Článek
V čase, kdy většinu Evropy sužují extrémní teploty, Evropská komise konečně, po dlouhých měsících odkládání, zveřejnila kompromisní návrh na snížení emisí skleníkových plynů do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990. Obsahuje ale celou řadu výjimek, které budí obavy. Je tento cíl dostačující pro splnění evropských klimatických cílů a závazků?
Emisní cíl do roku 2040
Cíl pro rok 2040 je mezikrokem mezi už schváleným cílem snížení emisí o 55 % do roku 2030 a dosažením uhlíkové neutrality do roku 2050. Samotné číslo není nové, o cíli snížení emisí o 90 % k roku 2040 se debatuje už více než rok a Komise ho oficiálně avizovala už v několika dokumentech. Má odborný základ a je dosažitelný v rámci evropských možností. Ačkoli je pozitivní, že i navzdory politickým tlakům Komise zachovala cíl snížit čisté emise o 90 % na papíře, formulacemi o takzvaných „flexibilitách“, které v návrhu zavedla, hrozí, že klimatická opatření EU fakticky oslabí. Navíc je cíl -90 % podle doporučení evropských vědců naprostým minimem, které je nezbytné a proveditelné, aby EU splnila své závazky vyplývající z Pařížské dohody. Pokud je prioritou EU omezit globální oteplování co nejblíže kritické hranici 1,5 °C, měla by usilovat o uhlíkovou neutralitu už do roku 2040.
Když 90 % není 90 %
Návrh Komise také mluví o řadě výjimek, včetně možnosti započítat až 3 % celkového snížení emisí skrze takzvané mezinárodní kredity od roku 2036. Tyto kredity fungují jako forma klimatických „odpustků“ – místo skutečného snížení emisí v EU by si státy mohly započítat investice do projektů na snižování emisí v zemích mimo Unii. Na papíře tak emise klesnou, ve skutečnosti se ale část klimatického úsilí přesouvá jinam, mimo přímou kontrolu EU – a bez záruky, že tyto projekty budou mít skutečný a trvalý dopad. To neodpovídá dřívějšímu vědeckému doporučení, podle kterého by snížení mělo představovat 90–95 % v rámci EU, nikoli mimo její území. Započítání až 3 % přes mezinárodní kredity se nemusí zdát mnoho, ale pokud se bude uplatňovat od roku 2036, může to do roku 2040 znamenat více než 750 milionů tun CO₂. To odpovídá téměř ročním emisím Německa, největší evropské ekonomiky.
Ustanovení jsou v tomto ohledu vágní – chybí v nich jasné limity, kolik emisí může EU tímto způsobem maximálně „kompenzovat“, i záruky, že tyto kredity budou kvalitní a skutečně přínosné. To v každém případě znamená, že se EU bude v roce 2040 zčásti vykupovat z emisí penězi, místo aby je reálně snižovala doma – a bude tak utrácet miliardy za uhlíkové kredity v zahraničí v době, kdy zoufale potřebuje investovat do vlastní zelené transformace. Takový přístup navíc přenáší odpovědnost na globální Jih – tedy na země, které samy přispěly ke klimatické krizi nejméně – a dál prohlubuje globální nerovnost.
Návrh předložený Komisí pracuje vedle mezinárodních kreditů například i s možností započítávat trvalé ukládání emisí uhlíku nebo s takzvanou flexibilitou mezi sektory, kdy si jednotlivé sektory v dekarbonizaci navzájem „vypomáhají“. To ale v praxi znamená, že některé sektory nebudou muset snižovat emise, protože se „vykážou“ pokrokem jinde. Takový systém oslabuje tlak na změny tam, kde jsou nejvíce potřeba – například v dopravě, stavebnictví nebo zemědělství – a tím podkopává logiku dekarbonizace celé ekonomiky.
Pro takové nástroje zatím také neexistují transparentní pravidla ani hodnocení, která by ukazovala jejich konkrétní přínosy pro snižování emisí skleníkových plynů. Navíc tím, že Komise ve svém návrhu slučuje dohromady technické odstraňování emisí (např. technologiemi), přírodní propady (např. ukládání uhlíku v půdě a lesích) a reálné snižování emisí v jednotlivých sektorech, vzniká zmatek. Místo aby se každá z těchto oblastí hodnotila zvlášť, míchají se „jablka s hruškami“. Komise tak promarnila jedinečnou příležitost stanovit samostatné cíle pro různé druhy klimatických opatření – což požadují jak vědci, tak vlastní poradní orgány EU. Bez takového rozlišení není možné měřit pokrok férově ani efektivně.
Klimatická krize zesiluje, vedra jsou jen začátek
O návrhu nových klimatických cílů Komise jednala v období, kdy v Evropě vrcholí vlna nebezpečných veder, která ohrožuje život a zdraví tisíců Evropanek a Evropanů. Tato extrémní vedra pociťujeme i v Česku.
Přestože byl emisní cíl pod tlakem politiků a vyjednávání oslaben, obyvatelé v EU stojí za vyššími klimatickými ambicemi. Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění Eurobarometr nejenže 85 % Evropanů považuje změnu klimatu za vážnou hrozbu a 81 % podporuje cíl EU dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, ale většina z nich se zároveň domnívá, že jejich země nedělají dost – a chtějí, aby se zelená transformace urychlila.
A co na to Česká republika?
Česká vláda s návrhem EK nesouhlasí. Na summitu EU v Bruselu český premiér Petr Fiala uvedl, že nepovažuje za dobré, aby si Unie vůbec stanovovala další klimatické cíle a přijímala je do roku 2040. Odmítavé stanovisko zopakoval i po jednání vlády o týden později. Premiér Fiala zdůrazňuje, že je potřeba mít na paměti prosperitu a ekonomické aspekty.
Ano, snižování emisí je čím dál náročnější – ale nečinnost vyjde výrazně dráž. Náklady na nečinnost jsou až sedmkrát vyšší než náklady na opatření vedoucí ke snížení emisí, a každá desetina stupně oteplení znamená víc peněz na zdravotnictví, řešení dopadů extrémního počasí i zásahy bezpečnostních složek.
Stojíme na rozcestí – a máme jedinečnou šanci zelenou transformaci využít jako příležitost k pozitivní změně. Odejdeme-li od drahých a nebezpečných fosilních paliv směrem k obnovitelným zdrojům a úsporám energie, lidem se sníží účty, zlepší se vytápění i chlazení domácností a pročistí se vzduch, který dýcháme. Podle dat se každá investovaná koruna do zelené transformace v Česku vrátí 3,6krát.
Povinnost navrhnout nové klimatické závazky pro rok 2040 navíc plyne z evropského klimatického zákona. Pokud by Komise návrh nepředložila – jak požadují někteří čeští politici – riskovala by žaloby a soudní spory. Dekarbonizace jde navíc v řadě ohledů ruku v ruce s posilováním evropské bezpečnosti a snižováním závislosti na dovozu fosilních paliv z Ruska či dalších autoritářských režimů. I z tohoto pohledu jde o klíčový nástroj pro ochranu současných i budoucích zájmů a bezpečnostních priorit.
Co se bude dít dál?
Současný návrh Evropské komise projde řádným legislativním postupem, bude o něm jednat Evropský parlament a Rada. Teprve potom bude jasná jeho výsledná podoba.
Evropská debata o emisním cíli pro rok 2040 je ale důležitá i v mezinárodním kontextu, protože souvisí s povinností EU předložit do září OSN nový plán na snížení emisí do roku 2035 – tzv. NDC. O těchto závazcích se bude jednat na globální klimatické konferenci COP 30 v brazilském Belému. Ta se bude konat symbolicky v době desátého výročí přijetí Pařížské klimatické dohody. Ve stejném čase vědci varují, že při současné úrovni emisí zbývá jen několik let, než překročíme bezpečnou hranici oteplení o 1,5 °C. Oslabený cíl EU do roku 2040 tak nejen oslabuje evropskou schopnost dekarbonizace, ale zároveň podkopává její důvěryhodnost v mezinárodních jednáních – a vytváří nebezpečný precedens, který může brzdit klimatické ambice i jinde ve světě.
Autorka článku je Miriam Macurová, vedoucí klimatické kampaně Greenpeace Česká republika
