Článek
Jako všichni ostatní. Jako každá žena, která pracuje, stará se, funguje. Únava byla pro mě normální stav. Něco, co se neřeší, ale překonává. Říkala jsem si, že stačí víkend, dovolená, pár klidnějších večerů. Jenže klidnější večery nepřicházely a únava nemizela.
Naopak.
Ráno jsem vstávala s pocitem, že jsem si vůbec neodpočinula. Tělo bylo těžké, hlava mlhavá. V práci jsem fungovala ze setrvačnosti. Dělala jsem chyby, které mi dřív nepřipadaly možné. Zapomínala jsem jednoduché věci. Každý drobný problém mě vyváděl z míry. Přestala jsem mít trpělivost — nejdřív k sobě, pak k ostatním.
Přesto jsem si opakovala, že to nic není. Že to zvládnu. Že teď není vhodná doba polevit. Vždycky byl někdo, kdo potřeboval, abych fungovala. A já fungovala.
Signály přicházely postupně. Časté bolesti hlavy. Bušení srdce. Napětí v těle, které nešlo uvolnit. Večer jsem byla vyčerpaná, ale nemohla jsem usnout. Když už se mi to povedlo, budila jsem se s pocitem úzkosti, aniž bych věděla proč.
Nejhorší byla apatie. Věci, které mi dřív dělaly radost, mě přestaly zajímat. Smích byl vzácný. Nadšení neexistovalo. Žila jsem v režimu „ještě tohle a pak si odpočinu“.
Jenže to „pak“ nikdy nepřišlo.
K lékaři jsem šla spíš z povinnosti než z obavy. Čekala jsem, že mi řekne, ať se víc vyspím, vezmu vitamíny a zvolním tempo. Místo toho se mě začal ptát. Ne jen na tělo, ale i na život. Na práci. Na tlak. Na odpovědnost. Na to, kdy jsem naposledy opravdu odpočívala.
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Po chvíli ticha řekl větu, která mě zaskočila: „Tohle už není obyčejná únava. To je vyčerpání.“
Najednou to slovo viselo ve vzduchu a já cítila směs úlevy a strachu. Úlevy, že si to nevymýšlím. Strachu, že jsem něco podcenila. Že jsem překročila hranici, o které jsem si myslela, že ji mám pod kontrolou.
Došlo mi, jak dlouho jsem ignorovala vlastní tělo. Jak snadno jsem přijala myšlenku, že únava je slabost. Že zastavit se znamená selhat. Že když ještě dokážu vstát a fungovat, nemám si na co stěžovat.
Vyčerpání nepřišlo náhle. Nepřišlo jako pád. Přišlo potichu. V podobě neustálého napětí, které jsem brala jako normu. V podobě odpovědnosti, kterou jsem si nikdy nedovolila odložit.
Léčba nebyla o lécích. Byla o změně. O zpomalení. O nepříjemných rozhodnutích. O tom říct „ne“ věcem, které jsem dřív brala automaticky. O přiznání, že nezvládnu všechno — a že to je v pořádku.
Nejtěžší bylo přijmout, že moje hodnota nespočívá v tom, kolik toho unesou moje ramena. Že nejsem méně důležitá, když si dovolím být unavená. A že odpočinek není odměna, ale nutnost.
Dnes už vím, že obyčejná únava odezní po spánku. Vyčerpání ne. To si žádá pozornost, změnu a respekt. A hlavně — odvahu přestat si namlouvat, že ještě vydržím.
Protože někdy nejsme jen unavení.
Někdy jsme už dávno vyčerpaní — jen jsme se to nenaučili slyšet.
