Článek
Už jsem byla jednou nohou ze dveří, světlo zhasnuté, pokoj ponořený do ticha. Pak se ozvalo tiché:
„Mami?“
Vrátila jsem se ke dveřím.
„Je normální…“ zarazilo se, „že se bojím chodit do školy?“
Ta otázka nebyla náhlá. Nebyla impulzivní. Byla promyšlená. A to mě vyděsilo nejvíc.
Sedla jsem si k posteli a zeptala se, čeho se bojí. Zavrtělo hlavou.
„Nevím přesně. Prostě se bojím.“
V dalších dnech jsem si začala všímat věcí, které jsem předtím omlouvala únavou nebo obdobím. Ráno ho bolela hlava. Nebo břicho. Oblékal se pomalu, zdržoval se u snídaně, ptal se na zbytečnosti. Před školou ztuhl. Neplakal, neodmítal. Jen se jakoby zmenšil.
Ve škole nám říkali, že je tiché, hodné, bezproblémové. Že dobře zapadá. To slovo – zapadá – mi začalo vadit. Protože doma jsem viděla dítě, které se snaží vydržet.
Jedno odpoledne jsme spolu seděli na gauči a já mu řekla, že strach sám o sobě není špatný. Že někdy nám něco signalizuje. Že se ho nemusí zbavit, aby byl „normální“.
Podívalo se na mě a řeklo:
„Já se bojím, že když to řeknu ve škole, tak to bude horší.“
A tím to konečně dostalo tvar.
Postupně mi začalo vyprávět o dnech, které byly nepředvídatelné. O tom, že někdy bylo za otázku pochválené a jindy napomenuté. O tom, že jednou bylo v pořádku se zasmát, podruhé to znamenalo problém. O tom, že nikdy nevědělo, jaká verze dne ho čeká.
„Já se snažím být opatrný,“ řeklo. „Abych nic nepokazil.“
To nebyl strach z učení. To byl strach z prostředí.
Mluvila jsem se školou. Ne jednou. Ne snadno. Zpočátku jsem slyšela, že děti se bojí běžně. Že škola není vždy příjemná. Že je potřeba odolnost. Ale když jsem popsala konkrétní situace, konkrétní věty, konkrétní reakce, ticho v místnosti zhoustlo.
Školní psycholog se zeptal:
„Bojí se dítě školy, nebo toho, co se v ní může stát?“
Najednou to nebyla otázka normálnosti. Byla to otázka bezpečí.
Začaly drobné změny. Větší předvídatelnost. Jasnější komunikace. Méně veřejného upozorňování. Více prostoru na otázky bez okamžité reakce. Nic revolučního. Ale pro dítě zásadního.
Doma jsme mluvili o strachu otevřeně. Říkala jsem nahlas, že bát se neznamená selhat. Že „normální“ není nebát se, ale mít kde ten strach říct.
Jedno ráno, po několika týdnech, se oblékl rychleji. U snídaně jedl bez řečí. U dveří se zastavil, ale nezamrzl.
„Pořád se trochu bojím,“ řekl.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem.
„Ale už vím proč,“ dodal.
A to byl rozdíl.
Dnes už se mě neptá, jestli je normální, že se bojí chodit do školy. Ptá se, co může udělat, když se ten strach objeví. A ví, že ho nemusí skrývat, aby byl v pořádku.
Protože největší problém není dětský strach.
Největší problém je, když dítě uvěří, že se za něj musí stydět.
