Článek
Zní to skoro jako ideál.dramatických scén. Když se nás lidé ptali, jak to funguje, usmívala jsem se a říkala, že si rozumíme. A dlouho jsem tomu sama věřila.
Jenže časem mi začalo docházet, že ticho není vždycky klid.
Nikdy jsme se nehádali, protože jsme se vyhýbali konfliktům. Když něco vadilo mně, řekla jsem si, že to není tak důležité. Když vadilo jemu, stáhl se. Oba jsme se snažili být ti „rozumní“. Nevyvolávat napětí. Nezatěžovat druhého.
A tak jsme mlčeli.
Místo hádek přišlo potlačování. Místo otevřených rozhovorů opatrnost. Naučila jsem se odhadovat, co říct a co si nechat pro sebe. On se naučil mlčet tak, aby to nevypadalo jako nezájem.
Venku to fungovalo skvěle. Doma jsme byli čím dál víc opatrní.
Největší problém nebyl v tom, že bychom si ubližovali slovy. Ale v tom, že jsme si přestali říkat pravdu. O sobě. O tom, co chceme. Co nám chybí. Co nás bolí.
Bez hádek jsme se nedotýkali citlivých míst.
A ta začala chladnout.
Časem jsem si všimla, že se necítím viděná. Ne proto, že by mě ignoroval, ale proto, že jsem mu neukazovala celé sebe. Stejně tak on. Sdíleli jsme běžné věci, plány, povinnosti. Ale ne vnitřní svět.
Vztah byl klidný.
Ale byl tichý.
Uvědomila jsem si, že hádky nejsou vždycky známkou problému. Někdy jsou známkou toho, že si ještě stojíme za tím, co cítíme. Že nám záleží natolik, abychom riskovali nepohodlí.
My jsme neriskovali nic.
A tak se mezi nás nenápadně vkrádala vzdálenost.
Když jsme si to konečně řekli nahlas, nebylo to při hádce. Bylo to klidné. A možná právě proto tak bolestivé. Došlo nám, že jsme si dlouho neublížili — ale také jsme se k sobě dlouho nepřiblížili.
Protože blízkost potřebuje pravdivost.
A pravdivost někdy bolí.
Dnes už vím, že vztah bez hádek není automaticky zdravý. Záleží na tom, čím je ticho vyplněné. Jestli respektem — nebo strachem něco pokazit.
Ten náš byl plný obav.
A právě proto byl problém.
