Článek
Ropná plošina ruského státního energetického gigantu Gazprom v ledových vodách Pečorského moře byla první komerční těžbou ropy na moři v ruském arktickém sektoru. Aktivisté se vydali do této odlehlé oblasti světa, aby upozornili na nebezpečí spojené s rozšiřováním těžby ropy v Arktidě.
Reakce byla nečekaně tvrdá. Loď pobřežní stráže vypálila do míst před Arctic Sunrise několik výstřelů. Pak se na loď z vrtulníků spustilo maskované komando ruských bezpečnostních služeb, které zadrželo všech 30 lidí na palubě. Maskovaní ozbrojenci jim přitom mířili automatickými puškami na obličeje.
Skupinu aktivistů a aktivistek, která se proslavila jako „Arktická třicítka“, obvinily ruské úřady z pirátství. Každou noc chodili spát do cely v Murmansku s vědomím, že pokud budou odsouzeni, stráví nejméně dalších 10 let v ruském vězení.
Případ Arktické třicítky šokoval lidi po celém světě. Intenzivní kampaň a podpora ze zahraničí vedla k tomu, že byli aktivisté a aktivistky nakonec po třech měsících volní. Těžba ropy v Arktidě se stala jedním z témat celosvětové diskuse.
Vedl jsem tým Greenpeace, který pomáhal zadrženým aktivistům a aktivistkám přímo na místě, a na vlastní oči jsem viděl, jaký dopad a stres tyto události na něměly. Inspirovala mě ale jejich odvaha, statečnost a přesvědčení. A mnozí z nich se i dnes účastní akcí, protestů a kampaní.
Vzpomínám na toto výročí a během toho se připravuji na první den zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Téma rozpravy je zaměřeno na globální solidaritu a naléhavou potřebu urychlit opatření, která řeší oblasti udržitelnosti a míru.
Když se podívám na těch deset let od akce Prirazlomnaja, musím říci, že se spousta věcí změnila. Ale spousta věcí ne.
Letos v březnu zveřejnili přední světoví klimatologové své hodnocení stavu klimatické nouze a jejich poselství bylo jednoznačné: „Rozhodnutí a opatření provedená v tomto desetiletí budou mít dopady nyní i po tisíce let.“
Poukazují na „rychle se uzavírající okno příležitosti“ a jasně říkají, že ačkoli je klimatická krize špatná již nyní, stále se zhoršuje a bude zhoršovat.
To není žádné tajemství.
Lidé na celém světě se probouzejí a vnímají dopady klimatické krize, zatímco jiní s ní žijí a umírají už roky. Na vlastní oči vidí, jak obrovskou cenu platí, když se zisk a moc soukromého sektoru staví nad lidi a planetu.
Stále více lidí s tím chce něco dělat.
Přesto, když se ohlédnu zpět na Arktickou 30 a na oběti, které byla ochotná přinést, aby zabránila masivní ropné expanzi do křehké oblasti Arktidy - obávám se, že takový tvrdý postup proti aktivistům a neziskovému sektoru se stává stále rozšířenějším.
Jsme svědky toho, že mocní v mnoha zemích jsou ochotni podniknout dříve neslýchané kroky, aby potrestaly a pronásledovaly klimatické a ekologické aktivisty a zabránily jim v činnosti.
Začátkem letošního roku ruské úřady označily Greenpeace International za „nežádoucí organizaci“, což donutilo ruskou kancelář Greenpeace ukončit svou činnost a ukončit 30 let tvrdé práce v zájmu životního prostředí v této zemi.
Vždy však existuje síla naděje a akce. Naděje je praxe, disciplína, nikoliv akt slepé víry. Nutí nás jednat ve prospěch lepší budoucnosti tváří v tvář nespravedlnosti, ne proto, že je zaručeno vítězství, ale proto, že pokud tak neučiníme, je jisté, že selžeme.
Chceme-li dosáhnout globálních změn potřebných k řešení klimatické krize, nenásilný protest stále hraje zásadní roli a síla klimatického hnutí roste. Po celém světě lidé, občanská hnutí a neziskové organizace spolupracují, aby požadovaly a prosadily změnu.
Jen když se spojíme, můžeme doufat, že budeme dostatečně silní, abychom zatlačili na vlády, které se snaží potlačit pokojné protesty a stále prosazují zájmy fosilního byznysu.
Mads Flarup Christensen je ředitelem Greenpeace International.