Článek
Uhlí končí. Kromě toho, že je jeho spalování v Česku odpovědné za největší množství emisí CO2, se už ani ekonomicky nevyplatí. Klimatická krize nám klepe na dveře a vláda by se nyní měla zaměřit na udržitelné a dlouhodobě výhodné investice do obnovitelných zdrojů a na pomoc lidem při odklonu od uhlí. Místo toho ale hrozí, že peníze daňových poplatníků nasype do kapes uhlobaronům.
Na podzim se bude jednat o takzvaných kapacitních platbách. Ty představují finanční odměnu pro provozovatele elektráren za to, že udržují své výrobní kapacity v pohotovosti, aby byly připraveny vyrábět elektřinu v případě potřeby. Ačkoliv se to může zdát jako pragmatický krok k zajištění energetické bezpečnosti, ve skutečnosti by tento mechanismus, pokud by se zavedl pro uhelné elektrárny, sloužil jen jako záchranné lano pro špinavé a zastaralé zdroje, které jsou ekonomicky neudržitelné a ekologicky škodlivé. Uhlí přitom v Česku reálně potřebovat nebudeme, pokud se místo ohlížení do minulosti budeme soustředit na investice do obnovitelných zdrojů, které mohou ty fosilní nahradit.
Vláda České republiky se ve svém programovém prohlášení zavázala s uhlím skoncovat nejpozději do roku 2033. Pokud chceme tento (a ideálně i dřívější) termín dodržet, musíme jednat. V žádném případně se nesmí stát, že vláda či politické strany napříč parlamentem pod záminkou zaručení energetické bezpečnosti prosadí kapacitní platby spřáteleným uhlobaronům. Je k tomu ale potřeba konečně pořádně šlápnou do rozvoje obnovitelných zdrojů a rovněž závazek k odklonu od uhlí nejpozději do roku 2033 upravit i v zákoně. A nejen to.
meme kapacitní platby
Peníze tam, kde jsou opravdu potřeba
Místo dotování fosilních korporací, musíme zaměřit investice na pomoc lidem při přechodu na čistší zdroje energie. To zahrnuje nejen podporu pro lidi z uhelných regionů, kteří mohou přijít o práci, ale také investice do vzdělávání a rekvalifikace, aby tito lidé našli nové uplatnění v perspektivních a udržitelných odvětvích. Podporu potřebují také lidé nejvíce ohrožení energetickou chudobou a ti, kteří si nemohou dovolit například výměnu starého kotle, nebo zateplení svých domovů. Rozhodně si ji nezaslouží naopak uhlobaroni, kteří na energetické krizi profitovali a nyní usilují o veřejnou podporu od státu. Například Pavel Tykač, majitel skupiny Sev.en, se díky obchodování s uhlím stal miliardářem. Teď hrozí, že během projednávání novely energetického zákona si s pomocí spřízněných poslanců kapacitní platby prolobuje a peníze tak skončí zase v jeho kapse.
Dalším problémem kapacitních plateb je, že by udržovaly v chodu ty nejstarší a nejšpinavější elektrárny, které měly být již dávno odstaveny. Kapacitní mechanismus totiž funguje tak, že provozovatel sítě vypíše aukci na určitý výkon, který odpovídá potřebě elektřiny ve špičce (ve skutečnosti se však draží o něco více). Aukci vyhrají ty nejlevnější přihlášené zdroje, aby byla naplněna požadovaná potřeba a zajištěna co nejnižší cena pro zákazníky. Provozovatelé zdrojů podávají v aukci nabídky ve výši svých celkových provozních nákladů, výhodu tak mají starší elektrárny (tedy ty nejšpinavější a nejzastaralejśí), které již mají splacené své investiční náklady a jejich provozní náklady jsou složené hlavně z mzdových a palivových položek. Cena za kapacitu je pro všechny zdroje stejná, protože provozovatel sítě musí všem provozovatelům zdrojů zaplatit tu nejvyšší částku, kterou platí za ten nejdražší potřebný zdroj.
Velkým rizikem je také to, že současná vláda prosazuje zavedení kapacitních plateb pro plynové zdroje. Ty jsou často považovány za „most“ k obnovitelným zdrojům, jejich podpora ale může vést k nadměrným investicím do plynu, které zpomalí nezbytnou transformaci energetického sektoru.
Prostředky, které máme, bychom měli místo podporovaní fosilních paliv, která devastují klima a zdraví obyvatel, využít na podporu obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti. Slunce, vítr, voda a biomasa představují čisté, dostupné a technologicky vyspělé alternativy, které mohou fosilní zdroje nahradit. Investice do obnovitelných zdrojů nejen přispějí k ochraně životního prostředí, ale také posílí energetickou soběstačnost.
Pokud budeme pokračovat v podpoře fosilních zdrojů prostřednictvím kapacitních plateb, riskujeme nejen zbytečné plýtvání veřejnými penězi, ale také výrazné zpomalení nutné transformace energetiky. Hrozí, že se uhelné elektrárny udrží v provozu mnohem déle, než je nutné, což může oddálit slibovaný konec uhlí v České republice a zpomalit přechod k čistším zdrojům energie. I z tohoto důvodu je nutné mít v zákoně jasně stanovený termín, do kdy nejpozději musí těžba uhlí a jeho využívání pro výrobu elektřiny a tepla skončit. Pokud budeme otálet, nejvíce na to doplatí právě nejohroženější skupiny obyvatel, které vláda nedostatečnou přípravou na odchod od uhlí prakticky hodí pod vlak.
Marta Janko je mediální koordinátorka klimatické kampaně Greenpeace ČR.
