Článek
Nebyla dramatická, nebyla pronesená se slzami v očích ani s třesem v hlase. Přišla tiše, skoro mimochodem, mezi obouváním bot a hledáním batohu.
„Mami… já se chci zeptat… mám vlastně právo být smutný?“
Nejdřív jsem nechápala. Automaticky jsem hledala důvod, problém, vysvětlení. Chtěla jsem se zeptat proč, ale něco mě zarazilo. Protože to nebyla otázka proč jsem smutný. Byla to otázka, jestli ten smutek vůbec smí existovat.
Sedla jsem si k němu. A v tu chvíli mi došlo, že tahle otázka nevznikla náhodou. Musela v něm růst delší dobu. Někde mezi větami typu „to nic není“, „jiní se mají hůř“, „buď rád, že…“. Mezi dobře míněnými radami, které ale postupně učí jedno: že některé pocity nejsou vítané.
Dívala jsem se na své dítě a najednou jsem si uvědomila, jak snadno dospělí nevědomky berou dětem prostor cítit.
Začala jsem si v hlavě přehrávat situace, kdy jsem sama reagovala rychleji než citlivě. Kdy jsem smutek zlehčila, protože jsem ho chtěla rychle zahnat. Kdy jsem místo naslouchání nabízela řešení. Ne proto, že bych byla lhostejná. Ale proto, že jsem si myslela, že pomáhám.
A možná právě tehdy se v něm usadila pochybnost, jestli jeho emoce nejsou „špatně“.
„Proč se ptáš?“ zeptala jsem se nakonec opatrně.
Pokrčil rameny. „Protože když jsem smutný, tak se mi zdá, že bych neměl být. Že bych měl být v pohodě. Že jsem jinak problém.“
Ta věta bolela víc, než kdyby plakal.
V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o jeden konkrétní den, jednu situaci nebo jeden neúspěch. Šlo o pocit, že jeho vnitřní svět musí projít schválením. Že emoce nejsou samozřejmé, ale podmíněné.
A to je pro dítě strašně těžké břemeno.
Řekla jsem mu, že ano. Že má právo být smutný. Stejně jako má právo být veselý, naštvaný, zmatený nebo unavený. Že pocity nejsou odměna ani trest. Že nejsou správné nebo špatné. Jsou jen signálem, že se něco děje.
Poslouchal pozorně. A pak se zeptal: „I když nemám důvod?“
To byla další rána. Protože kdo rozhoduje o tom, co je „dostatečný důvod“ ke smutku? Dospělí? Okolí? Srovnání s ostatními?
Řekla jsem mu, že pocity nepotřebují povolení ani vysvětlení. Že někdy přijdou jen proto, že jsme lidé. A že smutek neznamená slabost. Znamená citlivost.
Ten rozhovor změnil i mě. Uvědomila jsem si, kolikrát jsem sama potlačila vlastní smutek, protože „se to nehodilo“. Kolikrát jsem se cítila provinile za to, že nejsem vděčná, spokojená, pozitivní. A kolikrát jsem tenhle vzorec — úplně nevědomky — předala dál.
Děti se neučí z toho, co říkáme. Učí se z toho, co žijeme.
Od té doby se snažím reagovat jinak. Ne hned opravovat. Ne hned uklidňovat. Ale nejdřív dát prostor. Říct: „Vidím, že je ti smutno.“ A zůstat. I když je to nepohodlné. I když bych raději smutek rychle vyřešila.
Protože někdy největší pomoc není změnit pocit, ale dovolit mu být.
Když se mě dnes zeptá, jak se má, snažím se odpovídat pravdivě. Ne vždy „dobře“. Chci, aby věděl, že emoce nejsou něco, co se skrývá. Že nejsou slabostí, ale součástí života.
A hlavně — aby nikdy nemusel pochybovat o tom, jestli má právo cítit to, co cítí.
Protože má.
A vždycky mít bude.
