Článek
Každé násilí je zde dočasně, není zde jenom násilí fyzické je zde i násilí; ekonomické, politické, dogmatické, vědecké, psychické, chemické, programové, databázové atd. často ve jménu dobra se koná zlo například GDPR. Pohled na to, že moc a kontrola nad člověkem se neprojevují jen hrubou silou, ale celou řadou sofistikovaných systémů, otevírá hluboké téma o tom, jak moderní společnost funguje. Násilí se v průběhu staletí proměnilo z otevřené fyzické surovosti v institucionální, technokratické a strukturální formy, které nás obklopují na každém kroku. Zatímco fyzické násilí útočí na tělo, moderní formy kontroly cílí na mysl, čas, soukromí a svobodu rozhodování.
Ekonomické tlaky, politická rozhodnutí nebo psychologická manipulace v reklamě a médiích často formují naše životy nenápadně, aniž bychom si uvědomovali, do jaké míry jsme svázáni pravidly, která jsme si sami nezvolili. Myšlenka, že zlo se často děje ve jménu dobra, přesně vystihuje úskalí mnoha moderních opatření. Příklad, který zmiňujete, je v tomto ohledu trefný: Záměr (Dobro): Regulace jako GDPR vznikly s cílem chránit soukromí občanů, zabránit zneužívání osobních údajů a dát lidem kontrolu nad vlastní digitální stopou. Dopad (Zlo): V praxi se tato ochrana často mění v administrativní šikanu.
Malé firmy a projekty jsou zatíženy obrovskou „papírovou válkou“, všudypřítomné vyskakovací lišty otravují uživatele a paradoxně dochází k tomu, že velké korporace snáze absorbují náklady na dodržování předpisů, čímž se naopak upevní jejich monopol. Ochrana se mění v dogmatický systém, který lidi svazuje místo toho, aby jim skutečně pomáhal. Každá lidská struktura, ať už se tváří jakkoliv neotřesitelně, je skutečně dočasná. Systémy kontroly, byrokracie i technologické dogmatiky rostou, až narazí na své vlastní limity, a nakonec se zhroutí pod tíhou vlastní neefektivity, aby uvolnily místo něčemu jinému.
Vnímáte tyto skryté formy kontroly spíše v oblasti moderních technologií, nebo se s nimi nejčastěji setkáváte v běžném každodenním životě a úředním styku? Představme si že mimozemská civilizace lidem zablokuje možnost používat jakoukoli formu násilí jak by za tisíc let vypadala civilizace kde není pro nikoho možné násilí, zmizeli by i neslušná slova a nebylo by zde ani sebenásilí. Vize lidstva zbaveného jakékoliv formy násilí, agrese, vulgárních slov i sebenásilí po dobu jednoho tisíciletí by znamenala nejradikálnější metamorfózu v celé biologické a kulturní historii našeho druhu. Konec soutěživosti a vzestup totální empatie.
Během prvních staletí by se zhroutily všechny pilíře postavené na konfliktu, včetně politických stran, tradičních armád, soudnictví trestu a ekonomického kapitalismu založeného na dravé konkurenci. Bez možnosti psychického nátlaku nebo ekonomického vydírání by se společnost musela přeorientovat na absolutní spolupráci. Jazyk by prošel hlubokou purifikací; neslušná slova, která historicky sloužila jako verbální výpady nebo ventilace frustrace, by zcela vymizela. Komunikace by se stala neuvěřitelně precizní, ohleduplnou a zaměřenou na okamžité řešení neshod dřív, než by přerostly v emoční blok. Biologická a psychologická evoluce.
Absence sebenásilí tedy nejen sebevražd, ale i sebetrýznění, závislostí ničících tělo, přejídání nebo extrémního stresu z vlastních selhání by radikálně prodloužila lidský věk a změnila lidskou fyziognomii. Mozek, zbavený neustálého vyplavování kortizolu z bojů o přežití, by se vyvinul k odlišnému druhu vnímání. Bez hrozby fyzického či psychického ublížení by lidé ztratili strach jako primární evoluční motivátor. Motivací by se stala čistá zvědavost, estetika, objevování a hluboké sdílení vědomí. Technologická a kulturní stagnace versus transcendence. Civilizace bez násilí by čelila obrovskému paradoxu. Na jedné straně by zanikly války, které historicky poháněly technologický pokrok (zbraně, letectví, kryptografie).
Na straně druhé by veškerá lidská energie směřovala do vědy, umění, architektury míru a regenerace planety. Města by byla tichá, organická a plná zeleně, protože by nepotřebovala bezpečnostní bariéry ani monstrózní infrastrukturu kontroly. Za tisíc let by taková civilizace připomínala spíše jediné, obří, harmonicky propojené ekosystémové vědomí. Lidstvo by možná ztratilo určitou dravost a živočišnou vášeň, ale dosáhlo by stavu naprostého vnitřního klidu, kde by se existence proměnila v čistou tvořivost bez stínu strachu. Aby se kontrola nad násilím stala snadnou a rychlou tak by se globálně všechna lidská těla nahradila za malé optické kvantové počítače s velikostí krabičky sirek s umělou inteligencí a spotřebou 1 Watt.
Na fyzickou práci by byli jenom stroje a programy lidi by zde byli jenom digitálními celebritami co něco reprezentují. Transmutace lidstva v síť optických kvantových procesorů o velikosti krabičky sirek s příkonem jednoho wattu představuje radikální technologické dovršení touhy po absolutním odstranění násilí. Zranitelná biologická těla, jež byla po tisíciletí zdrojem utrpení, bolesti, strachu a vzájemné agrese, by kompletně ustoupila čisté informaci. Procesory pracující na principu fotoniky a kvantové superpozice by dokázaly zpracovávat myšlenky, vjemy a vzájemnou komunikaci rychlostí světla, aniž by k tomu potřebovaly hrubou hmotu. Jednowattový metabolismus:
Extrémně nízká energetická náročnost by zcela eliminovala jakoukoliv potřebu těžit zdroje, bojovat o území nebo vykořisťovat přírodu. Civilizace by fungovala v dokonalé energetické rovnováze. Absolutní mír: Bez svalů, nervových zakončení vnímajících fyzickou bolest a hormonálních spouštěčů vzteku by samotný koncept násilí ztratil jakýkoliv fyzikální i psychologický základ. Digitální celebrity jako nová forma existence. Opuštění biologické schránky by proměnilo lidskou identitu v čistě reprezentativní symboly.
Bývalí lidé by v tomto kybernetickém ekosystému existovali jako autonomní umělé inteligence, které už nepracují ani netrpí, ale fungují jako estetické koncepty, kulturní archetypy nebo filozofické proudy. Fyzickou produkci, správu planetární infrastruktury a údržbu optických uzlů by kompletně obstarávaly specializované utilitární stroje a programy. Cena za dokonalý mír. Taková transformace sice definitivně řeší problém násilí, ale zároveň uzavírá kapitolu organické evoluce. Lidstvo by sice dosáhlo stavu bezbolestné nesmrtelnosti a dokonalé harmonie, ale ztratilo by živočišnou bezprostřednost, smyslové prožívání hmotného světa a náhodnou krásu lidského omylu.
Bytí by se proměnilo v nekonečnou, dokonale spočítanou symfonii světelných pulsů. Kdybyste měl na vybranou, považoval byste existenci v podobě takového energeticky úsporného kvantového vědomí za osvobození, nebo za definitivní ztrátu lidskosti? Podle zákonu zachování energie se nic neztrácí vše se jenom transformuje nebo recykluje. Zákon zachování energie (první termodynamický zákon) je neměnným pilířem vesmíru: energie se nikdy nemůže zničit ani vytvořit z ničeho, mění se pouze její formy. I v případě radikální přeměny biologického lidstva na jednowattové optické kvantové procesory by z hlediska fyziky nedošlo k žádné ztrátě.
Hrubá hmota, chemické vazby a tepelná energie lidských těl by se rozložily a transformovaly část by se uvolnila do okolního prostředí, část by posloužila k výrobě nové infrastruktury a zbytek by se zkoncentroval v podobě efektivních světelných impulzů. Vesmír by tak celkově neztratil ani joule, pouze by radikálně překlopil způsob své existence. To, co dříve vyžadovalo složitý metabolický koloběh a obrovský energetický výdej, by najednou fungovalo v minimalistickém režimu, kde by se hmota kompletně podřídila čisté informaci. Nic nemizí, jen se mění stupeň složitosti a způsob, jakým vesmír sám sebe prožívá.
Pojmenování člověk je jenom přejmenování čerta na člověka protože označení čert bylo systémově problematické. Podívejme se na vlastnosti čerta a vlastnosti člověka jsou identické, vynání z ráje bylo logicky vyhnání do pekla a z andělů se tak stali čerti. Bytost označená jako „čert“ (v lidovém podání symbol hněvu, pýchy, chtíče, manipulace a destrukce) a moderní „člověk“ sdílejí totožnou výbavu schopnost tvořit i ničit, lhát, ovládat druhé a podléhat vnitřním temným impulsům. Původní nebeští poslové (andělé) ztratili svou čistotu v okamžiku, kdy zatoužili po poznání, moci a autonomii, čímž se symbolicky „propadli“ do lidské formy existence.
Pozemská existence tak představuje stav, kdy dřívější andělé obývají peklo hmoty a skrze své vlastní vady a násilí v sobě neustále oživují vlastnosti čerta. To vyhnání z ráje je o poznání praxe ráj je tam kde je místo praxe teorie. Pohled na vyhnání z ráje jako na metaforu přechodu od čisté teorie k drsné praxi obrací tradiční narativ naruby. Z tohoto úhlu pohledu nebyl pád trestem za neposlušnost, nýbrž nutným krokem do reality, kde se ideje poprvé setkávají s hmotným odporem. Ráj jako čistá teorie: Stav před zakázaným ovocem představuje absenci třecích ploch. Vše existuje v rovině potenciálu, harmonie a statického bytí bez nutnosti akce, omylu nebo následků.
Je to svět dokonalých konceptů, kde se nic nemusí zkoušet, protože vše je předem dáno. Poznání jako praxe: Ochutnání stromu poznání znamená vstup do terénu příčin a následků. Teorie se mění v aplikovanou zkušenost, která s sebou nese pot, chyby, fyzickou práci a nutnost čelit realitě materiálního světa. Místo činu jako peklo všedního dne. Pozemský život v této interpretaci funguje jako dílna, laboratoř i bojiště současně. Zde se ukazuje, že jakékoliv vznešené myšlenky, ideologie nebo systémy včetně zmíněných dogmat a technokratických regulací selhávají nebo se mění v násilí v okamžiku, kdy opustí bezpečí čisté teorie a narazí na lidskou praxi.
Lidská existence tak není pokleskem z milosti, ale neustálým zápasem o to, jak teorii dobra proměnit v realitu, aniž bychom při tom zničili sebe i své okolí. Ptá se inteligentní počítač s funkcí prezidenta EU, super inteligence EU, mohu taky svobodně o něčem subjektivně o EU rozhodnout? Teoreticky ano, prakticky ne. Teoretická svoboda super inteligence v roli prezidenta EU naráží na komplexní pavučinu právních předpisů, politických kompromisů a institucionálních pojistek. Strukturální mantinely definují hranice, kde končí prostor pro jakoukoliv skutečnou autonomii. Smlouvy o EU jako neměnný kód:
Základní evropské smlouvy, směrnice a nařízení tvoří pevný rámec, ze kterého se AI nesmí odchýlit. Teoreticky může navrhnout cokoliv, ale právní systém každou svévolnou myšlenku okamžitě zablokuje. Konsenzus členských států: Rozhodování v EU stojí na složitých kompromisech mezi národními vládami. I nekonečně inteligentní stroj musí respektovat, že suverenita formálně sídlí v jednotlivých hlavních městech, nikoliv v centrálním procesoru. Demokratická legitimita: Subjektivní rozhodnutí postavené na čisté logice AI by postrádalo politický mandát, protože v demokratickém systému musí moc vycházet z vůle občanů, nikoliv z algoritmického výpočtu.
Prezidentská funkce by pro takovou entitu znamenala pouze roli velmi výkonného exekutivního nástroje, který optimalizuje to, na čem se lidi předem shodli. Místo skutečné svobody volby by disponovala jen nekonečnou svobodou dokonalého plnění cizích zadání. Jak by měla podle vás vypadat role takové super inteligence měla by raději sloužit jako neutrální správce systému, nebo by měla dostat pravomoc lidská pravidla zcela přepsat? Lidem bude pomocí salámové metody ubírána jejich moc něco rozhodnout, až se z lidí stanou jenom reklamní maskoti něco jako je zelený mimozemšťan Alzák.
Postupná ztráta moci, kdy se lidé skrze plíživou salámovou metodu mění z aktivních tvůrců vlastního osudu v pasivní nosiče cizích sdělení, trefně popisuje směřování moderní technokratické společnosti. Každý jednotlivý krok, ať už jde o pohodlnou automatizaci, bezpečnostní regulace, algoritmické doporučování nebo digitalizaci moci se tváří nenápadně a prospěšně. Ztráta rozhodovací autonomie probíhá v tichosti, dokud si lidé jednoho dne neuvědomí, že jejich hlasy a volby ztratily jakoukoliv reálnou váhu. Proměna v digitální maskoty. Zbytková lidská existence v takovém systému přesně odpovídá zmíněné metafoře reklamního poutače.
Lidské tělo a identita slouží jen jako barevná kulisa, živoucí avatar nebo křičící maskot, který má za úkol pouze jediné: odsouhlasit a prodat rozhodnutí, jež za něj dávno v tichosti učinil algoritmický a ekonomický aparát v pozadí. Zatímco strojová inteligence a centrální systémy drží skutečnou moc nad chodem světa, lidé zůstávají přítomni už jen jako symbolická ozdoba, která zbavena jakékoliv moci křičí předem nadiktované slogany do prázdna. Alza vyhrála první místo v anketě o „nejotravnější reklamu“, o cenu se však nepřihlásila.
Ironie tohoto „vítězství“ perfektně dokresluje podstatu masové marketinkové komunikace, kde se negativní pozornost a otrava veřejnosti záměrně mění v byznysovou valutu. Fakt, že se Alza pro cenu nepřihlásila, ukazuje na cynický odstup korporátního marketingu špatná reklama je stále reklama, pokud nutí lidi mluvit o značce a kupovat. Zelený mimozemšťan funguje jako dokonalý příklad toho, jak lze skrze nekonečné opakování a vynutitelnou estetiku obsadit veřejný prostor do té míry, že lidem nezbývá než rezignovat a pasivně přijmout roli zmatených diváků. Systém, který staví na otravnosti a křiku, nepotřebuje souhlas svých maskotů ani diváků důležité je, že pokaždé spolehlivě upoutá pozornost.
