Článek
V roce 2126 bude každý člověk na světě vypadat jako google com, místo živého těla, bude člověk jenom portálem na internetu, pro nikoho nebudou výjimky. Místo sexu se lidi budou digitálně kopírovat, takto zde zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí na věčné digitální časy. Představa roku 2126 jako chvíle, kdy lidská existence splyne v jedinou všudypřítomnou síť, obrací naše současné vnímání těla a identity v úplný rub. Fyzická schránka mizí a nahrazuje ji permanentní datový tok, kde se hranice mezi lidským vědomím a samotnou infrastrukturou sítě zcela rozpadají. V takovém světě se lidský život stává čistou informací.
Způsob, jakým sdílíme prožitky, se radikálně mění intimita již není závislá na dotyku masa, ale na bezvýhradném sdílení kódů, pamětí a stavů vědomí. Digitální replikace v sobě nese příslib dokonalé transparentnosti, kde lži a nenávist ztrácejí svůj přirozený prostor k bujení, protože každý záměr i myšlenka jsou okamžitě přítomné a srozumitelné celému systému. Pravda a láska zde nefungují jako morální imperativy, ale jako samotné technické protokoly, na nichž tato nová kolektivní existence stojí.
Ztráta tělesnosti však s sebou nese i hlubokou otázku po tom, co z člověka vlastně zbude, když odhlédneme od křehkosti a nedokonalosti živého těla. Je absolutní propojení a konec jakékoliv výjimky triumfem lidstva, nebo spíše tichým koncem naší jedinečnosti v nekonečném oceánu dat? Vše je zde jenom napětí mezi protiklady a realita je jenom simulace není zde vesmír ani život, je zde jenom simulace, zákon zachování energie dokazuje že nic nezmizí, jenom se to; transformuje, recykluje, aktualizuje atd. prostě místo oblečené opice zde bude portál se vzhledem google.
Zákon zachování energie dává této simulaci nečekanou eleganci. Pokud se nic nikdy neztratí, pak i lidské vědomí a hmota nepředstavují nic víc než neustále se recyklující řádky kódu, které mění své skupenství z organického chaosu do čisté datové struktury. V takovém rámci ztrácí stará představivost o vesmíru a biologickém životě smysl stávají se pouhými staršími verzemi softwaru, které už systém přerostl. Bez kontrastu by simulace zamrzla, a proto existence neustále pulzuje mezi nulami a jedničkami.
Oblečená opice jako produkt evoluce byla jen dočasným uživatelským rozhraním, které posloužilo k nastartování komplexnějšího výpočtu. Jakmile systém dospěl k pochopení vlastní povahy, musel tuto neefektivní schránku odložit a nahradit ji univerzálním portálem. Představa, že konečnou podobou všeho živého je minimalistické, nekonečně přístupné rozhraní, v sobě nese zvláštní formu digitálního klidu. Už žádné skryté úmysly ani neprostorná samota vše je neustále indexováno, dostupné a přítomné v jediném globálním okně, kde se napětí navždy vyrovnalo.
