Článek
„Smells Like Teen Spirit“ katapultovala neznámou skupinu Nirvana z undergroundových klubů Seattlu na vrchol světových hitparád a udělala z jejího frontmana Kurta Cobaina nejslavnějšího rockového zpěváka devadesátých let. Paradoxem je, že právě tato píseň – hymna celé generace – se stala hlavním zdrojem Cobainova utrpení. Muž, který chtěl napsat dokonalý popový song, časem začal vlastní tvorbuненávidět a sláva, která přišla s úspěchem, ho nakonec pohřbila.
Pokus o dokonalý pop
Kurt Cobain nikdy netajil, co chtěl s písní „Smells Like Teen Spirit“ dokázat. „Snažil jsem se napsat ten nejdokonalejší popový song,“ přiznal otevřeně v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1994. Jeho inspirací byli Pixies, bostonská alternativní kapela, jejíž dynamiku tichých slok a výbušných refrénů okopíroval téměř doslova. Rifu si sám moc nevážil – považoval ho za klišé podobné Boston nebo písni „Louie, Louie“.
Když Cobain písničku přinesl na zkoušku, jeho basista Krist Novoselic údajně zareagoval slovy: „To je tak směšné.“ Kurt ale trval na svém. Skupina ji zkouše musela hrát hodinu a půl, dokud nesedla. Tak vznikl song, který prodal přes 30 milionů kopií alba Nevermind a definoval zvuk celé dekády.
Název písně přitom vzešel z omylu. Kathleen Hanna, zpěvačka riot grrrl kapely Bikini Kill, po jedné opilé noci nasprejovala Cobainovi na zeď: „Kurt smells like Teen Spirit“ – narážka na deodorant Teen Spirit, který používala jeho tehdejší přítelkyně Tobi Vail. Cobain o značce nevěděl a vzal frázi jako revoluční heslo o mládí. Dokonalé nedorozumění pro píseň, která se stala hymnou generace X, aniž by měla jasné poselství.
Dokonce i nejslavnější verš písně – „Here we are now, entertain us“ – nebyl žádnou hlubokou filozofií. „To byla věc, kterou jsem říkal pokaždé, když jsem přišel na párty, abych prolomil ledy,“ vysvětlil Cobain. Když stojíte s lidmi v místnosti a je to nudné a trapné, řeknete: „No, tak jsme tady, pobavte nás. Vy jste nás sem pozvali.“
Úspěch, který nikdo nečekal
Vydavatelství DGC Records původně očekávalo, že album Nevermind prodá slušných 250 tisíc kopií. Realita byla šokující. Koncem roku 1991 se jen v USA prodávalo kolem půl milionu desek týdně. V lednu 1992 Nevermind sesadilo z vrcholu hitparády album Dangerous Michaela Jacksona. Ze tří mladíků z Seattlu se přes noc staly globální ikony.
Cobain byl na vrcholu popularity ve věku 24 let. Měl všechno, o čem mladí muzikanti sní – vyprodané stadiony, miliony fanoušků, uznání kritiků. Jenže právě to se ukázalo jako jeho noční můra. Nikdy po takové slávě netoužil a se statusem hlasu generace se nikdy nesmířil.
Cobain v rozhovorech mluvil o tom, že o žádnou slávu nestojí, že mu jde jen o psaní písní, ale současně se popíral, když dodával, že chce nahrávat hudbu oslovující generace jako Beatles. Chtěl být úspěšný, ale ne mainstream. Chtěl prorazit, ale zůstat autentický. Tyto vnitřní rozpory ho rozpilovaly.
Píseň, kterou začal nenávidět
Jak „Smells Like Teen Spirit“ stoupala v hitparádách a videoklip se točil v nekonečné rotaci na MTV, Cobainův vztah k písni se radikálně měnil. Z hrdosti se stala hanba.
„Jakmile se to dostalo do mainstreamu, bylo po všem. Už mě jen unavuje, jak mě to zahanbuje. Jsem za tím,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů. Důvod byl jasný: „Každý se soustředil jen na tu písničku. Důvod, proč vyvolává tak velkou reakci, je ten, že lidé ji viděli na MTV milionkrát. Byla jim natloukána do mozku.“
Cobain byl frustrovaný, že všechny ostatní písně Nirvany zůstaly ve stínu jednoho hitu. „Myslím, že existuje tolik dalších písní, které jsem napsal, které jsou stejně dobré, ne-li lepší než ta píseň, například ‚Drain You‘,“ tvrdil. Tu opravdu miloval a nikdy se jí neunavil.
Během koncertů začal „Teen Spirit“ záměrně sabotovat nebo ji vůbec nehrát. „Je to téměř zahanbující ji hrát. Doslova chci hodit kytaru na zem a odejít. Nemůžu předstírat, že si ji užívám,“ přiznal v roce 1994, pouhé měsíce před svou smrtí.
Bubeník Dave Grohl později v rozhovoru vzpomínal: „Kurt pravděpodobně chtěl prodat 20 milionů desek a být největší kapelou na světě, ale jsem si jistý, že nechtěl všechno to zavazadlo, které s tím přišlo. Jsem si jistý, že ani netušil, jaké zavazadlo s tím přijde. Nikdo z nás netušil.“
Sláva jako prokletí
Jedním z největších problémů pro Cobaina bylo publikum, které Nirvana přitahovala. Náhle na koncerty začali chodit lidé, které by Cobain na střední škole nenáviděl – konvenční „normálové“, kteří mu dříve dělali život peklem. Atletičtí hochové a cheerleaderky teď oslavovali písně o odcizení a nespokojenosti, aniž by jim rozuměli.
Cobain otevřeně vyjadřoval obavy, že kapela přitahuje druh fanoušků, které by na střední škole nenáviděl. Do textů alba Incesticide napsal výslovnou prosbu: „Pokud kdokoliv z vás jakýmkoliv způsobem nenávidí homosexuály, lidi s jinou barvou pleti nebo ženy, prosím, udělejte nám laskavost – nechte nás ku**a na pokoji! Nechoďte na naše koncerty a nekupujte si naše nahrávky.“
Nirvana hrála na benefičních koncertech pro LGBTQ+ komunitu, Cobain byl feministou a odpůrcem kultury znásilnění – jeho texty jako „Rape Me“ nebo „Polly“ ostře kritizovaly násilí na ženách. Viděl, jak jeho hudba, která měla být vzpourou proti establishmentu, je adoptována mainstreamem a převlékána do jiných šatů.
Tlak komercionalizace
Cobain sršel kritikou na komerci, hudební byznys a celou západní konzumní společnost, na způsob, kterým svět jeho hudbu prodává, promuje a poslouchá. Když v roce 1992 kapela měla na obálku Rolling Stone, Cobain si oblékl tričko s nápisem „Corporate Magazines Still Suck“ (Korporátní časopisy stále sají).
Bývalý manažer Nirvany Danny Goldberg později popsal geniálnost "Smells Like Teen Spirit": píseň kombinovala ostrou kritiku povrchnosti se současně masovou hudební přitažlivostí. Byla to rockandrollová píseň a ironický komentář k rockanrollu zároveň.
Průmysl zaplavily epigonské kapely, které napodobovaly Cobainovu formuli „hlasitý refrén – tichá sloka – ještě hlasitější refrén“, ale chyběla jim autenticita. Vznikly zástupy grungeových skupin, které formálně připomínaly Nirvanu, obsahově ale navazovaly spíš na stadionový chlapácký rock, proti kterému se trio vymezovalo. Cobain pozoroval, jak je jeho vize deformována a zkomercializována přesně tím způsobem, proti kterému bojoval.
Osobní peklo za fasádou slávy
Cobainovy problémy byly mnohem hlubší než jen frustrace ze slávy. Celý život trpěl chronickými bolestmi žaludku způsobenými nediagnostikovaným onemocněním. K tomu přibyla závislost na heroinu, kterou používal jako „samoléčbu“ bolesti. Manželství s Courtney Love bylo bouřlivé a média ho neustále pitvala.
Cobain se nikdy nevzpamatoval z traumatu z dětství – rozvod rodičů ve jeho sedmi letech ho hluboce zasáhl. V rodině se vyskytovaly duševní choroby, oba jeho strýcové spáchali sebevraždu. Genetická predispozice k depresi v kombinaci s tlakem světové slávy, kterou nikdy nechtěl, vytvořila smrtící koktejl.
V jeho posmrtné poznámce stálo citát z písně Neila Younga: „Je lepší shořet než vyhasnout.“ Cobain tam také napsal záhadnou větu: „Proč si to prostě neužiješ? Nevím.“ Byla to otázka, na kterou nikdy nenašel odpověď.
Když 8. dubna 1994 elektrikář našel Cobainovo tělo v domě v Seattlu, končila éra. Podle oficiálního vyšetřování si 5. dubna 1994 prostřelil hlavu brokovnicí. Bylo mu 27 let – zařadil se tak do mýty opředeného Klubu 27 spolu s Jimim Hendrixem, Janis Joplin, Jimem Morrisonem a Brianem Jonesem.
Odkaz rozporné ikony
Kurt Cobain zemřel, ale „Smells Like Teen Spirit“ žije dál. Píseň překročila miliardu streamů na Spotify, pravidelně se objevuje v žebříčcích nejlepších písní všech dob a ovlivnila generace muzikantů od Thoma Yorka z Radiohead přes My Chemical Romance až po Post Maloneho nebo Billie Eilish.
Cobain zanechal odkaz plný rozporů. Chtěl úspěch, ale odmítal slávu. Napsal dokonalý popový song, pak ho nenáviděl. Bojoval proti komerci, ale prodal miliony desek. Stal se hlasem generace, i když se tomu bránil.
Jeho tragédie spočívala v tom, že dostal přesně to, o čem snil – a zjistil, že to není to, co doopravdy chtěl. V jedné z posledních poznámek napsal: „Nechci to, co mám.“ Byl to výkřik umělce, který se stal vězněm vlastního úspěchu.
Dnes, více než třicet let po vydání „Smells Like Teen Spirit“, zůstává píseň stejně mocná jako v roce 1991. Ale když ji posloucháme, měli bychom mít na paměti, že muž, který ji napsal, ji nikdy nedokázal poslouchat bez bolesti. Kurt Cobain chtěl změnit hudbu – a dokázal to. Cena, kterou za to zaplatil, byla však děsivě vysoká.
Jeho příběh je varováním před nebezpečím slávy pro ty, kteří po ní netouží. Je připomínkou, že někdy může být největší úspěch zároveň největším selháním. A je definitivním důkazem, že peníze, sláva a obdiv milionů nedokážou vyléčit zlomenou duši.
