Článek
„Skvělá práce.“
„Můžeš se na ni spolehnout.“
„Zase to zachránila.“
Ta slova hřála. Byla důkazem, že to má smysl. Že večery strávené u počítače nejsou zbytečné. Že ta únava jednou něco znamená.
Jenže doma se mezitím dělo něco jiného.
Z práce jsem odcházela pozdě. Někdy fyzicky, jindy aspoň hlavou.
Telefon v ruce.
Myšlenky u úkolů.
Odpovědi na maily během večeře.
„Jen chvilku,“ říkala jsem.
A chvilka se protáhla.
Doma jsem byla přítomná jen napůl.
Slyšela jsem otázky, ale neposlouchala odpovědi.
Viděla jsem, že se něco děje, ale říkala si, že to doženu o víkendu.
Vždycky se našel důvod.
Jednou mi dítě řeklo:
„Ty jsi pořád unavená, i když jsi doma.“
Zasmála jsem se.
„To víš, práce.“
Ale ta věta se mnou zůstala.
V práci si všimli, když jsem udělala něco navíc.
Doma si všimli, když jsem něco vynechala.
Zmeškané večeře.
Přečtené pohádky na půl.
Rozhovory, které skončily u „později“.
„Maminko, už můžeš?“ ptalo se večer.
„Ještě chvilku,“ odpověděla jsem.
A když jsem konečně mohla, už spalo.
Chvála v práci byla hlasitá.
Doma bylo ticho.
Ne vyčítavé.
Zvyklé.
A právě to bolelo nejvíc.
Postupně jsem si uvědomila, že jsem si zvykla být všude tam, kde jsem byla potřebná.
V práci jsem byla důležitá.
Doma jsem byla samozřejmost.
A samozřejmost se odkládá nejsnáz.
Jednou jsem přišla domů dřív.
Bez oznámení.
Bez telefonu v ruce.
Sedla jsem si na zem a jen byla.
Dítě se na mě podívalo a řeklo:
„Ty dneska nikam nejdeš?“
Ta otázka bolela víc než kritika.
Nešlo o to, že bych rodinu neměla ráda.
Jen jsem si zvykla měřit hodnotu tím, co je vidět a pochválené.
Výkon se počítá.
Přítomnost ne.
Začala jsem dělat malé změny.
Ne přes noc.
Ne dokonale.
Ale vědomě.
Odcházela jsem z práce včas.
Telefon zůstával v tašce.
Říkala jsem „to počká“.
A svět se nezhroutil.
Dnes vím, že chvála je příjemná.
Ale nikdo mi nevrátí večery, kdy jsem doma nebyla, i když jsem tam fyzicky byla.
Výkon zůstane v tabulkách.
Vzpomínky vznikají jen tehdy, když jsme opravdu přítomní.
A žádná pochvala v práci
nenahradí pohled dítěte,
které se konečně přestane ptát:
„Už můžeš?“
