Článek
Švédsko, léto 1958. Svět poprvé vidí sedmnáctiletého černého kluka jménem Pelé, který s Brazílií vyhraje první titul mistrů světa a stane se nejslavnějším fotbalistou všech dob. Na stejném turnaji hraje i Československo, které ve skupině rozstřílí Argentinu 6:1, a hraje tam i Sovětský svaz. 17. června nastoupí Sověti právě proti Brazílii a prohrají 0:2. Odborníci dodnes tvrdí, že ozdobou toho zápasu měl být souboj dvou vycházejících hvězd, sedmnáctiletého Pelého a o tři roky staršího ruského útočníka, kterému se doma přezdívalo ruský Pelé.
Jenže ten kluk s vlasy načesanými do „koku“, jaký nosili pásci, seděl toho dne v moskevské věznici Butyrka a vyšetřovatelé se u něj střídali u dalšího výslechu. Jmenoval se Eduard Strelcov a místo na mistrovství světa ho čekal tábor na severu Ruska, sekyra a pila. Co se stalo jedné květnové noci na chatě u Moskvy, se pořádně neví dodnes. Jisté je jen to, že si na jeho trest posvítil sám Nikita Chruščov.
Kluk v prošívané bundě s dřevěným kufříkem
Narodil se 21. července 1937 v Perovu, dnes čtvrti Moskvy. Táta byl truhlář v místní továrně na nástroje, a když začala válka, odešel na frontu. V roce 1942 přijel domů na dovolenou, a pak už se nevrátil, protože si na frontě našel jinou ženu a po válce s novou rodinou zakotvil v Kyjevě. Syna viděl naposledy na dědově pohřbu, když bylo Eduardovi sedmnáct. Maminka Sofja Frolovna prodělala infarkt, trpěla astmatem a jako invalidka dřela v továrně, aby měli aspoň co jíst. Chudoba to byla opravdová, a tak kluk po sedmi třídách nastoupil jako zámečník do stejné fabriky.
Ve třinácti už hrál za závodní tým a v šestnácti si ho všiml trenér Torpeda Moskva, klubu obří automobilky ZIL (pro představu něco jako u nás „tovární“ tým Škodovky). Do nového týmu prý přišel v prošívané vatované bundě a s dřevěným kufříkem v ruce. Za dva roky už byl v reprezentaci a 26. června 1955 ve Stockholmu dal v sedmnácti letech v prvním poločase hattrick, Švédové prohráli 6:0. Na olympiádě v Melbourne v roce 1956 pak v semifinále s Bulharskem, kdy Sověti kvůli zraněním hráli prakticky v devíti (střídat se tehdy nesmělo), v prodloužení vyrovnal a připravil vítězný gól.
Do finále ho trenér nepostavil, a protože medaile tehdy dostávalo jen jedenáct hráčů z finále, zůstal bez zlata. Útočník Nikita Simonjan, který hrál místo něj, se s tím nemohl smířit: „Dostal jsem zlatou medaili, ale žádnou radost, svědomí mě trápilo. Šel jsem za Strelcovem: Ediku, ta medaile není moje, je tvoje. Rázně odmítl: Za koho mě máš?“ Simonjan to zkusil ještě jednou na lodi cestou domů a Edik se málem urazil. Zlatou medaili nakonec dostal, jenže až v roce 2006, šestnáct let po své smrti.
„Svou Alku za nikoho nevyměním!“
Doma ho zahrnuli poctami. Stal se nejmladším zasloužilým mistrem sportu v zemi, dostal byt a auto Pobeda, a 9. ledna 1957 seděl na velké recepci v Kremlu, kde se stoly prohýbaly pod jídlem i pod alkoholem. Tam za ním prý přišla Jekatěrina Furcevová, šéfka moskevských komunistů a pozdější ministryně kultury, jedna z nejmocnějších žen Sovětského svazu. Měla šestnáctiletou dceru Světlanu, která nad postelí měla vystřiženou Strelcovovu fotku z časopisu, a dala mu docela jasně najevo, že by z nich mohl být pěkný pár. Rozjařený Edik před kamarády odsekl: „Ne, svou Alku za nikoho nevyměním.“ Podle jiné verze řekl o Světlaně něco mnohem hrubšího.
Alku, tedy Allu Děmenkovou, si vzal o pár týdnů později, uprostřed zimní přípravy, za což dostal od fotbalového svazu důtku, protože podle úředníků svědčila ženitba před tak důležitými zápasy o slabé výchovné práci v Torpedu. Manželství to bylo bouřlivé. Alla vzpomínala, jak se Edik vracel domů až ráno, a když jednou přišel zase veselý a opilý, vrazila mu před tchyní facku. Sofja Frolovna se prý ani nepohnula, synovi klidně ustlala na chodbě a od té doby mu tam stlala pořád. Na jaře 1958 se jim narodila dcera Mila.
Edik totiž vůbec neuměl pít, a každý jeho flám skončil malérem. V zápase s minským Spartakem udeřil soupeře, v zimě 1958 ho nepustili do metra a on milicionáře přetáhl přes obličej průkazem zasloužilého mistra sportu. Komsomolská pravda o něm otiskla fejeton nazvaný Hvězdná nemoc: „Strelcovovi je dvacet a už patří mezi nenapravitelné. Edik kouří, pije, dělá výtržnosti. Milý chlapec zpychl.“ Mezi fanoušky se zase vyprávěl vtip, že kdyby Pelé vypil tolik kávy, kolik Strelcov vodky, dávno by umřel. A přitom o něj stály zahraniční kluby a v Moskvě si všichni pamatovali, jak Maďar Puskás v roce 1956 zůstal na Západě.
Na hřišti mu ale nikdo nesahal ani po kotníky. Když v listopadu 1957 zaspal vlak na rozhodující zápas s Polskem o postup na mistrovství světa, nechal ministr železnic soupravu zastavit v Možajsku, aby ji Strelcov stihl autem dohnat. V zápase ho se zraněnou nohou odnesli ze hřiště na rukou a on doktory prosil, ať s tím něco udělají, že se musí vrátit a dát gól. Vrátil se a dal. „Nikdy jsem neviděl, aby Strelcov hrál se dvěma zdravýma nohama tak, jako dnes s jednou!“ žasl trenér Gavriil Kačalin.
Plážový fotbal u přehrady
Neděle 25. května 1958 byla pro reprezentanty posledním volným dnem před odletem do Švédska. Ráno si Edik s kamarády ze Spartaku, Borisem Tatušinem a Michailem Ogoňkovem, zkoušel u krejčího slavnostní obleky na mistrovství, a protože bylo vedro a jeho Pobeda stála v opravě, nechal se přemluvit na výlet. Tatušinův kamarád z dětství, vojenský letec Eduard Karachanov, měl chatu v osadě Pravda u Tiškovské přehrady, a cestou přes Puškino nabrali další dvě dívky. Jedna z nich, dvacetiletá Marina, zrovna sázela brambory a stihla si jen opláchnout ruce a nohy pod pumpou.
U vody pak všichni pili, opalovali se a koupali, a nakonec si zahráli i fotbal. Spartakovci Ogoňkov s Tatušinem proti „Torpedu“, za které nastoupily dívky a Strelcov v bráně, a Spartak vyhrál 1:0. Spisovatel Alexandr Nilin později smutně poznamenal, že tihle tři netušili, že spolu hrají rozlučkový zápas. Vyšetřovatelům se nikdy nepodařilo zjistit, kolik toho muži vypili, ale prý to bylo přes litr na každého. Marina do protokolu pečlivě vyjmenovala čtvrtky sklenic koňaku, vodky, šampaňského i Starky a přiznala, že ještě u jídla pochybovala, jestli jsou to opravdu ti slavní fotbalisté, nebo se za ně jen vydávají.
Večer se parta přesunula na chatu, kde byli Karachanovovi rodiče. Dívky se chtěly vrátit domů, ale nakonec zůstaly. Co se stalo v noci, popisuje každý jinak. Marina vypověděla, že ji Strelcov odvlekl do pokoje a znásilnil, ona se bránila a kousla ho do prstu. Svědkyně Ira tvrdila, že žádný křik neslyšela a žádný odpor neviděla, a další svědci vypověděli, že Marina celý večer nosila Edikovo sako, jedla z jeho vidličky a v autě mu seděla na klíně, což samozřejmě ještě nic nedokazuje. Ve stejném pokoji spal na zemi i hostitel Karachanov, a když pak vyšetřovatelé porovnali krev obou mužů, vyšlo jim, že mají naprosto stejnou skupinu. Dál to nikdo nezkoumal.
„Zavřít toho lumpa, a na dlouho!“
Ráno Marina odešla v pět hodin pěšky a Edik se vrátil do soustředění v Tarasovce s napudrovanými škrábanci na tváři a poraněným prstem. Na otázky mávl rukou, že byl u babičky a hrál si s kočkou. Ještě ten den před obědem se s brankářem Lvem Jašinem chystali na ryby, Jašin se těšil na štiky a candáty z nedaleké řeky, jenže do areálu vjel milicejní vůz a tři olympijské vítěze odvezli. Na stole prokurátora ležela dvě udání. Marinino začínalo slovy: „25. května 1958 jsem byla na chatě v osadě Pravda, naproti škole, znásilněna Strelcovem Eduardem.“ Druhé podala její kamarádka Tamara na Ogoňkova.
Tamara hned druhý den napsala, že ve skutečnosti žádné znásilnění nebylo a udání podala bez rozmyslu, a Ogoňkova s Tatušinem pustili. Do Puškina mezitím jela Edikova maminka s marmeládou, salámem a jablky, a slibovala, že se syn rozvede a Marinu si vezme. Obě matky prý plakaly. 30. května napsala i Marina: „Prosím o zastavení trestního stíhání Strelcova Eduarda Anatoljeviče, protože mu odpouštím.“ Jenže znásilnění se podle sovětského práva smírem uzavřít nedalo, a navíc se o celé věci dozvěděl Kreml. Chruščov prý generálnímu prokurátorovi vzkázal, ať toho lumpa zavřou, a na dlouho. Kdo mu to donesl, se neví, ale v Moskvě se prý šeptalo o Furcevové.
Edik pak podepsal přiznání. Vyšetřovatel mu podle velitele jeho pozdější eskorty slíbil, že když podepíše, pojede do Švédska: „Podepiš přiznání a hned budeš venku, kdo by držel Strelcova ve vězení, za tři dny začíná mistrovství světa. Přimlouvají se za tebe takoví lidé, že se bojím vyslovit jejich jména.“ Soud se konal 24. července 1958 za zavřenými dveřmi. Prokurátor chtěl patnáct let, obhájce pět, a když obhájce sháněl kladné posudky, dostal z automobilky jen potvrzení o výši platu. Dobře se o Edikovi vyjádřili jedině sousedé z domu. Rozsudek zněl dvanáct let a doživotní zákaz hrát fotbal. Že má doma invalidní matku a dvouměsíční dceru, soud nezajímalo. Alla podala žádost o rozvod.
Sověti mezitím ve Švédsku vypadli ve čtvrtfinále s domácími Švédy 0:2, tedy s týmem, kterému Strelcov před třemi lety dal tři góly za poločas. Českému čtenáři to musí připomenout jiný příběh, i když tenkrát šlo čistě o politiku. Jen osm let předtím zavřel komunistický režim u nás mistry světa v hokeji a brankář Bohumil Modrý dostal patnáct let a těžil uran v Jáchymově.
„Postavit ho na kuranty“
V Moskvě se pak dlouho vyprávělo, že Strelcov má v lágru kaviár, vodku a trénuje si, jak chce. Pravda byla úplně jiná. Už v Butyrce měl štěstí, že ho v cele poznal vlivný zloděj Kolja Zagorskij, náruživý fanoušek, a rozeslal po věznicích vzkazy, že Strelcov je „správnej kluk“. S jeho paragrafem by jinak v cele dlouho nevydržel. Ve Vjatlagu, táboře v lesích na severu, kácel stromy, a když se tam porval s nebezpečným mladistvým zlodějíčkem přezdívaným Řepík, zbytek tábora se k tomu postavil po svém. Donašeč tu noc hlásil: „Odpírači se scházejí v kotelně na poradu. Chtějí Strelcova postavit na kuranty.“ V lágrovém slangu to znamenalo zabít.

věznice Butyrka
Ve tři ráno ho vzbudili, že se s ním chce někdo bavit, hodili na něj deku a zmlátili ho. Nezabili ho, možná proto, že se báli jeho přátel v Moskvě, ale čtyři měsíce ležel ve vězeňské nemocnici, za jejímž plotem se táhl hřbitov bez jmen. Pak ho přesouvali z tábora do tábora, pracoval ve zbrojovce, v křemenném dole, a nakonec jako knihovník v kolonii u Tuly. Za mřížemi pořád trochu hrál, protože velitel jednoho lágru byl fanda a uspořádal táborovou ligu.
Mamince psal dopisy, které po letech zachránil spisovatel Nilin, a čte se to dodnes těžko. „Mami, kup mi holínky a podbij je podkovami, ať se nesešlapou. Najdi nějaký obnošený svetr,“ prosil v prvním roce. Když jí chtěli vzít pokoj, uklidňoval ji, ať ho klidně dá, že až bude venku, všechno ztracené zase vydělají. „Mami, ty jsi nic nepřehlédla, vinen jsem já sám. Tisíckrát jsi mi říkala, že ti kamarádi, vodka a ty holky nedopadnou dobře,“ psal jindy. Radil jí, ať pošle sto rublů schované v krabici s cukrem, a nakonec ještě jedna drobná prosba: „Jestli můžeš, kup mi míč a pošli ho.“
V roce 1961 vyšel nový trestní zákoník a podle něj by mu stačily tři roky, které už měl dávno za sebou. Vězeň číslo 1311 ale z kolonie u Tuly odešel až 4. února 1963, podmínečně. Přijel pro něj spoluhráč Viktor Šustikov, vedoucí mužstva a maminka, a to černou Volgou, kterou jim půjčil stranický tajemník automobilky. Maminka zůstala v autě, byla moc rozrušená, a na svobodu si muži připili koňakem. „Jen jsme vyjeli, Edik prosí: Zastavte! Svlékl černou telogrejku a hodil ji do rokle. Dodnes mám před očima, jak ta vězeňská bunda letí dolů,“ vzpomínal Šustikov.
Edik nastoupil do ZILu, začal dálkově studovat a v září se oženil s Raisou, prodavačkou z obchodu, kam chodili nakupovat straníci. O rok později se jim narodil syn Igor. Hrát mohl jen za tým automobilky, a když mu v roce 1964 v Gorkém zakázali nastoupit, fanoušci vyhrožovali, že zapálí stadion. Ve druhém poločase ho na hřiště pustili a celý stadion mu tleskal. Brankář Anzor Kavazašvili ho tehdy viděl poprvé a nevěřil vlastním očím: „Na hřiště vyšel holohlavý tlustý chlapík, hlavu svěšenou, ramena shrbená, kolem se točili hráči a nedokázali mu vzít míč, a on patou rozdával gólové přihrávky.“
„Všechno bylo jinak, Péťo!“
O návrat do velkého fotbalu se nakonec zasloužil stranický tajemník ZILu Arkadij Volskij. Na konci roku 1964, krátce poté, co padl Chruščov, šel za novým šéfem země Leonidem Brežněvem s hlášením o automobilce a pro jistotu vzal s sebou dvě vyznamenané ženy z fabriky, aby mu přikyvovaly. Až na úplném konci se zmínil o Strelcovovi. „Jedno nechápu. Když vyjde z vězení zámečník, může dělat zámečníka, a když vyjde fotbalista, tak hrát fotbal nesmí? Je to spravedlivé?“ zeptal se prý a věc byla vyřízena ještě ten den.
V roce 1965 dovedl Strelcov Torpedo k titulu mistra SSSR, v letech 1967 a 1968 byl vyhlášen nejlepším fotbalistou země a vrátil se i do reprezentace. Už nebyl tak rychlý jako dřív, ale vymýšlel hru jako nikdo jiný a jeho přihrávka patou se v Rusku dodnes nazývá „po strelcovsku“. Na stadiony v Brjansku nebo Tule bylo vždy plno, a Kavazašvili vzpomínal, co se tam ozývalo z tribun: „Ediku, seděl jsem s tebou v kolonii! Ediku, byli jsme spolu na nucených pracích!“ Občas měl prý pocit, že na tribunách sedí samí bývalí trestanci.
Úplně svobodný ale nebyl nikdy. Když Torpedo poprvé po jeho návratu vyjelo do ciziny, do Austrálie, musel Kavazašvili jako svazácký funkcionář týmu spát s Edikem na pokoji a hlídat ho, a s mužstvem jel i tajný z KGB. Stejně se jim v noci ztratil a pak se vrátil s jedním spoluhráčem a dvěma dívkami, se kterými si v baru naproti hotelu dali pivo. Kavazašvili za to dostal stranickou důtku. Kariéru ukončila v roce 1970 přetržená Achillova šlacha. Za Torpedo dal 99 gólů a za reprezentaci 25 gólů ve 38 zápasech.
Pak trénoval v Torpedu malé kluky, protože na dospělé byl podle svých slov příliš měkký a nedokázal by nikoho vyhodit z týmu. Hodně pil, a když pil, byl zamlklý a nesnášel otázky na lágr. Novináři Pjotru Spektorovi, který ho po jednom rozhovoru doprovázel domů, ale sám od sebe řekl na rozloučenou u metra Kurskaja: „Všechno bylo jinak, Péťo, všechno bylo jinak!“ Až do smrti tvrdil rodině, že je nevinný a že ve vězení měl sedět někdo jiný.
V posledních letech ho léčili na zápal plic, jenže to byla rakovina. V březnu 1990 se ještě zvedl a stál v čestné stráži na pohřbu Lva Jašina. Pak řekl, že brzy bude na řadě on. 21. července 1990, v den jeho 53. narozenin, oznámil hlasatel na stadionu Dynamo, že Strelcov slaví narozeniny, a celý stadion vstal. Edik zemřel téže noci na onkologii, kde odmítal injekce proti bolesti a kde u něj pořád seděla žena Raisa. První žena Alla na pohřbu řekla, že tu rakovinu si přinesl z lágru.
Stadion Torpeda nese od roku 1996 jeho jméno a před vchodem stojí jeho socha. V roce 2001 vznikl výbor za jeho rehabilitaci, v jehož čele stál šachista Anatolij Karpov, ale rozsudek z roku 1958 platí dodnes. A v roce 1997 prý na jeho hrob na Vagaňkovském hřbitově položila květiny žena, kvůli které šel do vězení, Marina. Jeho dlouholetý spoluhráč Valentin Ivanov to kdysi shrnul jednou větou: „Na hřišti byl z nás nejsilnější a v životě nejslabší.“ A kdo by tehdy ve Švédsku vyhrál, Pelé, nebo Strelcov? To už se nikdo nedozví.
Zdroje:
https://www.mk.ru/sport/2017/07/19/chernobelaya-sudba-eduarda-strelcova.html
https://pravo.ru/process/view/27760/
https://moskvichmag.ru/?p=430123
https://ru.wikipedia.org/wiki/Стрельцов,_Эдуард_Анатольевич
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Modrý






