Život obyčejné ženy v minulosti: manželství, porody a role, ze kterých nebylo úniku

Od dětství až po smrt byla žena definována vztahem k mužům – jako dcera, manželka, matka, vdova. Pojďme se podívat, jak skutečně vypadal každodenní život obyčejné ženy ve středověkých Čechách.

Zatímco chlapci měli alespoň nějaké možnosti volby – mohli se stát řemeslníky, kněžími, vojáky – dívky měly cestu vytyčenou od narození. Buď se provdají, nebo vstoupí do kláštera. Třetí možnost téměř neexistovala.

Od dětství byly dívky připravovány na jediný účel: stát se dobrými manželkami a matkami. Učily se příst, tkát, vařit, péct chléb, starat se o drůbež, ošetřovat nemocné. Zatímco bratři odcházeli do učení nebo na pole s otcem, sestry zůstávaly u matky a učily se ženským pracím.

Dívka se považovala za dospělou kolem čtrnácti let. V tomto věku byla připravena k provdání. Někdy i dřív – zásnuby mohly být sjednány už pro desetileté dívky, i když samotná svatba se obvykle odkládala do puberty.

Zapomeňte na romantické představy. Manželství bylo obchodní transakce, smlouva mezi dvěma rodinami. Otec vybíral ženichovi dceru, nebo naopak – matka s otcem dojednávali svatbu pro syna. Muž získával pracovní sílu, schopnost rodit děti a věno. Žena získávala ekonomické zajištění.

Věno hrálo klíčovou roli. Otec nevěsty musel poskytnout peníze, půdu, dobytek nebo zboží. Čím bohatší rodina, tím větší věno. Dívka bez věna měla malou šanci na dobrou partii. Proto chudé rodiny často nemohly provdat všechny dcery – některé končily jako služky nebo v nejlepším případě v klášteře.

Svatba byla veřejnou záležitostí. Konala se u kostela, kde kněz požehnal sňatku. Pak následovala hostina – velká nebo malá podle finančních možností. Důležité bylo, že svědkové viděli uzavření manželství. Soukromí neexistovalo ani v první svatební noci – někdy museli svědkové potvrdit, že manželství bylo konzumováno.

Od okamžiku svatby přešla žena z kontroly otce pod kontrolu manžela. Středověké právo bylo jasné: žena je majetkem muže. Nemohla vlastnit majetek bez souhlasu manžela, nemohla uzavírat smlouvy, nemohla vystupovat u soudu bez mužského zástupce.

Poslušnost byla hlavní ctností manželky. Církev učila, že muž je hlava rodiny, tak jako Kristus je hlavou církve. Žena měla poslouchat, sloužit a podřizovat se. Když manžel mluvil, žena mlčela. Když rozhodoval, žena souhlasila.

Fyzické násilí bylo tolerováno. Muž měl právo „korigovat“ svou ženu – tedy ji bít, pokud neposlouchala nebo provinila se. Existovalo sice neoficiální pravidlo, že tyčka na bití nesmí být silnější než palec muže, ale mnoho mužů toto „pravidlo“ ignorovalo. Žena neměla kam se obrátit. Rodina by ji poslala zpět k manželovi. Církev by jí řekla, že trpělivé snášení je křesťanskou ctností.

Účel manželství byl jasný: rodit děti. A ženy rodily – znovu a znovu, dokud to jejich tělo vydrželo.

Průměrná žena ve středověku otěhotněla sedm až devětkrát během svého života. Častější těhotenství nebyla neobvyklá. Kojení sice fungovalo jako primitivní antikoncepce, ale nespolehlivá. Žena mohla trávit většinu svého dospělého života buď těhotná, nebo kojící, nebo obojí najednou.

Antikoncepce téměř neexistovala a církev ji přísně zakazovala. Sex měl jediný účel – plození dětí. Cokoliv jiného bylo hříchem. Ženy znaly nějaké tradiční metody – bylinné odvary, amulety, přerušení styku – ale nic z toho nefungovalo spolehlivě a církev to odsuzovala.

Těhotenství bylo nebezpečné období. Žena pracovala až do poslední chvíle – v devátém měsíci stále vařila, prala, nosila vodu, starala se o děti. Neexistovaly prenatální kontroly, vitamíny, ultrazvuky. Žena prostě doufala, že ona i dítě přežijí.

Když přišel čas porodu, manžel odcházel. Porodnice byla výhradně ženská doména. Přicházela porodní bába – zkušená stará žena, která už přivedla na svět desítky dětí. S ní přicházely příbuzné a sousedky, které měly pomáhat a modlit se.

Žena rodila ve své chalupě, často v sedě nebo v podřepu – nikoli vleže, jak je běžné dnes. Porodní bába ji povzbuzovala, masírovala břicho, podávala bylinné odvary. Když to šlo dobře, dítě se narodilo po několika hodinách. Když to šlo špatně…

Komplikace při porodu znamenaly téměř jistou smrt. Dítě natočené špatně, krvácení, infekce – porodní báby dělaly, co mohly, ale jejich znalosti byly omezené. Žádná anestezie proti bolesti. Žádné císařské řezy (ty se prováděly jen když matka umřela, aby se pokusili zachránit dítě). Žádné antibiotika proti infekci.

Statistiky jsou hrůzné: každá patnáctá až dvacátá žena zemřela při porodu nebo krátce po něm. Když žena rodila sedmkrát během života, měla asi třicetiprocentní šanci, že jeden z porodů ji zabije. Pro srovnání – dnes v rozvinutých zemích umírá při porodu méně než 0,02 % žen.

Pokud přežila porod, čekalo ji šestinedělí. Měla zůstat v posteli, odpočívat, kojit. Ale realita chudých rodin to často nedovolovala. Žena vstávala po pár dnech, protože domácnost a pole nepočkají.

Práce ženy nikdy nekončila. Zatímco muž měl vymezené úkoly – orat pole, sekat obilí, opravovat plot – žena byla odpovědná za stovky drobných, ale nezbytných věcí.

Ranní rutina: vstát před rozbřeskem, rozdělat oheň v krbu (často z uhlíků z předchozího dne), uvařit kaši na snídani, nakrmit děti, nakrmit drůbež, podojit krávu nebo kozu.

Během dne: prát prádlo (těžká fyzická práce – nahřát vodu, namočit, vydrhávat, vyždímat, pověsit), péct chléb (hnětení těsta bylo vysilující), připravit oběd, starat se o děti (krmit, měnit pleny, utírat, utěšovat), příst len nebo vlnu na přízi, tkát látku na oděvy.

Večer: připravit večeři, uklidit, zašít roztrhané šaty, připravit všechno na další den. Teprve pak mohla jít spát – často vyčerpaná k smrti.

A to vše často s kojícím dítětem na ruce nebo s batolaty u nohou. Těhotná nebo ne, nemocná nebo zdravá – práce musela být hotová.

Ne všechny ženy měly manžely, kteří je respektovali nebo alespoň zacházeli slušně. Mnohé žily s opilci, násilníky, hazardními hráči, kteří promrhali všechny peníze rodiny.

Rozvod prakticky neexistoval. Církev považovala manželství za svátost, kterou nelze zrušit. Pouze v extrémních případech – například když se ukázalo, že manželství nebylo validně uzavřeno – mohlo být anulováno. To však vyžadovalo dlouhý, drahý proces u církevního soudu, na který obyčejní lidé neměli prostředky ani přístup.

Žena uvězněná v násilném manželství měla jen několik možností, všechny špatné:

Některé ženy volily poslední možnost. Záznamy ze středověkých soudů ukazují případy, kdy ženy otrávily, ubodaly nebo zabily manžely jiným způsobem. Většinou byly chyceny a popraveny – často upáleny, protože „petit treason“ (zrada proti manželovi) byla považována za zvlášť ohavný zločin.

Ne všechny ženy žily pod absolutní kontrolou mužů. Existovaly výjimky, i když vzácné.

Vdovy měly největší svobodu. Pokud žena přežila manžela a měla dospělé syny, mohla kontrolovat rodinný majetek. Bohaté vdovy někdy provozovaly obchody nebo řemeslné dílny zesnulého manžela. Mohly vlastnit majetek, uzavírat smlouvy, vystupovat u soudu. Samozřejmě, společnost na ně tlačila, aby se znovu provdaly, ale pokud odolaly, mohly si užít určité svobody.

Řemeslnice v některých městech pracovaly ve vlastních cechech. Ženy tkaly, šily, vařily pivo, prodávaly na trzích. V některých profesích – například porodní báby, pradleny – měly prakticky monopol. Ale i tyto ženy obvykle pracovaly pod dohledem otce nebo manžela.

Jeptišky měly jiný druh života. V klášteře žena unikla manželství a porodům. Některé opatství byla centra vzdělanosti, kde ženy uměly číst, psát, znaly latinu, studovaly Bible a filosofii. Pro vzdělanou ženu z dobré rodiny mohl být klášter lepší volbou než manželství. Samozřejmě, pod vedením církve a s přísnými pravidly.

Pokud žena přežila všechna těhotenství, nemoci, nehody a násilí, mohla se dožít stáří. Ale staroba nepřinášela úlevu od práce. Staré ženy dál pracovaly – hlídaly vnoučata, předli, pomáhaly při porodech, radily mladším.

Vdovy závislé na synech nebo zetích žily nejistým životem. Pokud je rodina nechtěla nebo nemohla uživit, skončily jako žebračky. Některé staré ženy žily na okraji společnosti, izolované a podezřívané – právě tyto ženy byly často obviňovány z čarodějnictví.

Obviněni z čarodějnictví se mohly stát hlavně starší ženy, zejména pokud žily samy, byly chudé a měly konflikty se sousedy. Křičela jste na souseda a jeho kráva potom onemocněla? To byla jasná známka čarování. Výsledek? Mučení, donucené přiznání a poprava – často upálení na hranici.

Ne. Šlechtičny žily úplně jinak. Nemusely physically pracovat, měly služebnictvo, mohly se věnovat vyšívání, hudbě, čtení. Ale i ony byly pod kontrolou mužů – otců, manželů, bratří. I ony rodily děti v nebezpečných podmínkách. I ony mohly být provdány za muže, které nikdy předtím neviděly, kvůli politickým aliancím.

Městské měšťanky měly o něco lepší život než sedlačky. Žily v kamenných domech místo dřevěných chatrčí, měly možná služku na pomoc, jejich muži měli stabilnější příjmy. Ale i ony pracovaly tvrdě – pomáhaly v manželově dílně nebo obchodě, vedly domácnost, rodily děti.

Sedlačky měly nejtvrdší život. Nekonečná práce na poli a doma, podvýživa, minimální zdravotní péče, vysoká úmrtnost. Mnoho z nich zemřelo před čtyřicítkou, vyčerpané prací a opakovanými porody.

Z moderního pohledu se život středověké ženy jeví jako noční můra. Žádná volba, žádná autonomie, žádné práva. Život definovaný povinností k mužům, opakovanými těhotenstvími, neustálou prací a vysokým rizikem smrti.

Ale musíme být opatrní s přílišným odsuzováním. Středověké ženy nežily v našem světě hodnot. Neznaly jiné možnosti. Mnoho z nich pravděpodobně akceptovalo svůj osud jako přirozený a Bohem daný. Nacházely smysl v rodině, dětech, komunitě. Měly důstojnost, respekt, lásku – i když v rámci omezujících struktur.

A přece – když čteme vzácné záznamy, kde ženy mluví vlastním hlasem, často slyšíme stesky. Ženy, které pláčou nad mrtvými dětmi. Ženy vyčerpané nekonečnými těhotenstvími. Ženy, které touží po něčem víc než jen přežití.

Když dnes slyšíte někoho sentimentálně vzpomínat na „dobré staré časy“, vzpomeňte si na středověkou ženu. Každý rok těhotná nebo kojící. Žádná kontrola nad vlastním tělem. Vysoká šance zemřít při porodu. Manželství, ze kterého není úniku, i když manžel bije. Dřina od svítání do soumraku. Žádné právo vlastnit majetek, volit, rozhodovat o vlastním životě.

Moderní ženy mají něco, co středověké ženy nikdy neměly: volbu. Volbu, zda se vdát nebo ne. Volbu, kdy a zda mít děti. Volbu kariéry, vzdělání, nezávislosti. Práva chráněná zákonem. Přístup ke zdravotní péči, která mateřskou úmrtnost snížila téměř na nulu.

Není to dokonalý svět. Nerovnost stále existuje. Ale když si uvědomíme, jak to bylo před pár sty lety, možná si více vážíme cesty, kterou jsme ušli. A možná si také uvědomíme, že práva, která dnes považujeme za samozřejmá, jsou výsledkem dlouhého boje – a mohou být ztracena, pokud je nebudeme bránit.