Vyvrácení mýtu: Zrušilo Křesťanství reinkarnaci na koncilu v roce 553?

🖋️ Autorská poznámka: Podíváme se na historická fakta, skutečné učení rané Církve, myšlení teologa Órigena a na to, jak vznikl slavný blud o oficiálním „zrušení“ reinkarnace na koncilu.

Ne, Křesťanství reinkarnaci nikdy plošně nevyučovalo a Druhý konstantinopolský koncil v roce 553 ji nezrušil. Jde o historický omyl a mýtus, který v 19. století zpopularizovala Teosofická společnost.

Napříč internetovými diskuzemi, weby o alternativní spiritualitě a v hnutích New Age se jako nezničitelná mantra opakuje jedno tvrzení: „Křesťanství původně reinkarnaci učilo, ale Církev ji na nějakém koncilu v šestém století potlačila a zakázala, aby lidi udržela v poslušnosti.“ Tento příběh zní pro odpůrce církevního dogmatu lákavě. Má to však jeden zásadní háček: je to historický nesmysl od A do Z.

Křesťanství reinkarnaci nikdy nevyučovalo a představa, že by se ranní křesťané běžně převtělovali, je naprostým nepochopením jak Bible, tak starověké teologie. Jak to tedy se vztahem Křesťanství a reinkarnace skutečně bylo? Pojďme se podívat na fakta, rozbít populární mýty a prozkoumat, co si o předexistenci duší myslel velký Órigenes.

Nejčastější verze tohoto mýtu tvrdí, že na Druhém konstantinopolském koncilu v roce 553 n. l. se sešli biskupové a církevním dekretem oficiálně „vyškrtli“ reinkarnaci z křesťanské nauky.

Historická realita je přitom zcela jinde. Druhý konstantinopolský koncil byl svolán byzantským císařem Justiniánem I. a jeho hlavním tématem nebyla reinkarnace, ale tzv. Tři kapitoly (teologický spor o osobu a božství Krista).

Je pravda, že císař Justinián nechal sepsat panovnický edikt proti jistým názorům velkého křesťanského učence Órigena (přesněji řečeno proti tzv. origenistům, kteří hlásali bizarní formy předexistence duší včetně myšlenek, že lidské duše byly dříve anděly, kteří zhřešili, a proto byli sesláni do těl jako do vězení). Tyto císařské teze byly předloženy koncilu k odsouzení.

Co je na tom klíčové?

Nejčastějším argumentem zastánců reinkarnace v Křesťanství je Órigenes z Alexandrie (cca 185–254 n. l.), jeden z nejvlivnějších a nejvzdělanějších teologů rané Církve. Órigenes skutečně pracoval s konceptem předexistence duší. Tvrdil, že Bůh stvořil všechny duchovní bytosti najednou na počátku a teprve kvůli jejich pozdějšímu ochladnutí v lásce k Bohu jim byly stvořeny materiální schránky (těla), aby v nich vynesly svůj trest a prošly očistou.

Někteří lidé si mylně pletou Órigenovu předexistenci duší s reinkarnací. To je ale zásadní chyba. Órigenes nikdy neučil, že by se lidská duše po smrti těla rodila do jiného lidského nebo zvířecího těla na Zemi.

Abychom přesně pochopili, co Órigenes tvrdil o preexistenci duší a jejich vztahu k andělským sférám, podívejme se na jeho vlastní přímý a kompletní výrok z jeho hlavního teologického díla O prvních zásadách. Órigenes zde popisuje, že na samém počátku Bůh stvořil všechny rozumné bytosti (duše a anděly) rovné a svobodné. Jejich současný stav – ať už jako andělů, lidí, nebo padlých duchů – je odrazem jejich svobodné vůle a toho, jak hluboko se odvrátily od Boží lásky:

Órigenes (O prvních zásadách, Kniha II, 9, 2):

„Neboť věříme, že Bůh, Otec všech rozumných bytostí, stvořil na počátku tolik rozumných a duchovních bytostí, kolik jich mohl stačit jeho záměr, neboť ve všem se projevuje jeho moc a dobrota. Všechny tyto bytosti obdařil svobodnou vůlí a rozumem, z čehož pramenila příčina jejich vzestupu či pádu. Ty z nich, které se věrně držely dobra a božské lásky, byly ustanoveny za anděly, mocnosti a panstva; ty, které pro svou nedbalost a vlažnost ochladly v lásce, se propadly do nižšího stavu a staly se lidskými dušemi, jež byly oděny do hmotných těl; a ty bytosti, které hřešily nejzávažněji a zcela se odvrátily od světla, byly uvrženy do temnot jako démoni a zlé síly.“

Tato myšlenka kosmického pádu preexistujících duchů do lidských těl je přesně to, co později vyvolalo teologické spory. Nešlo však o reinkarnaci (opakované stěhování duše z jednoho lidského těla do druhého v pozemském čase), nýbrž o jednorázový pád z čistě duchovní říše do hmoty, ze kterého se duše skrze Kristovu milost vymaňuje.

K tomu Órigenes v dalším textu (O prvních zásadách, Kniha II, 9, 6) dodává:

Órigenes (O prvních zásadách, Kniha II, 9, 6):

„Nezrodila se duše poprvé na zemi, ani nezačala své bytí až tehdy, když byla uvržena do těla; její původ tkví ve stvoření rozumných bytostí, které předcházelo jakýkoliv čas a věk. Tyto duše sice pro svůj morální úpadek sestoupily do pozemských tělesných schránek jako do místa nápravy a očištění, avšak myšlenka, že by duše bloudily v neustálém a nekonečném koloběhu z těla do těla a přecházely z lidí na zvířata či naopak, je zcela cizí církevnímu učení a odporuje řádu, který Bůh stanovil pro spásu člověka.“

Ve svém spisu Órigenes opakovaně odmítá myšlenku metempsychózy (převtělování duší do zvířat nebo opakované pozemské putování). Pro něj platila pevná biblická zásada: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud,“ (List Židům 9,27).

Órigenes (O prvních zásadách, Kniha I, 8, 4):

„Nikdy nebylo zvykem Církve učit, že duše přecházejí z jednoho lidského těla do jiného, či dokonce do těl zvířat. Takové bludy jsou cizí apoštolské tradici a odporují pravdě evangelia, která učí o jedinečném pozemském životě, po němž následuje spravedlivý soud.“

Órigenes sice spekuloval o preexistenci duší spojené s kosmickým osudem andělů a padlých duchů, ale koncept reinkarnace jako takový jednoznačně odmítal.

Není pravda, že by Křesťanství reinkarnaci potlačilo nějakou politickou intrikou. Křesťanství ji odmítalo zcela přirozeně, protože samotný stavební kámen křesťanské víry je s myšlenkou reinkarnace neslučitelný.

V tomto lineárním pojetí je každý lidský život jedinečným, neopakovatelným dramatem lásky a svobodné volby. Člověk není vězněn v nekonečné smyčce těl, ale žije jednou a jeho rozhodnutí mají věčnou váhu.

Pohanské helénistické směry (např. Platonismus) často pohrdaly hmotou a tvrdily, že tělo je žalář duše, kterou je nutné po smrti zahodit a přejít do jiného těla. Křesťanství přišlo s radikálně odlišnou novinkou: hmota je dobrá a tělo je nedílnou součástí člověka. Křesťanská naděje nestojí na tom, že duše uteče z těla do jiného těla, ale na vzkříšení těla (tak, jako vstal z mrtvých v těle Ježíš).

Mýtus o tom, že Křesťanství kdysi reinkarnaci uznalo a pak ji lstivě „zrušilo“, se zhroutí hned v okamžiku, kdy otevřeme historické prameny.

Raná Církev reinkarnaci nikdy nevyučovala. Naopak – od samého počátku stála na biblickém základu jedinečnosti pozemského života, svobodné vůle a naději na vzkříšení v těle, nikoliv na nekonečném recyklování v pozemských životech.

Pokud někdo hledá reinkarnaci ve starověku, musí zamířit mezi řecké Orfiky nebo do určitých gnostických systémů, kde byla reinkarnace vnímána jako Archontská past a vězení duše, zatímco jiné gnostické proudy ji odmítaly, případně do východních náboženství. Do křesťanského základu, jak jej předkládá Bible, však tento koncept nikdy nepatřil.

Byla reinkarnace někdy součástí tajného učení Ježíše v Křesťanství?

Žádné dochované rané křesťanské texty ani spisy apoštolů v Bibli nic takového nepotvrzují. Pokusy spojovat Ježíše s reinkarnací jsou obvykle produktem moderní ezoteriky 19. a 20. století, která se snažila propojit Křesťanství s východními filozofiemi.

Zrušilo křesťanství reinkarnaci na koncilu v roce 553?

Ne, to je historický mýtus. Tento omyl masivně zpopularizovala zakladatelka Teosofické společnosti Helena P. Blavatská ve svých dílech (např. Tajná doktrína), kde tvrdila:

„Doktrína o převtělování a o duších přicházejících z jiných světů byla odmítnuta a dána do klatby církví na pátém ekumenickém koncilu, protože teologové potřebovali systém věčných muk, což by s učením o opakovaných zrodech nebylo možné.“

Historici však doložili, že Blavatská zde záměrně zaměnila Órigenovu předexistenci duší a odsouzení spekulací o pádu andělů za plošný zákaz reinkarnace, který v aktech koncilu vůbec neexistuje.

Jaký je rozdíl mezi křesťanským pohledem na duši a reinkarnací?

Křesťanství učí, že Bůh tvoří každou lidskou duši nově a jedinečně v okamžiku počátku nového života. Duše není věčným bloudícím poutníkem, který už prožil stovky životů předtím, ale originálním Božím tvorem s jedinou, neopakovatelnou šancí na zemi.