Článek
V květnu 1948 se po polských silnicích hnal peloton prvního ročníku cyklistického závodu Varšava–Praha, ze kterého se později stal slavný Závod míru. Ve sjezdu do Jelení Hory, tedy kousek za českými hranicemi, se ze všech sil řítil vpřed čtyřiadvacetiletý Jan Veselý. Mistr republiky, na kterého se upínaly oči celého Československa, byl po první etapě ve žlutém trikotu, jenže ve druhé měl strašnou smůlu.
Nejdřív prorazil přední galusku a po srážce se soupeřem i zadní. Týmový kolega mu nezištně podal svůj stroj, jenže to pravidla zakazovala. K desetiminutové ztrátě tak dostal navíc pětiminutovou penalizaci a z prvního místa spadl na pětadvacáté. A teď letěl z kopce, aby aspoň něco dohnal.
Pak se to stalo. V rychlosti kolem šedesáti kilometrů v hodině mu pod kolo vběhl pes! Veselý se poroučel k zemi a celý potlučený se zvedal ze silnice. Kolo bylo zdemolované, brzdy urvané a převodník zkroucený, a přesto na něm etapu dojel. Druhý den se proti vůli lékařů postavil na start se sešitým kolenem a s kotníkem tak oteklým, že se mu sotva vešel do tretry. A do cíle v Liberci projel jako první! Na vedoucího Jugoslávce stáhl šest minut.
V poslední etapě do Prahy už ztrácel čtvrt hodiny, ale cítil šanci a nasadil k velkému sólu. Před Kladnem mu praskl řetěz. Jeden z diváků mu sice na silnici dal spojku, jenže ta byla příliš velká a po pár metrech mu zničila přehazovačku. Zoufalý Veselý pak stál u silnice skoro deset minut, než se dočkal nového kola. A víte co? I tak etapu na pražské Letné vyhrál. V celkovém pořadí byl pátý, ale Československo mělo svého hrdinu. A zklamání si vynahradil hned vzápětí ve Varšavě, kde organizátoři pro reklamu nového závodu uspořádali společné měření sil obou pelotonů, které jely každý jedním směrem. Na trati dlouhé 98 kilometrů Veselý suverénně kraloval.
O devět let později stačilo, aby Jan Veselý jednou sesedl z kola, a z hrdiny byl rázem nepřítel. „To si pamatuju jako dneska. Jak mně najednou přestali říkat Honzíčku a začali Soudruhu, soudruhu…“ vzpomínal po bezmála třiceti letech.
Třicet kilo rohlíků na zádech
Jan Veselý se narodil 16. června 1923 v malé jihočeské vesnici Plástovice. Tatínek pracoval u místního sedláka nebo jako dělník v lomu, peněz moc nebylo a kolo pro malého Honzu znamenalo svátek. Jednou za týden směl jet na tátově kole pro maso. Pořádně se na kolo dostal až jako čtrnáctiletý pekařský učeň v Suchém Vrbném na kraji Českých Budějovic. Každé ráno rozvážel pečivo do obchodů a na zádech přitom nesl nůši s třiceti kily rohlíků a chleba. Lepší trénink si člověk nemohl přát!
Konec učení prožil v Praze, kde se taky poprvé postavil na start závodu. V roce 1939 ho mistr přihlásil do závodu v Modřanech, kterého se zúčastnilo na tři stovky pekařských učňů. Honza Veselý ho vyhrál a cyklistika ho už nepustila. Na vlastní závodní kolo ale neměl ani korunu.
A tak se jednoho dne za okupace odhodlal k něčemu, co sám později nazval drzostí. Zašel do karlínské dílny Antonína Periče, legendárního konstruktéra, jehož ručně stavěná kola vyhrávala etapy po celé Evropě. „Jaká to byla ode mne drzost, když jsem ještě za okupace přišel do jeho karlínské dílny a řekl: Pane Perič, prosím vás, nemohl byste mi postavit kolo? Mohl se klidně zeptat: Čípak jsi chlapečku?“ napsal Veselý v roce 1966 do Československého sportu. Perič se ale jen usmál. „To musíš ale trochu jezdit, hochu. Ve Spartě žádné padavky nepotřebujeme!“ A protože věděl, že učeň dostává od mistra deset korun týdně, dodal: „Zaplatíš, až budeš mít!“
Perič kola dělal přesně na míru a každou součástku letoval stříbrem. Na jeho speciálu vyhrál Veselý na podzim 1945 první poválečné mistrovství republiky a pak ještě dalších pětadvacet titulů. Slavný závod Praha–Karlovy Vary–Praha vyhrál osmkrát a jako první ho zajel pod osm hodin.
Jak to v nové době chodí, poznal Veselý už v létě 1948. Celé cyklistické družstvo se chystalo na olympiádu v Londýně, jenže těsně před odjezdem jeden z reprezentantů oslovil velmi neuctivě vysokého funkcionáře. Trest padl na všechny a nikdo z nich do Londýna neodjel. Veselý si přitom slávu nijak neužíval. V roce 1949 se oženil, a aby dostal byt, přestěhoval se do Strakonic a nastoupil do tamní Zbrojovky. Trénoval sám po práci a o víkendech jezdil na závody do Prahy. Až po narození syna se rodina vrátila do Prahy a Veselý přestoupil do Armádního tělovýchovného klubu, kde se konečně mohl cyklistice věnovat naplno.
Francouz, který s ním šel i na houby
Druhý ročník závodu v roce 1949 přinesl několik novinek. Poprvé jel jen jeden peloton, z Prahy do Varšavy, poprvé zaznělo jméno Závod míru a poprvé se na start postavili Francouzi, kteří měli zkušenosti z profesionálního pelotonu. Veselý vyhrál hned první etapu do Pardubic, jen kousek před mladým Francouzem Eugènem Garnierem, a od druhého dne už žlutý trikot nesvlékl. Garnier se ho ale držel jako klíště. Po šesté etapě vedl Veselý o pouhé dvě vteřiny!
„Za mnou jako přilepený stále šlapal Garnier. Až se tomu všichni smáli, že kdybych si snad skočil do lesa na houby, tak on by je šel hledat se mnou, abych se mu neztratil,“ vzpomínal Veselý.
V nejdelší etapě ale Garnier na 90. kilometru prorazil galusku. Kamarád mu hned podal kolo, další dva krajané na něj počkali a do půlhodiny zase šlapali po boku Veselého. Jenže na 130. kilometru přišel druhý defekt. „V té chvíli se francouzská jednota a kolektivní duch rozpadly jak domeček z karet. Otázku, zda mají na svého nejlepšího čekat a riskovat, že už ostatní nedojedou, či svého krajana obětovat a sami zůstat vepředu, vyřešili bleskově, a to v neprospěch mého stínu,“ líčil Veselý. Necelou minutu za ním ale v průběžném pořadí číhal další Francouz, Maurice Herbulot. A Veselý vycítil svou chvíli. „Vydržel jsem onen sólový únik celých 56 km a vjel na cyklistickou dráhu v Lodži s ohromným náskokem. Plné čtyři minuty za mnou dorazil osamocený Riegert, Herbulot byl až sedmý a Garnier teprve patnáctý. A rozhodčí spočítali, že vedu o více než jedenáct minut,“ vyprávěl lakonicky.
Do Varšavy dovezl žlutý trikot s náskokem 11 minut a 55 vteřin. Tak suverénní vítězství za prvních dvacet ročníků Závodu míru nikdo nezopakoval! Jan Veselý byl prvním Čechoslovákem, který závod vyhrál, a z bývalého pekařského učně se stal jedním z nejslavnějších sportovců republiky. Ve stejném roce dojel na mistrovství světa v Kodani devátý a nechal za sebou 131 soupeřů.
Vidlice, která praskla v Lipsku
Režim si jeho úspěchy rychle přivlastnil. Závod míru pořádaly deníky komunistických stran a měl být výkladní skříní socialistického sportu. Veselý v něm vyhrál celkem šestnáct etap, což byl rekord, který překonal až v 80. letech Němec Olaf Ludwig. Dvakrát skončil druhý a čtyřikrát vedl jako kapitán vítězné československé družstvo.
Jenže už tehdy se ukazovalo, jak snadno se tu dá spadnout. Jeho dobrodince Periče v roce 1951 nejapně obvinili z machinací s cyklistickým materiálem a odvolali z funkce vedoucího reprezentace. „Byl paličatý a zatvrdil se. Nikdo ho už mezi cyklisty nespatřil,“ napsal o něm Veselý.
A v roce 1952 se mu v ulicích Lipska pod Peričovým kolem zlomila vidlice a skončil v nemocnici. Na vině nebyl Perič, ale kamarád ve Strakonicích, který mu opotřebované ložisko opravil obyčejným autogenem a tenký materiál prudce nahřál a zchladil. Ten rok ještě odjel olympiádu v Helsinkách, kde se mu do cesty připletl hromadný pád. Místo soucitu poslouchal výčitky, že kdyby jel na novém Favoritu, nemohlo se to stát. Někteří z toho dělali dokonce otázku vlastenectví. „V pelotonu se to stává často. Jeden člověk spadne a strhne s sebou deset ostatních. To patří k riziku. Jenže tady se to zavádělo až s příliš velkým elánem do celého života,“ napsal o tom Veselý. Tehdy ještě netušil, jak přesně tím popsal svůj vlastní osud.
„Pojedeš a budeš dělat kapitána!“
V roce 1955 už pomýšlel na konec kariéry a našel si práci v podniku Motokov. Bylo mu přes třicet, měl bolavá záda a zdravotní potíže. Jenže v roce 1957 se jel jubilejní desátý ročník Závodu míru a vedení československé cyklistiky potřebovalo slavné jméno. „Na tohle nemám,“ bránil se Veselý na nominační schůzce. Trenér Ladislav Brůžek, kterému se neřeklo jinak než Grizly, ho ale s medvědí neústupností umlčel: „Už jen proto, že se Jan Veselý jmenuješ a všichni vědí, co jsi pro československou cyklistiku udělal, pojedeš a budeš dělat kapitána.“ A tak jel.
Hned od první etapy z Prahy do Brna bylo vidět, že nestačí. Dojel daleko za pelotonem, zkroucený bolestí. „Málem čůral bolestí, nohama nemohl točit a rukama pohnout,“ popsal pozdější ředitel Závodu míru Jan Chaloupka, který závod tehdy sledoval jako reportér Mladé fronty. Veselý přesto zatínal zuby šest etap, přes Tábor, Prahu, Karlovy Vary a Karl-Marx-Stadt až do Lipska.
9. května 1957 se jela sedmá etapa z Lipska do Berlína, dlouhá 207 kilometrů. Pro celý východní blok to byl Den vítězství, svátek osvobození, a peloton projížděl Německou demokratickou republikou. Jan Veselý tu bolest už nevydržel a poprvé v životě sesedl z kola a závod vzdal. Ve stejné etapě skončil i jeho týmový kolega a krajan Jan Kubr, který startoval sotva zahojený po operaci křečových žil. Závod nakonec vyhrál Bulhar Nencho Christov.
Jeden odstoupivší závodník by soudruzi možná ještě vydýchali. Ale dva v jedné etapě, a to ještě na Den vítězství? To už byla v jejich očích cílená sabotáž. „Dovolil si nedojet Závod míru a vzdal ho!“ zaznívalo. Oba museli okamžitě opustit závod a jet domů, zatímco peloton pokračoval přes Polsko do Varšavy.
19. května 1957 vydalo předsednictvo Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy prohlášení k „případu Veselého a Kubra“. Oba byli obviněni z politické provokace a sabotáže. Dostali dvouletý zákaz závodění, vyhodili je z reprezentace a Veselý musel potupně vrátit titul zasloužilého mistra sportu, tehdy nejvyšší sportovní vyznamenání. Ze stolu zmizela i nabídka z Francie, kde mohl přestoupit k profesionálům. Jako by toho nebylo dost, zapletl se ještě s rakouským kamarádem do aféry s pašováním hodinek a dostal osm měsíců podmíněně.
Musel do stavebního podniku Konstruktiva. Nejdřív jako závozník, pak usedl za volant náklaďáku. Muž, kterému ještě nedávno tleskaly statisíce lidí podél silnic, teď vozil náklady na stavby. Své trofeje postupně rozdal, často jako ceny pro mládežnické cyklistické závody.
Vrátný, který pomáhal obětem
Co se v něm odehrávalo? „Samozřejmě jsem to těžce snášel. Ale nejsem mstivý. A s lidmi se děly v padesátých letech horší věci, tohle je z toho pohledu prkotina,“ řekl po letech. Pomáhali mu kamarádi ze sportu, hlavně Emil a Dana Zátopkovi. Když si u nich jednou postěžoval, připomněla mu Dana slova svého otce, že každý správný Čech musí zažít perzekuci. A Emil k tomu suše dodal: „S lidmi se dějí horší věci. Buď rád, že tě neupálili.“
Jeho osud tak zasáhl spisovatele Otu Pavla, že o něm v roce 1967 napsal povídku Když ti to nejede. Veselý mezitím přesedlal na volant redakčního vozu Československého sportu a v polovině 60. let mu vrátili i titul zasloužilého mistra sportu. Na kolo už se jako závodník nevrátil, jen jako funkcionář a předseda oddílu pražského Favoritu.
Po revoluci pracoval jako vrátný v holešovické vrátnici podniku Geoindustrie. A právě tam ho v roce 1990 našla skupinka lidí, kteří chtěli založit organizaci na pomoc obětem trestných činů. Potřebovali známou tvář, která by jim dodala důvěryhodnost, a nakonec oslovili jediného známého člověka co znali, Jana Veselého. Stal se jedním ze signatářů stanov Bílého kruhu bezpečí a do konce života mu pomáhal.
Na Závod míru nezanevřel. Se svým bývalým velkým rivalem, východoněmeckým cyklistou Gustavem „Täve“ Schurem, se na počátku 90. let snažil závod zachránit. Přátelství mezi nimi bylo tak silné, že Schur pojmenoval svého syna Jan. V roce 1998 dostal Veselý čestný diplom Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO a v roce 2000 ho zvolili českým cyklistou století.

Jan Veselý a Gustav Adolf Schur v roce 1955
Poslední roky žil na pražských Vinohradech a na chatě, později v domku v Mukařově u Prahy. Sousedé ho tam znali jako šikovného kutila, který se svou ženou Evou staral o zahradu a pořád jezdil na kole. Ještě v listopadu 2002, v psím počasí a s bolavými zády, pokládal se sousedy těžké betonové obrubníky, když se obnovovaly chodníky. Zemřel na rakovinu 10. února 2003. Na jeho počest se pak začal jezdit Memoriál Jana Veselého. Na posledním rozloučení se s ním za všechny kamarády a chataře loučil herec Petr Haničinec úryvkem z povídky Oty Pavla a slovy: „Na shledanou, naše sluníčko.“ O jedenáct let později se stal úplně prvním člověkem uvedeným do Síně slávy Českého svazu cyklistiky a ke stému výročí jeho narození vyšla poštovní známka s jeho portrétem.
Zdroje:
https://zavodmiru.com/cs/z-hvezdy-zradcem-legendarni-jan-vesely-poznal-krutou-vrtkavost-osudu
https://www.reflex.cz/clanek/historie/119388/jan-vesely-cesky-cyklista-stoleti-kteremu-komuniste-znicili-karieru-by-se-dnes-dozil-sta-let.html
https://www.sterba-kola.cz/item/jan-vesely
https://web.archive.org/web/20071022170627/http://www.volny.cz/mukarov-sko/cl_osobnost_jan_vesely.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Veselý
https://cyclingranking.com/races/1957/wyscig-pokoju-zavod-miru-friedensfahrt/stages





