Článek
Evropa musí být konkurenceschopná a bezpečná! Na tom panuje široká shoda jak mezi politiky a političkami, tak ve společnosti. Otázkou ale zůstává, jak toho dosáhnout. Často slýcháme, že dekarbonizace je drahá a že si Evropa nemůže dovolit jít v tomto směru příliš rychle, pokud chce zůstat konkurenceschopná. Argumenty o „realitě“ hospodářské situace, energetických nákladech a geopolitické nejistotě se staly běžnou výmluvou pro otálení s klimatickými kroky. Často ale zapomínáme na klimatickou realitu, ve které se nacházíme. Pokud chceme, aby Evropa zůstala konkurenceschopná a bezpečná, neptejme se, zda si můžeme dovolit dekarbonizovat ale zda si můžeme dovolit od dekarbonizace upustit.
Planeta se otepluje alarmujícím tempem. Rok 2024 byl dalším nejteplejším rokem v historii měření, s průměrným oteplením o 1,5 °C po většinu roku. Extrémní počasí je nyní dvakrát pravděpodobnější a je silnější než dřív. Už dnes čelíme extrémním výkyvům počasí, suchům, povodním a ztrátě biodiverzity, což má přímé dopady na zdraví lidí, zemědělství, ekonomiku a infrastrukturu.
Podle Evropské agentury pro životní prostředí (EUCRA) rostou klimatická rizika rychleji, než se naše společnost dokáže přizpůsobit. Evropa je nejrychleji se oteplujícím kontinentem a Česká republika se otepluje dokonce dvakrát rychleji oproti světovému průměru. Pokud neuděláme razantní kroky ke snížení emisí skleníkových plynů, máme namířeno k růstu globální teploty o 2,6 až 3,1 °C oproti předindustriální éře. To by mělo další katastrofální dopady – od extrémních vln veder, záplav a sucha až po destabilizaci ekosystémů a ekonomiky.
Evropa přispěla ke klimatické krizi nejen svou historickou emisní stopou, ale i přetrvávající závislostí na fosilních palivech. EU je jeden z největších producentů emisí na světě, přičemž Česko patří mezi státy s nadprůměrnými emisemi na obyvatele. Navzdory závazkům ke snižování emisí některé státy, včetně ČR, stále dotují fosilní průmysl a brzdí dekarbonizaci.
Evropská komise představila plán. Má ale vážné mezery
Evropská komise nedávno představila Dohodu o čistém průmyslu, tzv. Clean Industrial Deal (CID) plán, který měl v nadcházejícím období navázat na Zelenú dohodu pro Evropu, která stanovila cíl dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Nová průmyslová strategie EU měla zajistit, aby přechod k uhlíkově neutrální ekonomice byl nejen ekologicky udržitelný, ale také ekonomicky výhodný. CID by měl podpořit dekarbonizaci evropského těžkého průmyslu, zvýšit energetickou soběstačnost Evropy a podpořit rozvoj nízkouhlíkových technologií. Je založený na šesti pilířích, které se zaměřují na dostupnost energie, snižování emisí v těžkém průmyslu, rozvoj a financování dekarbonizace průmyslu a také na přechod k cirkulární ekonomice a posílení surovinové bezpečnosti, globální konkurenceschopnosti a podporu spravedlivé transformace.
Ve zkratce tedy Evropská komise plánuje naplnit klimatické cíle tím, že vyčistí špinavý průmysl. Předložená strategie má ale množství mezer. Evropská komise v CID sice uznává, že klíčem k levné a stabilní energii je ukončení závislosti na fosilních palivech. Přesto ale v dokumentu nestanovila žádný konkrétní termín pro jejich konec. Místo toho CID a jeho strategie otevírají dveře k dalším investicím do plynové infrastruktury a dlouhodobým dohodám na dovoz LNG, což jde přímo proti klimatickým závazkům EU. Hrozí, že Evropa bude na další dekády uzamčena v drahém a nestabilním fosilním systému, i když už dnes existují výpočty ukazující, že investice do obnovitelných zdrojů a energetických úspor by vedly k výrazně nižším nákladům na energie.
Další problém spočívá v tom, že CID nepřináší žádné nové zdroje financování. Nabízí se tedy otázka, kde vezmeme 100 miliard eur na dekarbonizaci průmyslu, které Evropská komise v dokumentu slibuje? Hrozí, že budou odčerpány peníze z fondů určených na ochranu klimatu, udržitelnou energetiku a sociálně spravedlivou transformaci. Pokud přitom nebudou přidány žádné závazné podmínky pro využití těchto prostředků, může se stát, že peníze skončí v rukou průmyslových gigantů bez jakékoliv garance snížení emisí.
Nejlevnější je přitom energie, která se ušetří. CID ale vůbec neposiluje cíle pro energetickou účinnost ani nenabízí konkrétní opatření pro snížení spotřeby energie. To znamená, že místo toho, aby průmysl motivoval k efektivnějšímu hospodaření s energií, může jednoduše zajistit větší finanční podporu pro energeticky náročná odvětví, aniž by došlo ke skutečné změně.
Evropská komise zároveň na úkor CID odložila zveřejnění legislativního návrhu klimatického cíle EU do roku 2040, který měl být původně jeho součástí. Ve jménu zjednodušení navíc hrozí deregulace reportovacích povinností velkých podniků, oslabení závazků EU v oblasti odpovědnosti firem a omezení ochrany lidských práv i životního prostředí. Tyto kroky vyvolávají otázky, do jaké míry Komise ustoupila tlaku velkého byznysu a nakolik tím oslabuje své vlastní klimatické závazky.
Konkurenceschopnost a ochrana klimatu jdou ruku v ruce
Ambiciózní klimatické plány nemusí být pouze o utahování opasků s cílem snižovat emise, i když jsou tak často prezentovány. Přinášejí také konkrétní výhody pro lidi, ekonomiku, bezpečnost a konkurenceschopnost.
Díky rozvoji obnovitelných zdrojů energie se například EU podařilo od roku 2019 snížit náklady na dovoz fosilních paliv o 59 miliard eur. Zároveň pomohly výrazně snížit závislost EU na ruském plynu – z 50 % v roce 2019 na 14 % v roce 2024. Levná solární a větrná energie pomáhá snižovat ceny elektřiny, což šetří peníze domácnostem i firmám. Investice do čisté energetiky navíc snižují znečištění ovzduší, zlepšují kvalitu života a posilují ekonomickou stabilitu. Podle odhadů by modernizace evropské energetiky mohla do roku 2030 přinést nejméně 1 bilion eur. V Česku by vedlejší přínosy rychlého snižování emisí dosáhly až 439 miliard korun.
Výhody, které dekarbonizace přináší nekončí u energetiky. Podpora cirkulární ekonomiky snižuje materiálovou náročnost průmyslu a omezuje produkci odpadu. Efektivnější využívání zdrojů pomáhá snižovat emise, zlepšuje hospodaření s materiály a posiluje soběstačnost Evropy. Modernizace dopravy, rozvoj ekologických veřejných systémů a podpora udržitelných způsobů přepravy zároveň snižují znečištění ovzduší a zlepšují životní podmínky ve městech.
Podpora udržitelného zemědělství a ochrana přírodních zdrojů přispívají k obnově biodiverzity, zvyšují odolnost krajiny vůči klimatickým výkyvům a zajišťují zdravější potraviny pro obyvatele.
Dekarbonizace není možnost, ale nutnost. Požadujme ji
Čelíme krizi, která vyžaduje odvážná a promyšlená rozhodnutí. Máme šanci nejen řešit klimatickou krizi, ale také modernizovat ekonomiku, zlepšit kvalitu života a zajistit budoucnost příštím generacím. Tuto šanci ale nesmíme promarnit.
Navzdory jasným výhodám ambiciózních klimatických plánů se politici a političky často uchylují ke krátkodobému myšlení. Místo hledání dlouhodobých řešení volí cesty, které vyžadují co nejméně úsilí teď – i když to znamená horší důsledky v budoucnu.
Dohoda o čistém průmyslu, i když zatím s mezerami, představuje důležitý strategický dokument, který by měl určit směřování Evropy na nejbližších pár let. Rovnako ako Zelená dohoda pro Evropu ale není právně závazný. Musí na něj navazovat konkrétní legislativní akty, které bude schvalovat Evropský Parlament společně s Radou EU. Pro jejich co nejlepší znění musíme požadovat po politicích a političkách, aby neodsouvali odpovědnost a postavili se klimatické krizi čelem. Žádejme ambiciózní cíle, konkrétní kroky a dlouhodobá řešení. Greenpeace společně s ďalšími environmentálními organizacemi vypracovali stanovisko s hlavními oblastmi, které by měla průmyslová strategie reflektovat, aby z ní nebyla jen strategie pro rast průmyslu ale také cesta k spravedlivé dekarbonizaci.
Autorky:
Miriam Macurová,vedoucí klimatické kampaně Greenpeace ČR.
Marta Janko, mediální koordinátorka klimatické kampaně Greenpeace ČR
