Článek
Ne dokonalou, ale slušnou. Stabilní. Smysluplnou. Chodila jsem domů unavená, ale s pocitem, že to má nějaký řád. Že dělám něco, co má hodnotu.
Pracovala jsem tam skoro osm let. Znala jsem systémy, lidi, nepsaná pravidla. Věděla jsem, komu zavolat, když něco hoří, a komu se raději vyhnout v pondělí ráno. Nebyla jsem ambiciózní typ, ale byla jsem spolehlivá. A na to jsem byla pyšná.
Pak přišel nový šéf.
Oficiálně „změna vedení“, neoficiálně nervozita v týmu. První týdny byl milý. Poslouchal, ptal se, dělal si poznámky. Říkali jsme si, že to nebude tak hrozné. Že si jen potřebuje zvyknout.
Jednoho dne si mě pozval na krátký rozhovor. Nic formálního, říkal. Jen deset minut. Seděla jsem naproti němu, ruce složené v klíně, a čekala zpětnou vazbu. Možná pochvalu. Možná připomínku.
Podíval se do monitoru a řekl větu, která se mi vryla do paměti:
„Vy jste tady takový stabilní prvek, ale potřebujeme víc tahu na branku.“
Zasmál se, jako by řekl něco lehkého. Něco motivačního.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Zeptala jsem se, co tím myslí. Odpověděl, že dnes už nestačí „odvádět práci“. Že je potřeba být vidět. Prosazovat se. Brát si prostor. Ukázat, že firmě dávám víc než jen pracovní dobu.
„Nechci, abyste zapadla,“ dodal. „Byla by to škoda.“
Vyšla jsem z té místnosti zmatená. Ne naštvaná. Ne uražená. Spíš vychýlená z rovnováhy. Poprvé za dlouhou dobu jsem si připadala malá. Ne proto, že bych něco udělala špatně, ale proto, že to, co jsem dělala dobře, najednou nestačilo.
Další týdny se začaly měnit drobnosti. Porady byly delší, hlasitější. Více se oceňovalo mluvení než práce. Lidé, kteří byli dřív nenápadní, se najednou předháněli v prezentaci vlastních úspěchů. Ti, kteří makali potichu, se ztráceli.
Začala jsem o sobě pochybovat. Možná jsem opravdu málo průbojná. Možná jsem zaspala dobu. Možná je problém ve mně.
Začala jsem chodit dřív, odcházet později. Hlásila jsem se o slovo, i když mi to nebylo přirozené. Psala jsem maily, které měly ukázat, že jsem „aktivní“. Domů jsem říkala, že jsem jen unavená. Ve skutečnosti jsem byla prázdná.
Jednoho večera jsem si uvědomila, že se bojím dalšího dne. Ne práce samotné, ale toho, že zase nebudu dost. Že mě někdo jednou větou znovu posune blíž k okraji.
Ta věta nebyla urážlivá. Nebyla zlá. Ale přehodila výhybku. Ukázala mi, že hodnota práce se může změnit ze dne na den. Že loajalita a stabilita nejsou vždy výhodou. A že „dobrá práce“ je někdy jen dočasná iluze.
Neodešla jsem hned. Trvalo mi měsíce, než jsem si přiznala, že už to není prostředí pro mě. Ne proto, že bych to nezvládla, ale proto, že bych se musela stát někým jiným.
Dnes pracuji jinde. Klidněji. Možná méně „viditelně“. Ale když zavřu notebook, nemám pocit, že musím ještě něco dokazovat.
A tu větu si pamatuji dodnes. Ne proto, že by mi ublížila. Ale proto, že mi otevřela oči.
Dobrá práce totiž není jen o výkonu. Je i o tom, jestli v ní můžete zůstat sami sebou.
