Zajímavosti o Ludvíkovi XVII.: Ze žaláře neutekl a na pohřeb jeho srdce čekalo 209 let

Ludvík Karel se narodil 27. března 1785 ve Versailles jako druhý syn francouzského krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. Při narození získal titul vévody normandského. S jeho nástupem na trůn se zpočátku nepočítalo, neboť následníkem byl jeho starší bratr Ludvík Josef. Ten byl však poměrně slabého zdraví a trpěl tuberkulózou páteře.

Dne 4. června 1789 starší bratr zemřel a čtyřletý Ludvík Karel se tak stal novým dauphinem, tedy následníkem francouzského trůnu. Jen o několik týdnů později byla dobyta Bastila a ve Francii naplno propukla revoluce.

Francie se v té době nacházela v hluboké finanční krizi. Státní pokladna byla prázdná, ceny chleba rostly a mezi obyvatelstvem sílila nespokojenost s královským dvorem. Ten byl vnímán jako místo nákladného přepychu, za jehož symbol byla považována zejména královna Marie Antoinetta.

V říjnu 1789 vyrazil z Paříže do Versailles dav žen, které požadovaly chléb. Následně pronikli ozbrojenci až do královského paláce. Královská rodina byla donucena přesídlit do Paříže, kde se usadila v paláci Tuilerie. Formálně stále vládla, avšak ve skutečnosti se nacházela pod neustálým dohledem.

Dne 21. června 1791 se rodina pokusila o útěk. Malého Ludvíka převlékli do dívčích šatů a v noci opustili palác v kočáře, který mířil k východní hranici. Ve městečku Varennes byl však král poznán a celá rodina byla dopravena zpět do Paříže. Nepovedený útěk výrazně oslabil důvěru, kterou lidé ke králi ještě chovali.

Konec monarchie přišel 10. srpna 1792, kdy povstalci zaútočili na Tuilerie a pobili švýcarskou gardu. Královská rodina se uchýlila do zákonodárného shromáždění a 13. srpna byla převezena do věže Templ. Jednalo se o středověkou pevnost, která dříve patřila řádu templářů.

Zpočátku nebyly podmínky v Templu příliš kruté. Rodina měla k dispozici několik místností a král se synem trávil čas výukou zeměpisu a latiny. Dle vzpomínek Cléryho byla odpoledne povolena procházka po zahradě. Strážci však sledovali každý krok vězňů.

V září 1792 byla vyhlášena republika a Ludvík XVI. se stal pouhým občanem Ludvíkem Capetem. V prosinci byl postaven před Národní konvent, který ho obvinil ze zrady. Rozsudek zněl smrt. Král s takovým výsledkem počítal, neboť již 25. prosince 1792 sepsal v Templu závěť, ve které se obrátil i na svého syna:

„Doporučuji svému synovi, bude-li mít to neštěstí stát se králem, aby pamatoval, že se celý musí věnovat štěstí svých spoluobčanů, a aby zapomněl na veškerou nenávist a zášť.“

Den před popravou se král naposledy rozloučil s rodinou. Ludvík XVI. byl popraven gilotinou 21. ledna 1793. Z pohledu monarchistů se v tu chvíli stal osmiletý chlapec novým králem. Francouzští emigranti i některé evropské dvory ho začali nazývat Ludvíkem XVII. Pro revoluční vládu se tak dítě stalo politicky nebezpečným vězněm.

V noci 3. července 1793 vstoupili do pokoje úředníci s rozkazem, že chlapec má být od matky oddělen. Dle vzpomínek Marie Terezie se královna s úředníky dlouho dohadovala a syna odmítala vydat. Ustoupila teprve ve chvíli, kdy jí pohrozili násilím.

Opatrovníkem chlapce se stal švec Antoine Simon se svou ženou Marií Jeannou. Simon byl horlivým stoupencem revoluce a jeho úkolem bylo vychovat z chlapce řádného republikána. Učil ho zpívat revoluční písně a nutil ho nosit červenou frygickou čapku. Výuka byla poměrně úspěšná a chlapec si brzy osvojil i mluvu pařížské ulice a vojáků, kterou by u dvora jistě neslyšel.

O tom, jak se k chlapci manželé Simonovi chovali, se dodnes vedou spory. Část autorů líčí Simona jako surovce a alkoholika, který dítě bil. Jiní naopak tvrdí, že kromě sprostých písní a hrubé mluvy se mu dostávalo poměrně slušného zacházení. Simonová, která se proslavila ošetřováním raněných republikánů při útoku na Tuilerie, se o chlapce starala společně s manželem.

Dne 6. října 1793 navštívili chlapce v Templu představitelé pařížské komuny, mezi nimi i Jacques-René Hébert. Ten v té době připravoval podklady pro proces s Marií Antoinettou. Osmiletý Ludvík podepsal výpověď, ve které obvinil matku a tetu ze sexuálního zneužívání. Dodnes není jasné, jakým způsobem byl k podpisu přiměn a nakolik rozuměl tomu, co podepisuje.

Hébert obvinění přednesl u soudu. Marie Antoinetta na ně nejprve neodpověděla. Teprve když se k němu vrátil jeden z porotců, odpověděla:

„Jestliže jsem neodpověděla, je to proto, že příroda sama odmítá odpovídat na takové obvinění vznesené proti matce. Odvolávám se na všechny matky, které jsou zde přítomny.“

Tato odpověď vyvolala mezi přítomnými v sále rozruch. Na výsledku procesu však nic nezměnila. Marie Antoinetta byla popravena 16. října 1793. Na popravišti nechtěně šlápla katovi na nohu. Její poslední doložená slova tak nebyla obžalobou revoluce, nýbrž omluvou:

„Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“

Revoluce se brzy obrátila i proti těm, kteří chlapce k výpovědi přiměli. Hébert byl popraven již v březnu 1794. Simon zemřel pod gilotinou 28. července 1794 spolu s Robespierrem. Chlapcova teta Alžběta, kterou výpověď rovněž obviňovala, byla popravena v květnu 1794.

Dne 19. ledna 1794 Simon službu v Templu opustil. O dva dny později byl chlapec údajně přemístěn do temné místnosti s mřížemi, kde měl zůstat zcela sám. Jídlo mu mělo být podáváno pouze malým otvorem.

Tradiční líčení hovoří o tom, že byl chlapec v místnosti zazděn a téměř šest měsíců s ním nikdo nepromluvil. Tento popis však pochází až od historiků z období restaurace Bourbonů. Ti měli zájem vykreslit revoluci v co nejčernějších barvách. Je proto velmi pravděpodobné, že je přinejmenším zveličený.

Na konci července 1794 padl Robespierre a hrůzovláda skončila. Hned 28. července navštívil Templ Paul Barras, jeden z nových vlivných mužů republiky. Ve svých pamětech zazdění nezmiňuje. Chlapce však našel v neutěšeném stavu. Ležel schoulený v malé postýlce, která mu dle jeho slov působila menší bolest než postel. Když ho Barras zvedl, chlapec se v bolestech zhroutil. Kolena měl tak oteklá, že mu museli rozstřihnout kalhoty.

Barras nechal místnost vyčistit a povolat lékaře. Novým strážcem se stal Jean Jacques Christophe Laurent, kreol z Martiniku. Od listopadu 1794 mu pomáhal Jean-Baptiste Gomin a v březnu 1795 Laurenta nahradil Étienne Lasne. Noví strážci se k chlapci chovali podstatně lépe.

Dne 19. prosince 1794 chlapce navštívila trojice zástupců Konventu. Po celou hodinu se ho pokoušeli přimět k řeči, avšak chlapec mlčel. Dodnes není jasné, zda šlo o následek dlouhé samoty, nemoci, či o vědomé odmítnutí.

Na jaře 1795 se chlapcův stav výrazně zhoršil. V květnu jej začal navštěvovat lékař Pierre-Joseph Desault, který však 1. června nečekaně zemřel. Již tehdy se objevily spekulace o otravě.

Ludvík Karel zemřel 8. června 1795 ve věku deseti let. U jeho lůžka byl strážce Lasne. Následujícího dne provedli pitvu čtyři lékaři, mezi nimi i chirurg Philippe-Jean Pelletan. Jako příčinu smrti uvedli tuberkulózu, která postihla i mízní uzliny. Na stejnou nemoc zemřel o šest let dříve i jeho starší bratr.

Během pitvy Pelletan bez vědomí ostatních vyňal chlapci srdce. Zabalil ho do kapesníku, odnesl domů a uložil do nádoby s destilovaným vínem. Tělo bylo 10. června pohřbeno na hřbitově u kostela Sainte-Marguerite. Hrob nebyl nijak označen. Když byla v roce 1846 na hřbitově nalezena lebka, která měla patřit právě jemu, lékaři ji později označili za lebku dospívajícího, nikoliv desetiletého dítěte. Ostatky Ludvíka XVII. tak nebyly nikdy s jistotou nalezeny.

Jedinou osobou z královské rodiny, která Templ opustila živá, byla Marie Terezie. Dne 18. prosince 1795 byla vyměněna za francouzské válečné zajatce a předána u Basileje rakouské straně.

Smrt bez přítomnosti příbuzných a pohřeb v neoznačeném hrobě dali vzniknout pověsti, že chlapec v Templu byl tajně vyměněn a pravý král unikl. Během 19. století se tak objevily desítky mužů, kteří tvrdili, že jsou zachráněným Ludvíkem XVII.

Jedním z prvních byl syn krejčího ze Saint-Lô Jean-Marie Hervagault. Ten zemřel ve vězení v Bicêtre. Následoval ho Mathurin Bruneau, syn výrobce dřeváků z Vezins, který byl rovněž odsouzen. Dalším uchazečem byl takzvaný baron de Richemont. Ten se svými nároky vystupoval od roku 1828 až do své smrti v roce 1853 a tvrdil, že ho z Templu vynesla v koši sama paní Simonová.

Nejznámějším z nich se však stal německý hodinář Karl Wilhelm Naundorff. Ve 30. letech 19. století přijel do Paříže a s překvapivou přesností popisoval podrobnosti ze života u dvora. Přesvědčil i některé bývalé služebníky královské rodiny. Marie Terezie se s ním však setkat odmítla. V roce 1836 byl z Francie vypovězen a zemřel 10. srpna 1845 v nizozemském Delftu. Nizozemské úřady mu povolily zapsat do úmrtního listu jméno Ludvík Karel de Bourbon. Jeho potomci se pak po několik generací neúspěšně soudili o uznání královského původu.

Uložené srdce mezitím ušlo poměrně dlouhou cestou. Nejprve jej odcizil jeden z Pelletanových studentů, který se ke krádeži přiznal až na smrtelné posteli a srdce bylo vráceno. Po návratu Bourbonů na trůn jej Pelletan nabídl Ludvíkovi XVIII., který jej však odmítl. Nový král o srdce svého synovce zájem neprojevil, ačkoliv právě jeho smrti vděčil za pořadové číslo ve svém jméně. Srdce proto Pelletan daroval pařížskému arcibiskupovi.

Během revoluce v roce 1830 byl arcibiskupský palác vypleněn. Pelletanovu synovi se srdce podařilo zachránit a uložil jej do křišťálové urny. Následně se dostalo do rukou španělské větve Bourbonů a delší dobu bylo uchováváno na zámku Frohsdorf v Rakousku. V roce 1975 bylo uloženo v bazilice Saint-Denis, tradičním pohřebišti francouzských králů.

Rozhodující zkoumání inicioval francouzský historik Philippe Delorme. V prosinci 1999 byl za přítomnosti notářů odebrán ze srdce vzorek tkáně. Samotné srdce bylo v té době již zcela vyschlé, neboť víno, ve kterém bylo původně uchováváno, se po několika letech odpařilo.

Již dříve byla zkoumána DNA z ostatků Naundorffa. Výsledky jeho příbuznost s Marií Antoinettou vyloučily. V roce 2000 pak belgický genetik Jean-Jacques Cassiman a německý soudní lékař Bernd Brinkmann nezávisle na sobě analyzovali vzorek ze srdce. Porovnali jej s DNA z vlasů Marie Antoinetty a s žijícími příbuznými. Obě laboratoře došly ke shodnému závěru, že srdce patřilo blízkému příbuznému Marie Antoinetty.

Výsledky tak potvrdily, že Ludvík XVII. z Templu neutekl a zemřel ve vězení na tuberkulózu. Spekulace o tajné záměně dítěte a o královských potomcích žijících v cizině tím však ani po dvou stoletích skončily.

Dne 8. června 2004, přesně 209 let po smrti chlapce, bylo srdce slavnostně pohřbeno v královské kryptě baziliky Saint-Denis vedle hrobů jeho rodičů. Urnu do baziliky vnesl dvanáctiletý princ Amaury Bourbonsko-Parmský. Obřad byl financován ze soukromých peněz a žádný vysoký představitel republiky se jej nezúčastnil.

Naundorffův (onen hodinář) hrob v Delftu však výsledky genetiky nijak neovlivnily. Na náhrobku dodnes stojí nápis:

„Zde odpočívá Ludvík XVII., Karel Ludvík, vévoda normandský, král Francie a Navarry.“

Zdroje:

https://www.chateauversailles.fr/decouvrir/histoire/grands-personnages/louis-xvii

https://www.worldhistory.org/Louis_XVII_of_France/

https://www.larousse.fr/encyclopedie/personnage/Louis_XVII/130434

https://digital.library.upenn.edu/women/wormeley/princess/princess-3.html

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/11313757/

https://cour-de-france.fr/vie-quotidienne/medecine-sciences-et-savoirs/etudes-modernes/article/pathographie-de-louis-xvii-au-temple-aout-1792-juin-1795

https://www.upi.com/Defense-News/2004/06/03/France-buries-200-year-old-royal-mystery/70691086280595/

https://www.hmb.ch/en/museums/eguides/a/e/portrait-of-marie-therese-charlotte-de-france-1778-1851

https://francearchives.gouv.fr/facomponent/f0c1b03758439331511f355650b6f1940d50206f