže v roce 1948 se k moci dostali komunisté a Jiří usoudil, že diktatur už zažil dost. V roce 1949 využil oficiální možnosti vycestovat do Izraele. Tam se ale nechystal. Ve Vídni z vlaku vystoupil a utekl do americké zóny. Do Spojených států ho nepustili, kvóta pro přistěhovalce byla plná. Měl ale příbuzného v Torontu, a tak v roce 1951 zakotvil v Kanadě.
Tam si s dalším přeživším z koncentráku založil instalatérskou firmu, která se brzy rozrostla. Dvakrát se oženil, měl tři syny a dceru. A slib z Gleiwitz dodržel. Pomáhal dalším emigrantům a přednášel o holokaustu. Po pádu komunismu uspořádal v Torontu sbírku na nové tiskařské stroje pro Lidové noviny a vybral kolem sto tisíc dolarů. Domů jezdil pravidelně. Dům Bradyových na náměstí v Novém Městě se podle Lary dodnes nazývá „u Bradyů“. V roce 2000 mu přišla zpráva z Japonska.
Kufřík s nápisem Waisenkind
Fumiko Išioka vedla v Tokiu malé centrum pro výuku o holokaustu. Z muzea v Osvětimi si zapůjčila dětské předměty a mezi nimi kufřík s bílým nápisem: Hana Brady, 16. května 1931 a německé slovo Waisenkind, sirotek. Chtěla, aby japonské děti pochopily, že za každým číslem byl konkrétní člověk. Začala pátrat a po zhruba ročním hledání našla v Kanadě Hanina bratra. „Podařilo se jí neuvěřitelně mě najít, to byl zázrak,“ vzpomínal Brady.
Z příběhu vznikl rozhlasový dokument kanadské CBC a v roce 2002 kniha Karen Levineové Hanin kufřík, která vyšla ve více než dvaceti jazycích. V roce 2004 si Jiřího dcera Lara všimla, že kufřík vypadá jinak než na starých fotkách. Ukázalo se, že je to replika, originál shořel v roce 1984 na výstavě v Birminghamu. Na síle příběhu to podle rodiny nic nezměnilo.
Poslanci navrhli Bradyho na státní vyznamenání už v letech 2013 a 2014, pokaždé bez úspěchu. V roce 2016 návrh dopisem podpořil i ministr Herman, aniž zmínil, že jsou příbuzní. Podle Hermana mu pak prezident Zeman na recepci na slovenském velvyslanectví řekl, že pokud se sejde s dalajlamou, nechá Bradyho ze seznamu vyškrtnout. Svědci, které Herman jmenoval, jeho verzi nepotvrdili, ale ani nevyvrátili. Herman se s dalajlamou 18. října sešel. O dva dny později mu přišla z Hradu SMS, že návrh na vyznamenání „byl pro letošní rok odložen“.
Pak se strhla bouře. Kněz Tomáš Halík mluvil o hanebném vydírání a vyzval k bojkotu hradní slavnosti, řada politiků a osobností na ni nepřišla. Rektor Masarykovy univerzity vyvěsil tibetskou vlajku, na pražském Staroměstském náměstí se sešli lidé s heslem „Jirko, děkujeme. Nemlčíme.“ Prezident naopak tvrdil, že vyznamenání patří lidem, kteří pracovali pro Českou republiku, a exprezident Václav Klaus se ptal, jestli byli všichni dosavadní prezidenti zaslepení, když tohoto člověka neobjevili.
Samotný Brady pak prohlásil, že vyznamenání z rukou prezidenta by už nepřijal. Dostal ale klíč od Prahy, cenu Paměti národa a řadu dalších ocenění. „Najednou mu celá Česká republika otevřela srdce a táta dostal toho roku každé významné ocenění,“ říká Lara.
Jiří Brady zemřel 11. ledna 2019 v Torontu na selhání srdce, bylo mu devadesát. Z rodiny, která kdysi vedla obchod na náměstí v Novém Městě na Moravě, přežil jediný. A celý zbytek života žil tak, jak si to vymyslel v sedmnácti, když se vrátil do prázdného domu. Kolik lidí by po tom všem dokázalo říct, že nejlepší pomsta i pocta je mít dobrý život?
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/brady-jiri-1928
https://english.radio.cz/czechia-toronto-and-japan-brady-family-leaves-a-legacy-8811257
https://english.radio.cz/george-brady-a-story-tragedy-and-survival-8113930
https://hanassuitcase.ca/the-war-years
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Brady
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kauza_Brady
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Bradyov%C3%A1
https://en.wikipedia.org/wiki/George_Brady_(Holocaust_survivor)
https://en.wikipedia.org/wiki/Hana_Brady
