Článek
Nejsem zastáncem toho, aby děti během vyučování sledovaly sociální sítě, hrály hry nebo natáčely spolužáky. Omezení běžného používání mobilních telefonů ve škole považuji za rozumné.
Mám však zásadní výhradu k navrhované novele školského zákona. Ta školám umožňuje nařídit žákům odložení telefonu a při porušení zákazu také jeho odevzdání, aniž by výslovně zaručovala možnost telefon použít při náhlém ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti.
Návrh obsahuje výjimky pro zdravotní důvody, speciální vzdělávací potřeby, použití při výuce a některé školní akce. Výslovná nouzová výjimka pro přivolání policie, hasičů nebo zdravotnické záchranné služby však v textu chybí.
Přínosy omezení nezpochybňuji
Za běžného provozu může omezení telefonů přispět ke klidnější výuce, lepšímu soustředění, omezení podvádění, používání sociálních sítí a neoprávněného pořizování záznamů.
To jsou skutečné přínosy. Spor však není pouze o tom, zda mají děti během vyučování používat sociální sítě. Jde také o to, zda jim má telefon zůstat dostupný pro případ skutečné nouze.
Ztišený telefon uložený v batohu totiž výuku nenarušuje. Současně však může dítěti umožnit přivolat pomoc ve chvíli, kdy žádný dospělý není dostupný.
„My jsme telefon neměli a také jsme přežili“
Jednou z nejčastějších reakcí je tvrzení, že předchozí generace mobilní telefony neměly a také přežily.
Je pravda, že děti dříve chodily do školy bez mobilů. To však nedokazuje, že jejich nedostupnost byla bezpečnější. Znamená to pouze, že tehdejší děti tuto možnost přivolání pomoci neměly.
Pokud se něco stalo, musely najít pevnou linku, přivolat dospělého nebo doufat, že si jejich situace někdo včas všimne. Dnes může dítě zavolat na tísňovou linku, sdělit přesnou polohu, oznámit počet zraněných a získat pokyny k první pomoci.
Výrok „také jsme přežili“ navíc zachycuje pouze zkušenost lidí, kteří ji dnes mohou vyprávět. Nevypovídá nic o událostech, při nichž pomoc přišla pozdě nebo ji nebylo možné přivolat.
Stejnou logikou bychom mohli tvrdit, že dříve nebyly dětské autosedačky, automatické hlásiče požáru, GPS ani moderní zdravotnické přístroje a lidé bez nich také žili. Bezpečnostní prostředek ale neposuzujeme podle toho, zda se bez něj kdysi někdo obešel. Posuzujeme jej podle toho, zda dnes může snížit riziko vážného zranění nebo smrti.
Dřívější neexistence určité technologie proto není rozumným důvodem pro její dnešní znepřístupnění.
Každá škola může zákaz provést jinak
Dalším problémem je rozdílný praktický dopad zákona.
Návrh stanoví zákaz používání telefonu, ale konkrétní způsob jeho odložení ponechává školním řádům. V jedné škole tak může ztišený telefon zůstat v batohu. V jiné mohou děti zařízení po příchodu odevzdávat učiteli nebo je ukládat do uzamčené skříně.
Na papíře půjde o stejný zákaz. Z hlediska bezpečnosti však půjde o zásadně odlišné situace.
Dítě s telefonem v batohu jej může v nouzi použít. Dítě s telefonem v centrální uzamčené úschovně tuto možnost nemá. Rodič proto nebude moci pouze ze zákona poznat, zda jeho dítěti zůstane prostředek nouzové komunikace skutečně dostupný. Rozhodne o tom konkrétní školní řád.
Zákon by přitom měl stanovit alespoň jednotnou minimální bezpečnostní hranici. Podrobnosti mohou řešit školy, ale neměly by mít možnost uložit telefon způsobem, který dítěti znemožní jeho použití při bezprostředním ohrožení.
Stejný režim pro prvňáka i patnáctiletého
Návrh také nedostatečně rozlišuje věk, vyspělost a míru odpovědnosti žáků. Stejný základní zákaz se má vztahovat na prvňáka i patnáctiletého žáka končícího povinnou školní docházku.
Jejich schopnost chápat pravidla, samostatně se pohybovat, poskytnout první pomoc a odpovědně použít telefon je přitom výrazně rozdílná.
Odlišný režim může nastat dokonce v jedné budově víceletého gymnázia. Žáci nižšího stupně mají podléhat plošnému zákazu, zatímco starší studenti mohou mít pravidla jiná. Dva věkově blízcí studenti se tak mohou řídit rozdílným režimem podle toho, do které části vzdělávacího programu patří.
Co se může stát v krizové situaci
Dítě může během požáru zůstat uzamčené v místnosti. Může najít spolužáka v bezvědomí, být svědkem napadení nebo se ukrývat před násilným útočníkem.
Pokud má u sebe ztišený telefon, může kontaktovat linky 112, 150, 155 nebo 158, sdělit přesnou polohu, přivolat pomoc a řídit se pokyny operátora. Při poskytování první pomoci může telefon položit vedle sebe, zapnout hlasitý odposlech a současně postupovat podle instrukcí zdravotnického dispečera.
Jestliže je však telefon zamčený ve skříňce nebo uložený u učitele, dítě tuto možnost ztrácí. Musí opustit zraněného a hledat dospělého, případně čekat, až si někdo všimne, že samo potřebuje pomoc.
Telefon samozřejmě nezaručuje záchranu. Při násilném útoku musí být zcela ztišen, včetně vibrací, aby neprozradil úkryt. Přesto představuje jeden z nezávislých prostředků přivolání pomoci.
Bez telefonu je dítě odkázáno na přítomnost dospělého, funkčnost školního poplachového systému a na to, že někdo včas zjistí jeho nepřítomnost a správně určí, kde se nachází.
Častý problém proti vzácnému, ale závažnému riziku
Nejde o tvrzení, že k tragédii určitě dojde. Jde o základní práci s rizikem.
Rozptylování telefonem je časté, ale jeho následky jsou obvykle napravitelné. Zpožděné přivolání pomoci je méně časté, ale jeho důsledky mohou být nevratné.
Běžné přínosy zákazu proto nemohou omluvit opomenutí předvídatelného bezpečnostního rizika. Právě pro vzácné události s mimořádně závažnými následky vytváříme bezpečnostní pojistky, únikové východy, hasicí přístroje a krizové plány.
Telefon nemá tyto systémy nahrazovat. Může však představovat další nezávislou pojistku pro případ, že personál nebo školní systém selže.
Zákaz nemusí snížit celkový čas na telefonu
Samotné omezení ve škole navíc nemusí automaticky snížit celkový čas, který dítě na telefonu stráví.
Některé děti si mohou používání přesunout na cestu domů a do večerních hodin. Telefon je pak může rozptylovat v dopravě, při domácí přípravě i před spaním. Výsledkem může být horší spánek a následně také horší soustředění ve škole.
Zákaz dítě naučí telefon nepoužívat ve chvíli, kdy k němu nemá přístup. Nenaučí ho však sebekontrole, když jej u sebe má. Přitom právě schopnost rozumně ovládat vlastní používání technologií bude potřebovat po celý život.
Proto by součástí řešení měla být také digitální výchova, práce s oznámeními, časovými limity a společná pravidla školy i rodiny.
Rozumný kompromis existuje
Řešení nemusí spočívat ani v neomezeném používání telefonu, ani v jeho úplném odevzdávání.
Rozumným kompromisem je ztišený telefon uložený v batohu. Žák ho během běžného školního dne nesmí používat, ale zařízení mu zůstává dostupné pro skutečnou nouzi.
Do návrhu zákona by proto podle mého názoru měla být doplněna výjimka:
„Zákaz se nevztahuje na použití mobilního telefonu nebo jiného elektronického komunikačního zařízení za účelem přivolání pomoci, poskytnutí první pomoci nebo odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví či bezpečnosti.“
Současně by mělo být stanoveno:
„Způsob odložení zařízení nesmí znemožnit jeho bezodkladné použití v případech podle předchozího odstavce.“
Neobhajuji používání sociálních sítí během vyučování. Obhajuji pouze to, aby dítě nebylo zákonem ani školním řádem zbaveno dostupného prostředku nouzové komunikace.
Zákaz běžného používání a ochrana bezpečnosti se navzájem nevylučují.
Návrh je veden jako sněmovní tisk č. 232 a v době napsání tohoto textu ještě nebyl Poslaneckou sněmovnou schválen.
Oficiální podklady: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=232&o=10
