Článek
V roce 1934 se v pískovcovém lomu na úbočí Křížového vrchu nad Moravskou Třebovou pracovalo stejně jako každý jiný den. Dělníci lámali kámen a odváželi hlínu, když jeden z nich narazil na prostor vytesaný přímo do skály, který zjevně nevytvořila příroda. Byl to hrob, a ne ledajaký. Uvnitř ležela kostra mladé ženy, kolem ní se dochovaly zbytky černého hedvábí a celá byla uložená v silné vrstvě něčeho, co kdysi bývalo květinami. Neměla rakev, kříž ani jméno, jen kosti, látku a sto let staré zbytky okvětních lístků.
Pro Moravskou Třebovou to byla senzace. Místo, kde lom stál, totiž kdysi bývalo zahradou, a s tou zahradou se pojil příběh, který si ve městě vyprávěly celé generace a který většina lidí brala jako krásnou a trochu strašidelnou pohádku. Jenže teď to vypadalo, že pohádka nelhala! Vyšetřování tehdy označilo za „velmi pravděpodobné, že jde o ostatky Anny Gromesové, rozené Gläserové“.
Proč si tím byli vyšetřovatelé tak jistí? O deset let dřív, v roce 1924, totiž na hřbitově pod Křížovým vrchem otevřeli rodinnou hrobku Gromesových, a Annina rakev v ní byla prázdná. Zbyly z ní jen kusy ztrouchnivělého dřeva. Žena, která zemřela v lednu 1825, tedy v hrobce, kam ji tehdy pohřbili, ležela nejspíš nanejvýš pár hodin.
Dcera revírníka z hájovny
Anna Gläserová se narodila 21. května 1801 v hájovně Karlín u Svojanova, kde její otec Ignác pracoval jako revírník. Moravská Třebová tehdy byla převážně německé město Mährisch Trübau na pomezí Čech a Moravy a život tu plynul pomalu a podle pravidel. Psala se doba, které dnes říkáme biedermeier: měšťané pořádali plesy, dívky vyšívaly u okna a o sňatcích rozhodovali rodiče. Do vydání Máchova Máje zbývalo ještě třicet pět let, ale romantika plná hrobů, nešťastných lásek a měsíčních nocí už visela ve vzduchu.
Annino dětství ale romantické nebylo. Když jí bylo deset let, zemřela jí maminka na to, čemu se tehdy říkalo „chrlení krve“. Dnes bychom řekli, že na tuberkulózu, nemoc, která v 19. století zabíjela mladé lidi po tisících a proti které neexistoval lék. Otec se znovu oženil a nová paní v domě neviděla nevlastní dceru ráda. Podle místních vyprávění by ji nejraději měla co nejdřív z domu. To se mělo brzy stát, jenže úplně jinak, než si Anna přála.
V roce 1818 se sedmnáctiletá Anna seznámila s Josefem Herknerem, synem moravskotřebovského starosty, a zamilovali se do sebe. Měli ale smůlu, protože jejich rodiny o sobě nechtěly ani slyšet a Annini rodiče už pro ni měli vybraného jiného ženicha. Ti dva se proto scházeli tajně, a když se vidět nemohli, psali si. Dopisy si posílali celé čtyři roky, od roku 1819 do roku 1823, a Josef v nich Anně říkal „Netty“ a prokládal je básněmi, které pro ni sám skládal. Po letech je jeho praneteř poslala moravskotřebovskému muzejníkovi Aloisi Czernému do muzea, které ve městě vzniklo v roce 1872, a jen díky tomu se o téhle lásce vůbec ví. Kdo by si pomyslel, že se z milostných psaníček jednou stane muzejní exponát?
Na začátku roku 1823 ale Josef pod tlakem rodičů vztah ukončil. Anna měla ještě jednu šanci, protože její bratr jí nabídl, že jí pomůže utéct, aby mohla být s Josefem. Neodvážila se a podle místních badatelů si to později vyčítala, protože prý nebyla dost silná, aby od rodiny odešla. Bylo jí dvaadvacet let a o jejím životě rozhodovali jiní, jak to tehdy bylo u dívek běžné.
Zahrada s výhledem na její dům
To, co Josef udělal potom, by se dnes asi označilo za posedlost, ale v době romantiky to vypadalo spíš jako velké gesto. Na úbočí Křížového vrchu nad městem založil zahradu a místo nevybral náhodou: ze zahrady bylo vidět na dům, ve kterém měla Anna po svatbě bydlet. Mohl ji tak mít aspoň na očích, když už ji nesměl mít (a kdo ví, jestli se Anna z okna nedívala zpátky).
10. února 1824 se Anna vdala, podle místních badatelů „z donucení“. Ženichem byl Franz Gromes (Anna ho podle všeho nemilovala), rychtář, tedy cosi jako starosta, ze sousední vesnice Linhartice. Byl o necelý rok mladší než ona a měl před sebou dlouhý život. Anna ho takový mít neměla, protože nejspíš už tehdy v sobě nesla stejnou nemoc, která jí kdysi vzala maminku.
Manželství trvalo necelý rok. 23. ledna 1825 Anna zemřela, stejně jako její matka na „chrlení krve“, a bylo jí teprve třiadvacet let. Lékař by dnes nejspíš napsal tuberkulózu, ale ve městě se vyprávělo něco jiného: že zemřela „snad žalem“, jak to později zapsala i badatelka Ivana Havlíčková ve své práci o Křížovém vrchu. Co je pravda? Možná obojí, protože nemocné tělo plné smutku bojuje mnohem hůř.
O dva dny později, 25. ledna, ji pohřbili do rodinné hrobky Gromesových na hřbitově pod Křížovým vrchem. Ten se tam přestěhoval z města už kolem roku 1500 a vedou k němu takzvané schody mrtvých s renesančním portálem z roku 1575, po kterých se podle tradice nosily rakve nahoru do kopce. Nad hřbitovem stojí barokní sousoší Kalvárie od místního sochaře Jiřího Pacáka, žáka slavného Matyáše Brauna. Kopec byl odjakživa místem poutním a náboženským, ale podle Havlíčkové také „místem opředeným podivuhodnými příběhy a mystikou“. Ten Annin je z nich nejslavnější. Tady mohl příběh skončit, smutně, ale tak, jak takové příběhy tehdy obvykle končily.
Jenže neskončil! Podle místní pověsti se Josef Herkner ještě tu noc vrátil na hřbitov, otevřel hrobku a Annino tělo z ní vynesl. Postranní brankou ho odnesl do své zahrady na úbočí kopce a tam ho uložil do hrobu vytesaného ve skále, bez rakve, do silné vrstvy řezaných květin, hlavně růží, zabalené do černého hedvábí. Některé zdroje uvádějí, že se to stalo až „nedlouho po pohřbu“, jiné, že hned první noc. Porušit hrob přitom nebyla žádná maličkost, šlo o hřích i zločin. Ve městě se o tom brzy začalo šeptat, ale otevřít kvůli drbům hrobku vážené rodiny by si tehdy nikdo nedovolil.
Kopec v plamenech pochodní
O půl roku později se stalo něco, co Moravská Třebová nikdy předtím neviděla. Večer 25. července 1825, v předvečer svátku svaté Anny, se cesta z města až k Herknerově zahradě rozzářila pochodněmi. V zahradě hořely ohně a jejich světlo dopadalo na místo, které vypadalo jako hrob. Z pochodní byly sestavené dva německé nápisy: „Dir Dort“, tedy „Tobě tam“, a „Es heisse Annenruhe“, volně přeloženo „Ať se tohle místo jmenuje Annin odpočinek“. K tomu tiše hrála hudba. Lidé z města se prý chodili dívat a asi sami nevěděli, jestli mají obdivovat, nebo se křižovat.
Podle místních badatelů tuhle slavnost zaznamenala kronika gymnázia, ale stoprocentně doložená není. Něco ale po ní zůstalo dodnes: údolíčku pod svahem Křížového vrchu mezi Třebovou a Linharticemi se pořád říká Anenské. Josef Herkner tím vlastně celému městu oznámil, kde Anna leží.
Život šel dál a Josef se v roce 1831 oženil, děti ale neměl. 27. června 1838, třináct let po Annině smrti, se ve svém domě zastřelil a matriky jeho sebevraždu zaznamenaly. Úřady tehdy uznaly, že jednal v nepříčetnosti, a díky tomu ho mohli pohřbít v posvěcené půdě hřbitova, což se sebevrahům běžně nedovolovalo. Leží jen asi dvacet metrů od hrobky, ve které měla odpočívat Anna (jenže ta v ní tehdy neležela). Jeho vdova pak nechala zahradu na kopci zpustnout.

Nejdéle ze všech žil muž, který Annu dostal za ženu. Franz Gromes zemřel až 13. ledna 1880, pětapadesát let po ní. Podle místních vyprávění prý dokonce v roce 1868 seděl v hledišti, když měla premiéru divadelní hra o osudu jeho první ženy a jejího milence. Jak se asi cítil, když se díval na herce, kteří hráli jeho vlastní život, a jak se na něj dívali sousedé v hledišti? To se už nedozvíme, ale pohodlné to být nemohlo!
Hra, na kterou se díval vdovec
Příběh mezitím dávno žil vlastním životem a v polovině 19. století ho literárně zpracoval Jan Nepomuk Vogel, v roce 1863 ho poprvé zdramatizoval moravskotřebovský herec Krummlovský a o pět let později, právě v roce, kdy se na hru prý přišel podívat Franz Gromes, měla premiéru další verze od Eduarda Jansy. Později vznikla hra Josefa Willhardta s názvem Annenruhe oder Das Geheimnis des Kreuzberges (Annin odpočinek aneb Tajemství Křížového vrchu) a o Anně psali i spisovatelé Jan Havelka a Rudolf Eichthal. Pro většinu lidí to ale pořád byla jen legenda, jakých má každé staré město několik.
Herknerova zahrada se mezitím změnila k nepoznání. Z místa, kde kdysi kvetly růže a hořely pochodně, se stal pískovcový lom a dělníci tam léta lámali kámen a netušili, co leží jen pár metrů od nich. Až do roku 1934.
Když v roce 1924 našli v hrobce prázdnou rakev, začalo se o Anně znovu mluvit, a v lednu 1925, ke stému výročí její smrti, se ve městě dokonce konala divadelní představení. Pak přišel nález v lomu, a kostra v černém hedvábí pod vrstvou květin přesně odpovídala tomu, co pověst sto let tvrdila. Někteří navrhovali nechat Annu odpočívat v jeskynním hrobě na kopci, kam ji kdysi uložil Josef. O jejím osudu ale nakonec rozhodla nevlastní vnučka z rodiny Gromesových, a ta chtěla, aby se Anna vrátila do rodinné hrobky. Josef tedy prohrál podruhé, sto devět let po prvním pohřbu! Rodina, která mu Annu jednou vzala, si ji vzala zpátky i po smrti.
29. června 1934 Annu pohřbili znovu, na stejné místo jako v roce 1825. Na hrob přibyla mramorová deska s německým nápisem, který v překladu zní: „Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Gläserová, pohřbená zde 25. 1. 1825 a znovu pohřbena 29. 6. 1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí ať je mír.“ Řečeno dnešní řečí: milujte se, jak chcete, ale mrtvé nechte na hřbitově.
Na místě bývalé zahrady stála před druhou světovou válkou socha plačící dívky, které místní říkali „Plačící Anna“ nebo jednoduše „Pláče“. Kdo ji vytesal a kdy, dnes nikdo neví. Po válce se z Moravské Třebové stalo úplně jiné město, protože většinu německých obyvatel, kteří příběh znali odmalička, po roce 1945 odsunuli, a sochu podle deníku Právo zničili vandalové. Legenda ale přežila i výměnu obyvatel. V roce 1972 vyšla česky pod názvem Myslivec a jeho dítě aneb Moravskotřebovská pověst o veliké lásce obchodníka Horáka k myslivcovic Aničce, tedy s počeštěnými postavami, a později o ní složil píseň Petr Linhart.
V roce 2018 vyhlásilo město sbírku na obnovu sochy a úpravu okolí. Restaurátor Ladislav Kryl odhadl náklady na 363 tisíc korun a radnice slíbila, že co lidé nevyberou, doplatí. Pokladničky na příspěvky stály na sedmi místech ve městě a sbírka měla trvat do konce roku 2019. Do roku 2020 se podle místních zdrojů vybralo přes 95 tisíc korun, takže na Plačící Annu si Moravská Třebová sáhla doopravdy hluboko do kapsy! Annin hrob najdete na hřbitově pod Křížovým vrchem mezi hřbitovním kostelem a lapidáriem. Zdobí ho socha truchlící ženy, kterou sem přenesli ze zrušeného hrobu, takže i ona má za sebou jedno stěhování, stejně jako Anna. Od roku 2001 se u něj lidé scházejí v předvečer svátku svatého Valentýna. Byla to největší láska, jakou Moravská Třebová zažila, nebo smutný příběh muže, který nedokázal přestat? Odpověď si musí najít každý sám, třeba při procházce po schodech mrtvých na Křížový vrch.
Zdroje:
https://www.geocaching.com/geocache/GC4M25Q
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/v-moravske-trebove-lide-prispivaji-na-sochu-placici-divky-40259375
https://dk.upce.cz/server/api/core/bitstreams/8048da97-2ad6-420b-93ea-fc215200a884/content
https://blog.foreigners.cz/tip-trip-moravska-trebova/
https://www.turistika.cz/mista/hrob-anny-gromesove-aneb-pribeh-hororove-romantiky-velke-lasky-i-obycejneho-silenstvi-moravska-trebova/detail
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/krizovy-vrch-s-hrbitovnim-kostelem-povyseni-sv-kr





