Článek
To slovo mi připadalo bezpečné. Únava je normální. Únava se vyspí. Únava se zvládne kávou, víkendem, dovolenou. Říkala jsem si to pokaždé, když jsem ráno vstávala s pocitem těžkých končetin a večer usínala s hlavou plnou myšlenek, které nešlo vypnout.
Jenže únava nemá trvat měsíce.
Dlouho jsem fungovala. Chodila jsem do práce, plnila povinnosti, starala se o ostatní. Nikdo kolem mě neviděl problém. A já ho vidět nechtěla. Protože připustit, že nejde jen o únavu, by znamenalo zastavit se. A já měla pocit, že si to nemůžu dovolit.
Začalo to nenápadně. Přestala jsem mít radost z věcí, které mě dřív těšily. Všechno jsem dělala „na automat“. Bez emocí. Bez chuti. Říkala jsem si, že je to jen období. Že to přejde. Že až bude klidnější týden, až skončí tenhle projekt, až si trochu odpočinu.
Jenže klidnější týden nepřišel.
Postupně se přidaly další signály. Podrážděnost kvůli maličkostem. Pláč bez jasného důvodu. Pocit, že jsem pořád pozadu, i když jsem dělala maximum. Začala jsem zapomínat jednoduché věci. Jména. Termíny. Slova uprostřed věty. Tělo zpomalovalo, ale hlava mě nutila jet dál.
Nejhorší bylo, že jsem si vyčítala i to vyčerpání. Říkala jsem si, že jiní to zvládají. Že přece nemám důvod se hroutit. Že mám být vděčná. Ten vnitřní hlas byl tvrdší než jakýkoli šéf.
Dlouhodobé přetížení není dramatické. Nezhroutíte se ze dne na den. Spíš se pomalu odpojujete od sebe. Přestáváte cítit, co potřebujete. Ignorujete signály těla. Učíte se fungovat s minimální energií a považujete to za normu.
Až jednoho dne zjistíte, že už nemáte z čeho brát.
Pamatuji si ten moment přesně. Nebyla to žádná krize. Seděla jsem doma a měla udělat jednoduchou věc. A nedokázala jsem se pohnout. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že jsem nemohla. Tělo odmítlo poslušnost. A hlava poprvé ztichla ne úlevou, ale prázdnem.
Tehdy mi došlo, že nejsem jen unavená. Byla jsem dlouhodobě přetížená. Bez prostoru na regeneraci. Bez hranic. Bez dovolení si zpomalit.
Přetížení nevzniká jen z práce. Vzniká z neustálé dostupnosti. Z pocitu odpovědnosti za všechno a všechny. Z neschopnosti říct „teď ne“. Z dlouhodobého potlačování vlastních potřeb. Z toho, že jste pořád silní, spolehliví, fungující.
A okolí si na to zvykne.
Nejtěžší na celém procesu nebylo přiznat si vyčerpání, ale dovolit si s ním něco udělat. Zpomalit bez pocitu selhání. Odmítnout bez omluv. Přestat se měřit výkonem. Přestat čekat, až se to „nějak spraví“.
Učím se to dodnes. Někdy znovu sklouznu do starých vzorců. Ale už vím, že únava, která nemizí, není slabost. Je to informace. A dlouhodobé přetížení není osobní selhání, ale důsledek života bez hranic.
Dnes už si dávám pozor na to, co říkám sama sobě. Už si neříkám „ještě vydrž“. Ptám se spíš: co teď opravdu potřebuju? A beru tu odpověď vážně.
Protože pochopit, že nejde jen o únavu, ale o dlouhodobé přetížení, byl první krok k tomu, abych se znovu začala skládat dohromady. Ne jako stroj, který musí fungovat. Ale jako člověk, který má právo nebýt pořád silný.
